Roky snahy výměnou za druhou identitu. Vzdálené jazyky formují dobrodruhy

Čínština nezná hranice

Roku 2013 se Veronika Krubner odstěhovala do Číny s přítelem, který zde dostal pracovní nabídku. Nový jazyk i kultura se zprvu zdály vzdálené, avšak byla zvědavá. Věděla, že si k nim dříve nebo později bude muset vybudovat úzký vztah. „Někdo by řekl, že čínština musí být neskutečně těžký jazyk, ale já to takhle nevnímám. Vytrvale jej zkouším, dokud neuspěji,“ říká dnes třiačtyřicetiletá rodačka z jižních Čech. Nesoustředí se na to, v čem se jazyky liší, ale hledá, co mají společného, aby na to mohla navázat.

Čínštinu si osvojuje formou samostudia. Její prvotní ambicí bylo naučit se jazyk na  komunikativní úrovni do několika roků. Po třinácti letech v zemi ovládá čínštinu velmi dobře, ačkoliv nepíše znaky. „Ani rodilí mluvčí obvykle neumí všechny. Někteří se znakovou slovní zásobou končí u svých profesí, u starších ročníků zase není výjimkou, když mluví jen nářečím,“ vysvětluje s úsměvem.

Za ta léta žila ve třech různých oblastech Číny a mnoho jich procestovala. I když je čínština regionálně různorodá, tam, kde byla vůle rozumět, se prý domluvila. V čínštině podle svých slov vystupuje jinak než v mateřském jazyce, zdejší zdvořilostní kultura k tomu totiž navádí. Aby nedocházelo k nedorozuměním a vždy se jí dostalo odezvy, naučila se pokládat více otázek.

Jak s jazykem rostla, měnily se situace, ve kterých ho používala. „Ztratila jsem se v čínštině, rodila jsem v čínštině a veškerou administrativu jsem řešila v čínštině.“ Jak poznamenává, čím víc slovní zásoby má, tím víc se dozvídá, kolik jí toho stále chybí.

Není to ale jazyk samotný, co ji změnil. Jsou to lidé, s nimiž se denně čínsky baví. Znalost čínštiny jí otevřela nejedny dveře, zvlášť na úrovni vztahů. Naskytla se jí možnost budovat přátelství do hloubky, tak jak by se bavila doma s kamarádkami. S lidmi kolem přicházely příležitosti, ať už pracovní nebo volnočasové. „Více lidí vám řekne ‚Pojeď s námi na výlet,‘ když vědí, že si vzájemně rozumíte,“ vzpomíná na dlouhý seznam akcí, zážitků nebo i slev, ke kterým by se bez jazyka nedostala.

Češka tak žije ve dvou světech – v rodinném českém kruhu a v pracovním a úředním čínském. „Pokud to bude možné, pořád si budu chtít držet oba, i když to s sebou nese mentální únavu. Vyčerpá vás žít někde, kde musíte neustále uvažovat, než promluvíte,“ popisuje Veronika každodenní boj. Naopak obě její dcery narozené v Číně hovoří téměř jako rodilí mluvčí. Starší z nich navštěvující druhou třídu základní školy pak matčinu čínštinu běžně opravuje. Ji samotnou prý ženou dál pokroky.

„Když se ohlédnu zpět, cesta k čínštině plná překážek mi otevřela mou sebevědomější stránku,“ popisuje, jak zpočátku nesrozumitelný jazyk dokázala s trochou úsilí proměnit v nástroj, který užívá ve svůj prospěch. Jazyk si zautomatizovala do takové míry, že v něm přemýšlí anebo sní.

Po třinácti letech se čínština propsala do její osobnosti. Nepřestěhovat se do Číny a nenaučit se jazyk, ubíral by se její život odlišným směrem, protože by v každodenním životě dělala jiná rozhodnutí. Díky čínštině má dnes možnost cítit se i na druhé straně planety jako doma. Zároveň by se kvůli budoucím plánům nerada nabytého bohatství vzdávala. „Až se jednou vrátím do Čech, budu k čínštině opět hledat cestu.“

Írán vnímám jako práci na chatě

V případě Vladimíra Váchala cesta do vzdáleného Íránu nebyla náhodou. V devatenácti letech ho uchvátila bohatá historie Persie a když si ji spojil s dnešním Íránem, umanul si, že se tam musí podívat. S tím přišlo i studium jazyka, díky kterému pronikl do společnosti, která je Evropě neznámá, a zároveň odstartoval něco originálního. „Najednou jsem mohl komunikovat s lidmi ze země, která mě přitahovala, hovořil jsem krásně zvučným jazykem a dokázal jsem na tuto nevšední schopnost balit holky,“ říká pětatřicetiletý cestovatel a malíř. Jako průvodce působí v Íránu přes čtrnáct let a zároveň zde tlumočí, často na mezinárodních veletrzích po boku české ambasády.

