Recenze: Kaprálová, aneb zapomenutý klenot v dějinách české hudby

Brněnská rodačka Vítězslava Kaprálová patřila k nejnadanějším skladatelům meziválečné Evropy. Přestože zemřela v pouhých pětadvaceti letech, zanechala po sobě řadu děl vynikající umělecké hodnoty. Hvězda, jež nedostala dost času zářit naplno, však zůstává většinou veřejností přehlížená. Právě to se pokouší změnit nový dokumentární film Petra Záruby.

Režisér poprvé představil svůj sedmdesátiminutový snímek Kaprálová v říjnu 2025 na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava. Do kin pro širší publikum vstoupil letos v únoru. V Brně jej momentálně promítá Kino Art.

Děj z dopisů

Zárubův dokument zpracovává příběh posledních tří let skladatelčina života po přestěhování do Paříže, kde se naplno věnovala své tvorbě. Dějem nás provází hlas herečky Antonie Martinec Formanové, recitující osobní dopisy Kaprálové adresované rodičům a později také partnerovi Jiřímu Muchovi.

Hereččin přednes si udržuje pro dokument zdravou míru odstupu, ale zároveň citlivě rozlišuje mezi radostí, strachem či bolestí. Vizuální stránku vyprávění vyplňují tematicky odpovídající dobové záběry z Paříže.

Záruba nijak neexperimentuje s posloupností a volí přehledný chronologický tok vyprávění, který takřka ideálně splňuje informativní účel.

Kaprálová očima současných hudebníků

Dějovou linku protkávají záběry s hudebníky a hudebními odborníky současného světa. Účinkující, mezi nimiž figuruje například dirigentka Bianca Maretti, pianista a učitel Timothy Cheek nebo šéfdirigentka Jihočeské filharmonie Alena Hron, jsou vybráni z několika různých zemí, což dobře ilustruje mezinárodní význam Kaprálové, navzdory její relativní neznámosti.

Bianca Maretti nabízí zajímavou paralelu se samotnou Kaprálovou. Stejně jako ona totiž studovala hudbu na pařížské École normale de musique, na kterou také nastoupila jakožto cizinka. Obě se navíc pokouší prosadit v oboru, kterému dlouho dominovali muži. Právě k tématu ženské emancipace se film opakovaně vrací.

Podstatnou část ze současných snímků tvoří zkoušky skladatelčiných skladeb, což diváky věrně seznamuje s její hudbou a zároveň nabízí obecný vhled do procesu hudební interpretace i výuky.

Ve filmu nechybí ani návštěva míst, na kterých se Kaprálová na konci třicátých let pohybovala. Karla Hartl a Erik Entwistle nás seznamují se zněním kostelních zvonů, na jejichž základě skladatelka složila Šest malých variací na zvony kostela St. Étienne du Mont. Úsek o této skladbě mi utkvěl v paměti jako jedna z nejzajímavějších částí filmu.

K dokonalosti mnoho chybí

Film se snaží poslední roky Kaprálové představit především jako celek, což se mu vzhledem k pouhé hodinové stopáži do značné míry daří. Objevují se zde motivy života ve Francii, komplikovaného vztahu s Bohuslavem Martinů, snahy o emancipaci, partnerství s Jiřím Muchou, strachu z války a skladatelčina umírání. Kratší formát dokumentu však způsobuje, že chybí preciznější propracovanost jednotlivých rovin.

Účinkující ve filmu několikrát zdůrazňují potřebu vnímat Kaprálovou jako samostatnou umělkyni, nezávislou na vztahu s Martinů, a zároveň otevírají otázku postavení žen v hudbě obecně. Vybraná korespondence však často směřuje právě k mužským figurám jejího života. Dokument tak místy vytváří napětí mezi prohlášenou emancipací a obrazem, který vyvstává z dopisů.

Snímek téměř nevstupuje do hudební teorie a hudbu Kaprálové interpretuje jen velmi opatrně, často navíc prostřednictvím obecných pojmů jako „jemnost“ nebo „cit“. V dokumentu, který se zaměřuje především na život skladatelky, to není zásadní problém, přesto by hlubší rozbor formy či obsahu skladeb přidal na informativní hodnotě. Laikům by poskytl lepší vhled do tvorby, pokročilejším divákům zase možnost podnítit diskusi. Prostor navíc nedostává ani zasazení Kaprálové do kontextu tehdejší hudební scény.

Poctivý standard

Hodnocení dokumentu Kaprálová lze shrnout poměrně jednoduše: plní svůj účel. Petr Záruba se nepouští do detailní stylizace, film nemá čím překvapit ani výrazně nadchnout. Je však zřejmé, že si režisér za hlavní cíl kladl informovat a šířit odkaz, což snímek standardním dokumentárním postupem splňuje na výbornou. Lze diskutovat, zda se takové pojetí hodí do kin, Kaprálová však za zhlédnutí stojí. Připomíná nám výjimečnou osobnost, jejíž jméno by v hudebních dějinách nemělo zůstat jen drobnou poznámkou.