S Čechem jsem měl při hledání bydlení v Brně větší šanci, říká ukrajinský student

Když bylo Milanu Nesterenkovi šestnáct let, odešel s rodinou z Ukrajiny do Česka kvůli válce. Neodjížděl jen z jedné země do druhé. Nechal za sebou kamarády, divadlo a představu, že bude pokračovat v herectví. „Měl jsem tam rozjetou kariéru, vydělávalo mi to a chtěl jsem se tím živit,“ říká. Místo toho se ocitl v jihočeské vesnici nedaleko Českých Budějovic.

„Už tak jsem byl desocializovaný, neznal jsem jazyk, nikomu jsem nerozuměl a nikdo nerozuměl mně, a ještě jsem bydlel v úplně mrňavé vesnici. To bylo hrozné,“ popisuje začátky v České republice. Po čase nastoupil na gymnázium v nedalekém větším městě.

 

Na vysokou podle pravidel

Když si vybíral univerzitu, nehrála hlavní roli prestiž ani město. Rozhodly praktické podmínky. „Hlásil jsem se na vysokou jen podle jednoho kritéria. Nechtěl jsem dělat certifikát z češtiny a neměl jsem ani dva roky na české střední škole.“ Zatímco Univerzita Karlova podle něj požadovala buď jazykový certifikát na úrovni B2, nebo delší studium v Česku, Masarykova univerzita měla mírnější pravidla.

„Byla druhá nejznámější, aspoň pro mě v ten moment, a zároveň měla mnohem mírnější podmínky na přijetí,“ vysvětluje. „Já jsem vůbec nevěděl, jak funguje školský systém v Česku. Netušil jsem, že na Masarykově univerzitě jdou studovat dva obory zároveň. Prostě jsem se přihlásil na angličtinu a dostal jsem se,“ popisuje.

Místo koleje maraton prohlídek

Po přijetí očekával, že dostane kolej. Nestalo se tak. Přestože studoval v češtině, jako student bez českého občanství měl podat žádost určenou pro zahraniční studující. To ale na stránkách školy bylo specifikované pouze pro studující v rámci Erasmu nebo v anglickém jazyce. „Napsali mi v podstatě: smůla, měli jste se hlásit jinak. Jenže to nikde nebylo napsané srozumitelně,“ říká. Koncem srpna tak začal shánět bydlení v Brně. Z jižních Čech na každou prohlídku cestoval čtyři hodiny tam a čtyři zpátky.

Nakonec vzal podnájem, který sice vyšel levněji než jiné nabídky, tomu ale odpovídaly i podmínky. Byt v průmyslové části města stál pod pět tisíc na osobu, jenže podle Milana v něm chybělo skoro všechno. „Neměli jsme pračku, místo oken štěrbiny s trochou světla u stropu, jedna zásuvka na pokoj. V kuchyni zásuvky vlastně nebyly, ledničku a mikrovlnku jsme měli připojené v koupelně,“ popisuje. Když se někdo šel sprchovat, museli spotřebiče vypnout.

Plíseň se podle něj objevila brzy. „Byla hezky zamalovaná. Vydrželo to asi měsíc. Nebylo tam žádné větrání,“ říká. Nad hlavou navíc neměli plnohodnotný strop. „Chyběl tam kus střechy. Zakrýval to poloprůhledný plast a za ním jsme pozorovali holuby,“ směje se.

Na prohlídky jedině s Čechem

Shánění bydlení mu ukázalo ještě jednu věc. Nestačilo mít peníze ani zájem. Důležitý byl i původ. „Je mnohem jednodušší se domluvit Čech s Čechem a vzít spíš Čecha než Ukrajince,“ říká. V inzerátech podle něj narážel i na výslovné preference typu „jen Česko, Slovensko“.

Když chodil na prohlídky sám, často neuspěl. Když přišel s českým kamarádem, situace se změnila. „Já tam mlčel, hezky koukal a nechal jsem to na svém Čechovi,“ vysvětluje strategii. Dnes bydlí v lepším bytě, i tam ale naráží na jiné limity spolubydlení. „Po předchozí zkušenosti mi ale stačí, že máme pračku, pořádnou kuchyň a okna,“ říká.

 

Půl roku bez práce s tisícovkou na jídlo

Podobně složité pro něj bylo i hledání práce. V jižních Čechách si vydělával na Akademii věd, kde se dostal k dendrochronologii a dendroklimatologii. „Čekal jsem fyzickou práci, místo toho jsem seděl sedm hodin denně u mikroskopu,“ popisuje náplň práce. V Brně ale po příjezdu dlouho nic nesehnal. Půl roku žil z úspor. „Platil jsem pět tisíc nájem a třeba tisícovku měsíčně za jídlo. Rýže s bramborem, fazole se solí, občas vajíčko ve slevě, moc jsem nejedl,“ popisuje.

„Kdyby v Brně byla brigáda jez trávu pusou, stejně se najde někdo, kdo to udělá,“ popisuje svou zkušenost s velkou poptávkou po práci pro studenty. Když pak v létě vyjel do zahraničí, rozdíl pocítil okamžitě. V Německu si přivydělával i sběrem vratných lahví. „To je podceňovaná metoda. Dvanáct flašek za hodinu je víc než průměr tady v Brně,“ poznamenává. Stálou práci nakonec našel až díky vlastnímu zájmu o hory. Když chodil po městě a četl vývěsky, narazil na nabídku obchodu s horolezeckým vybavením. „Moje čeština byla horší, ale vyznal jsem se v tom zboží. To pomohlo,“ říká.

Jazyk si neosvojoval jen ve škole. Pomohly mu i osobní vztahy. „Byl jsem úplně na dně, stáhl jsem si Tinder a začal chodit třeba na jedno rande týdně. Všiml jsem si, že je vlastně v pohodě se s lidmi dorozumět,“ vysvětluje. Právě tehdy se podle něj zlepšily jak čeština, tak jistota v běžné komunikaci. Dnes má českou přítelkyni a říká, že má díky tomu pravidelný český trénink. Lidé si navíc často ani nevšimnou, odkud pochází. „Teď se mě spíš ptají, jestli jsem Slovák,“ směje se.

Studovat má podle něj smysl

Na Ukrajinu se zatím vrátit neplánuje, protože se jeho život za poslední čtyři roky posunul jinam. „Jsem hodně mimo dění. Válka pořád trvá a moc se to nehýbe. Prioritu má u mě studium,“ vysvětluje. Připomíná přitom, že válka pro něj nezačala až v roce 2022. „Ta válka je od roku 2014, takže už dvanáct let.“ Dodává také, že člověk na ni časem přestane myslet neustále, i když zůstává součástí každodennosti.

Ke studiu ho od začátku vedli i rodiče, kteří si přáli, aby po příchodu do Česka nešel rovnou do práce, ale zkusil vysokou školu. Finančně ho ale neživí a v Brně si musí vystačit sám. Nájem, jídlo i běžné výdaje platí z brigád, což často znamená, že musí skloubit až 140 hodin měsíčně v práci s plněním ostatních povinností. „Moji rodiče trvali na tom, že si přejí, abych šel na vysokou, že se to vyplatí. Já si nakonec myslím, že měli pravdu,“ říká