Novinářky mají méně dětí, než je běžné. Chyba je systémová

Ženy tvoří ve vedení médií v Česku i na Slovensku výraznou menšinu. Novinářky mají také průměrně méně dětí než jiné ženy. Spolky Ženy v médiích a Novinárky se touto problematikou zabývají na společné debatě. Sdílí i své zážitky a pocity spojené s tím, jaké to je být novinářkou.

„Já jsem se od žurnalistiky nechala na několik let odradit,“ přiznává Zuzana Vlasatá, zástupkyně šéfredaktora v Deníku Referendum. K psaní se vrátila postupně, přes redakce, které jí vyhovovali jak tematicky, tak lidsky. „V Referendu se teď snažíme být vstřícnější,“ popisuje a dodává, že na začátku své kariéry se se vstřícností spíše nesetkala. „V redakci, kde jsem začínala, jsem se necítila dobře,“ uvádí. Mladým novinářkám a novinářům radí, aby pracovali v redakcích, které jim dávají smysl lidsky i tematicky.

„Systém práce v médiích je nastaven naprosto anti-rodinně,“ míní novinářka Jana Ustohalová, která je zároveň i vyučující na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity. „I proto mají novinářky průměrně méně dětí, než je běžné,“ podotýká. Horší zacházení z důvodu rodičovství zažila podle výzkumu Žen v médiích z roku 2024 až pětina českých novinářek, u mužů bylo číslo menší než jedno procento.

„Jedna kolegyně mi dokonce s naprosto vážnou tváří řekla, že jsem si měla vybrat mezi novinařinou a rodičovstvím,“ ukazuje tuto problematiku na vlastním zážitku Ustohalová. V roce 2024 mělo děti necelých čtyřicet procent novinářek, u mužů bylo číslo větší, skoro šedesát procent. Podle Ustohalové je kloubení péče o dítě a práce novinářky v současném mediálním světě nemožné. „Člověk to odnese na psychickém nebo fyzickém zdraví,“ konstatuje.

Vlasatá na toto konto přidává svou zkušenost a popisuje, jak moc jí v kariéře pomáhá mít zázemí ve formě své rodiny. „Jednou jsem napsala článek, co si vyžádal mnoho nenávistných reakcí. Já jsem ale vůbec neřešila, co mi kdo píše. Chystala jsem ten den oslavu narozenin mé dcery, to bylo v ten moment to nejdůležitější,“ říká Vlasatá.

Z výzkumu Žen v médiích přitom vyplývá, že skoro každé páté novinářce po návratu z mateřské dovolené nebylo umožněno pracovat na stejné pozici, z jaké odešla. To především proto, že jim zaměstnavatel odmítl upravit pracovní podmínky tak, aby mohly zvládat obojí.

Novinářky se dále často setkávají s útoky na jejich inteligenci, vzhled a gender, zatímco novináři spíše na svou profesní reputaci a domnělou politickou orientaci. S útoky (ať už online či offline) mělo zkušenost 97 procent dotázaných novinářů a novinářek. Pomoc od redakce v takových případech pociťuje drtivá většina z nich, i když lehce nadpoloviční většina novinářek přiznává, že jako výsledek útoků u sebe při práci pozoruje mimořádnou opatrnost a perfekcionismus.

„Stalo se mi, že mi bylo řečeno, že já politiku pokrývat nemůžu, ne přímo proto že jsem žena, ale protože vypadám velmi mladě, jsem nízká a politik by vedle mě vypadal příliš vysoký,“ uvádí slovenská novinářka Denisa Hopková. S mysoginií se setkala jak ze strany redakce, tak publika. „S kolegyní jsem měla podcast o válce, začaly se objevovat komentáře, že jestli se chce člověk zabavit, má si pustit náš podcast, kde válku komentují dvě ženy,“ přidává novinářka ještě další příklad.

Studentka žurnalistiky Miriam Hrádeľová popisuje, jaký byl začátek v médiích pro ni. „Na mé stáži mi byli vzorem skvělí redaktoři a redaktorky, stejně tak i zástupkyně šéfredaktora,“ říká. Ta minulý rok v rámci povinné praxe tři měsíce pracovala v redakci slovenského týdeníku, který se zaměřuje na politicko-společenské dění. Na neduhy tížící ženy v médiích prý ani nepomyslela. „Sleduji mnoho žen v médiích, které svou práci dělají dobře. I na univerzitě nás učí ženy novinářky, které nám jdou dobrým příkladem,“ uvádí.