Módním značkám chybí transparentnost. Zakladatel Humanoddity popisuje, proč jdou proti proudu
Domácí
Brno - Slovo "udržitelnost" je podle nich nadužívané, nedělají módu, prostě produkují oblečení. Daniel Weber, jeden ze zakladatelů projektu Humanoddity a student grafického designu na VUT, vidí v prodeji oblečení víc, než jen peněžní zisk. Zajímá ho původ každé nitky použité na ušití trička a už přes pět let hledá způsob, jak řídit oděvní značku citlivě a s respektem k původu materiálů i lidem, kteří za ušitým oblečením stojí.
Vaše značka existuje už od roku 2019. Co bylo vaším impulsem k jejímu založení?
První impulz byl asi zájem o módu, v té době ne nijak sofistikovaný, prostě nás bavilo „značkové oblečení". Pak i zájem o to dělat a učit se nové věci. Začínali jsme s kamarádem Tomášem Markem ještě na gymnáziu, kde jsme potřebovali nějaký únik od toho, co se ve škole řešilo a učilo.
Kdy jste si uvědomili, že chcete věci dělat jinak, pomalu a citlivě?
Zájem o udržitelnější přístup byl na začátku spíš na pozadí, ale přítomný byl vždy. Chtěli jsme dělat věci v Česku a chtěli jsme je dělat nejlíp, jak jsme to v ten daný moment dovedli. U podobných věcí je fajn začít v malém a postupně si osahávat jaké jsou možnosti, a že vlastně není tak složité, něco vlastního začít. Postupem času jsme si vybudovali trochu sebevědomí ve zkoušení větších a složitějších věcí. Začali jsme zároveň věřit, že víme co děláme a víme kam směřujeme.
O značce Humanoddity
Jeden kousek oblečení jim trvá vyrobit průměrně asi čtyři měsíce, šijí zato ve zlínských a občas i brněnských krejčovstvích. Tam zaměstnancům garantují living wage, to znamená, že krejčí dostanou finanční odměnu, která jim opravdu umožní pohodlně žít. U produkce oblečení to podle nich nekončí. Značka pořádá i edukační přednášky a workshopy, které příchozí vzdělávají o citlivém přístupu k planetě a jejím zdrojů.
Dočetla jsem se, že jste si minulý rok dokonce sami pěstovali len. Tento experiment v Česku asi nemá obdoby. Jak vás napadlo pustit se do tak komplikovaného procesu?
Na jaře roku 2025 jsme ještě se spolužáky, Patrikem a Kristýnou, začali s pokusem pěstování vlastního Inu. Prvotním impulzem bylo porozumění výrobnímu procesu a osvojení si určité pokory vůči materiálum, ze kterého se oblečení vyrábí. Pro mě je už dlouhodobě přítomné téma hyperlokálnosti a zajímá mě, jak se můžeme navrátit k původním způsobům výroby a materiálům, které jsou pro naše podmínky místní.
Mimo zodpovědnému přístupu k produkci se zároveň vymezujete proti slevám, trendům a nikdy nekončícím reklamám. V dnešním světě sociálních sítí se na etickou stránku marketingu většinou nehledí.
Komunikace je dost složité téma. Když se vrátím k tomu, jak se produkty vyráběli a prodávali dřív, tak nebyl potřeba žádný „brand“, tým „marketingových specialistů“ ani nic podobného. Pokud švec vyrobil boty, lidé v okolí ho osobně znali a mohli si produkt koupit. Když byli spokojení produkt doporučili a bylo tak v ševcově nejlepším zájmu dělat kvalitní výrobek. Jak se konzument výrobnímu procesu vzdaluje, neví kdo, kde a v jakých podmínkách produkty vyrábí. V ten moment nastupuje na řadu značka. Třeba za logo NIKE už se lecos skryje a málo kdo tak myslí na konkrétního člověka, který mu produkt vyrobil.
Co by se podle vás mělo v módním průmyslu v tomto odvětví změnit?
Za mě dává smysl naprostá transparentnost, odtajnění celé iluze kolem módy, která často působí dokonale a nepřístupně. Pro mě je důležité sdílení procesu výroby, odůvodnění za jednotlivými rozhodnutími a vlastní dodavatelský řetězec.
Brno je městem studentů. Odráží se to nějak ve vaší klientele?
Myslím, že to moc vliv nemá. Obecně máme asi nejvíc prodejů Praha - Brno, ale o konkrétním věkovém rozmezí úplně přehled nemám. Co ale dostáváme zpětnou vazbu a komunikujeme se sledujícími na instagramu, tak mám pocit, že pro většinu studentů jsou naše produkty nedostupné a nakupují u nás spíš až starší ročníky.
