Lidé v brněnských komunitních zahradách hledají víc než jen úrodu

Brno - Ve městě, kde se každý metr čtvereční počítá, si lidé hledají vlastní kousek půdy. Ne kvůli úrodě, ale kvůli sobě. Komunitní zahrady v Brně nejsou jen místem, kde roste zelenina. Jsou útočištěm před tempem města, prostorem pro setkávání i důkazem, že vztah k půdě a lidem nezmizel. Zároveň ale otevírají otázku, jakou roli mají ve městě skutečně hrát a jestli pěstují víc jídlo, nebo spíš komunitu.

Na zahradě Pět elementů to nezačalo velkou vizí o obnově komunitního života ve městě. Nejdřív šlo jen o vodu a o to, jak zalévat chytřeji, úsporněji, jinak. Zakladatelka zahrady Zuzana Řezáčová Lukášková hledala způsob, jak hospodařit s vláhou, a narazila na starou techniku zavlažování pomocí zakopaných hliněných nádob. Nadchla ji natolik, že ji začala zkoušet na vlastní zahradě. Pak o ní mluvila s přáteli. Ti se přišli podívat, přivedli další známé a z původně soukromého prostoru se začalo stávat něco otevřenějšího.

„Začala jsem to zkoušet, začala jsem o tom všude mluvit a postupně se na to přišli podívat nějací kamarádi, pak kamarádi kamarádů a v podstatě jsme začali dělat komentované prohlídky po zahradě,“ popisuje Řezáčová Lukášková. Časem přibyla možnost přijít pomoct s prací a odnést si část úrody, později i několik pronajímaných záhonů. Zahrada dnes funguje v několika režimech zároveň, a to jako místo pro pěstování, jednorázovou pomoc, komunitní akce i ukázky šetrného hospodaření s vodou.

Příběh Pěti elementů ukazuje, že komunitní zahrada nemusí vzniknout z městské iniciativy. Může vyrůst z jedné konkrétní potřeby, z jednoho nápadu a z prostoru, který se postupně otevře ostatním. Zároveň ale ukazuje i to, že dnešní komunitní zahrady už dávno nejsou jen o pěstování. Jsou i o tom, co všechno se kolem něj odehrává.

Podobný vývoj popisují i v jiných komunitních zahradách. „Vznikli jsme jako iniciativa Dobrovolnického centra Diecézní charity Brno. Impulsem byla snaha oživit dlouhodobě zanedbaný a nevyužívaný pozemek v zahrádkářské kolonii, který byl desítky let zarostlý a opuštěný,“ říká Jana Prušková z Komunitní zahrady Rybka. „Postupně se z něj díky dobrovolníkům, školám i firmám stal živý prostor pro pěstování i setkávání.“

„Zahrada je pro naše členy místem, kde můžou být uprostřed města v přírodě, trávit čas mimo panelák a zpomalit,“ zmiňuje Prušková. „U nás můžete sedět na lavičce, opéct si špekáčky nebo učit děti, že rajčata nerostou v supermarketu.“

Podobně funguje i komunitní zahrada v Židenicích. „Zapojují se hlavně rodiče s dětmi. Členové mají klíče, platí příspěvky a pravidelně se potkáváme na brigádách,“ říká Tomáš Stříbný. „Každý si tam najde svoje.“

Z nápadu místo pro lidi

Podobně o nich přemýšlí i Nikola Peclová, studentka, která se tématu věnuje ve své diplomové práci na Mendelově univerzitě. Sama má zkušenost s několika komunitními zahradami a zároveň sleduje, jak obtížně tyto prostory ve městě vznikají a jak snadno zase mizí. „Nejtěžší je vůbec najít místo. Můžete mít lidi, nápad i energii, ale bez pozemku komunitní zahrada prostě nevznikne,“ říká. Vzpomíná přitom na Rajskou komunitní zahradu v Obřanech, kde měla vlastní záhonek. Zahrada zanikla kvůli plánované výstavbě, která ale podle jejích slov dosud nezačala. Podobně podle ní dopadla i zahrada na Nové Zbrojovce.

Stejnou nejistotu řeší i Rybka. „Pozemek nevlastníme, je v pronájmu a nikdy nevíme, kdy se město rozhodne smlouvy ukončit a pozemky prodat developerům,“ říká Prušková.

Do širšího kontextu zasazuje komunitní zahrady socioložka Lucie Sovová z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity, která se dlouhodobě věnuje městskému pěstování potravin a samozásobitelství. Nevidí je jako oddělený svět od tradičních zahrádkářských osad, ale jako jednu z podob stejného fenoménu. „Z mého pohledu jde o dvě formy stejné praxe, tedy městských zahrad,“ říká. Obě podle ní spojují kontakt s půdou, jídlem i komunitou.

Právě tady se ukazuje, o co v komunitních zahradách vlastně jde. Na jedné straně jde o vztah k půdě, jídlu a městské přírodě. Na druhé straně o vztahy mezi lidmi.

Víc než jen sklizeň

V Pěti elementech se obě roviny přirozeně prolínají. Lidé sem chodí pro vlastní záhonek, ale stejně tak pro kontakt s ostatními. Vedle práce na záhonech se tu odehrávají společné akce, setkávání i neformální večery. Zahrada tak není jen souborem záhonů, ale místem, které dává lidem důvod se potkat.

„Komunitní zahrady nejsou primárně pro to vypěstovat. Právě budovat tu komunitu, proto jsou komunitní,“ říká Peclová. Z její zkušenosti jde hlavně o prostor, kde se lidé setkávají a navazují vztahy napříč generacemi. Podle ní by podobných prostorů mělo ve městech přibývat, ať už ve formě komunitních zahrad nebo sdílených vnitrobloků.

„Naše komunita je otevřená všem. Zapojení jsou jak zkušenější zahradníci, tak úplní začátečníci,“ říká Prušková. „Chodí k nám maminky s dětmi, senioři, školy i zaměstnanci firem. Potkávají se u nás lidé různých profesí, zkušeností a věku.“

Sovová potvrzuje, že tyto zahrady nemají primárně produkční funkci. „Komunitní zahrady se zaměřují hlavně na budování komunity. Produkce potravin je spíše symbolická, mimo jiné také proto, že komunitní zahrady mívají typicky méně prostoru,“ říká. Tím se koriguje představa, že každá městská zahrada výrazně přispívá k produkci potravin.

Rozdíl je patrný i ve srovnání se zahrádkářskými osadami. Ty podle Sovové často tvoří větší a souvislejší plochy, a proto mají výraznější ekologický i produkční význam. Z výzkumů vyplývá, že zahrádkáři v osadách dokáží pokrýt průměrně třetinu své spotřeby ovoce a zeleniny. Souvislé zelené plochy ve městě zadržují vodu, ochlazují mikroklima a poskytují útočiště dalším organismům. Menší komunitní zahrady tyto funkce naplňují jen částečně. To ale neznamená, že by postrádaly smysl. „Často představují první kontakt s pěstováním potravin a pomáhají utvářet vztah k jídlu, k přírodě nebo třeba k sezónnosti, což je samo o sobě potřebné,“ dodává Sovová.

Tento rozměr je vidět i v Pěti elementech. Zahrada spolupracuje se školkami, studenty, knihovnou Jiřího Mahena i dalšími organizacemi. Nejde tedy jen o to, co se na místě urodí, ale také o to, co si lidé odnesou. Zahrada funguje jako prostor sdílení zkušeností, semínek i času. V tom se potvrzují i slova Nikoly Peclové, která podobná místa označuje za zelené hotspoty města.

„Není to jen o pěstování – je to prostor pro setkávání a pocit smysluplnosti a sounáležitosti,“ dodává Prušková.

Co má ve městě zůstat

Téma komunitních zahrad se tak přirozeně posouvá k otázce, jakou roli mají hrát ve městě. Nejen kde vznikají, ale i jak dlouho mohou zůstat.

Pěti elementům pomáhá, že stojí na soukromém pozemku. Nemusí řešit nájem ani nejistotu spojenou s městským vlastnictvím. Zuzana Řezáčová Lukášková ale zmiňuje jiný typ napětí, a to vztah s Českým zahrádkářským svazem a střet mezi tradiční představou zahrady a komunitním přístupem. Popisuje ho jako generační rozdíl mezi lidmi, kteří chtějí klidný, uzavřený prostor, a těmi, kdo v zahradě vidí místo pro setkávání a sdílení.

Debata o zahradách se tak nevede jen mezi městem a developery, ale i uvnitř samotné zahradnické komunity. O tom, zda má zahrada sloužit především jednotlivci nebo i širší komunitě.

Sovová upozorňuje, že komunitní zahrady mohou být spíš symbolickým řešením než reálným nástrojem potravinové soběstačnosti měst. „Je to reálné riziko, zejména v situaci, kdy městské části podporují komunitní zahrady, zatímco zahrádkářské osady se ruší,“ říká. V řadě zahrádkářských osad se také daří budovat komunity napříč generacemi i sociálními vrstvami. Časté jsou společné brigády nebo dětské dny, například brněnské osady Tesla nebo Malina organizují také kulturní akce pro veřejnost.

„Největší výzvou je motivace lidí, finance a organizace akcí. Řešíme také odpadky a blízkost obchodního domu,“ popisuje Stříbný ze zahrady v Židenicích.

Podle Sovové je proto důležité podporovat různé formy městského pěstování. „Města by měla vnímat a oceňovat různé typy pěstování potravin ve městech, ať to jsou komunitní zahrady, zahrádkářské osady, městské farmy nebo třeba jedlé rostliny ve veřejné zeleni.“ Komunitní zahrady mají své místo, neměly by ho ale zaujímat na úkor ostatních.

Zároveň upozorňuje na problém stability. „Komunitní zahrady mohou vzniknout téměř kdekoli a stejně rychle zaniknout. To ale nemůže nahradit dlouhodobé pěstování v půdě.“ Právě dlouhodobost přitom rozhoduje o tom, zda může půda ve městě plnit své ekologické funkce.

Zkušenost Nikoly Peclové ukazuje, co se děje, když tato stabilita chybí. Zahrady mizí, i když by mohly dál fungovat. A s nimi mizí i prostor, který lidé společně vytvořili.

Přesto mají podle ní smysl. „Komunitní zahrady jsou v poslední době vnímány jako adaptace na změnu klimatu,“ říká. „Tak si myslím, že z dlouhodobého hlediska by to městu uškodilo.“

Sovová v závěru připomíná ještě jeden rozměr, který v debatě často chybí. „Je škoda, že komunitní zahrady víc nenavazují na tradici samozásobitelství, kterou u nás máme.“

Mezi symbolem a realitou

Možná tedy nejde jen o to, kolik zahrad ve městě vznikne. Možná jde spíš o to, jak o nich přemýšlíme.

Příběh Pěti elementů, zkušenost Nikoly Peclové i výzkum Lucie Sovové ukazují totéž z různých stran. Komunitní zahrady samy o sobě města nespasí. Nevypěstují dost jídla pro celé čtvrti a nenahradí stabilní půdu. Přesto mají význam. Připomínají, že ve městě nemusí růst jen to, co se dá rychle postavit.