„Pokud se člověk chce naučit jazyk nějaké země, nejlepší cesta je tam odletět, tím jazykem na ulici komunikovat a poznávat kulturu,“ vysvětluje horlivě. Jazyk je podle dobrodruha s kulturou neodlučitelně spjat, proto pokud člověk to druhé vynechá, strukturu jazyka bude vstřebávat hůře. Z počátku docházel na individuální lekce perštiny v Praze, ale bod zlomu pro něj představovala až první a druhá studia v Teheránu na institutu pro perská jazyková studia Dehkoda.

Od dob perských studií s radostí okoušel, jak je společnost Peršanů vřelá a otevřená. „Není nic neobvyklého, aby se dva neznámí lidé začali na ulici bavit. Dobří známí tu vznikají při čekání na autobus,“ popisuje Vladimír s postřehem, že v dnešní společnosti postrádá nadšení z návštěvy cizince. Kvůli kulturním odlišnostem také v perštině přemýšlí víc zdvořilostně.

Kdo jazyk ovládá, získává si důvěru mluvčích a může kulturu opravdu nasávat plnými doušky. Komunikaci pak lze vyzdvihnout na úplně jinou úroveň. „To, že umím persky, mi otevřelo dveře k 110 milionům jeho uživatelům, ke kterým se cizinec běžně nedostane, protože jiný jazyk neumějí.“ Podle Vladimíra má využívání mateřského jazyka obrovský efekt na psychiku místních, propisuje se do zpětné dávky vděčnosti a vřelosti.

Dobrodruh připouští, že perština se dotkla i jeho osobních vztahů. Partnerka ho vyhledala právě kvůli zvědavosti na nevšední znalost. To, že Írán veřejně propaguje, obohatilo vnímání regionu jeho rodinou a přáteli. V neposlední řadě ho však jazyk nesmírně přibližuje rodilým mluvčím. „Díky perštině jsem si mohl užít dovolenou v Afghánistánu. Místní si mě zapamatovali jako týpka, co mluví persky, takže jsem získal mnoho výhod,“ doplňuje.

Česko Vladimír vnímá jako domov, zatímco do Íránu jezdí jako na chatu. Region navštíví nárazově třikrát nebo čtyřikrát do roka, tlumočením a průvodcováním tam stráví zhruba padesát dní. Mimoto se tam vždy rád vrací rekreačně.

Co se týká jeho osobnosti, je kvůli perštině a Íránu pokornější, než kdyby Persie a přilehlé regiony do jeho života nevstoupily. Dokonce potvrzuje typické klišé: „Člověk si všeho váží víc, když toho ve světě hodně vidí a slyší.“ Říká, že kdyby se nezačal věnovat perštině, ubíral by se jeho život úplně jiným směrem, byl by ochuzený. Byly to právě rané zkušenosti z Íránu, kvůli kterým začal trávit velkou část života cestami po zahraničí.

Svou malířskou kariéru, průvodcování, cesty i studium jazyků prý zvládá kombinovat vlastně díky ADHD. „Neustále kombinuji různé činnosti. Občas se do něčeho opřu a spoustu toho odpracuji, jindy sleduji, jak mi hodiny ubíhají před očima.“ Důležité je podle něj vždy při neúspěchu mít plán B, ne-li i C, hledat jiné cesty, jak se nejen k jazyku přiblížit. „Pokud nepřijmete své chyby, nemáte šanci se v jazyce zlepšit jen s učebnicí, na rozdíl od toho, kdo se snaží komunikovat na ulici a chyby dělá.“

Plynule s Íránci na ulicích Teheránu dokázal mluvit asi po třech letech studia. Velkou zásluhu přitom připisuje logickému uspořádání jazyka, v mnohém podobnému češtině. Jeho největší motivací nadále zůstává vášeň učit se, mluvit a poslouchat.

Arabština mi zpřístupnila osobní světy druhých

Andrea Moustafa se cizím jazykům věnovala již od dětství, ale k arabštině, kterou se dnes jako soudní překladatelka a tlumočnice přes třicet let zabývá, se dostala náhodou. Rodačka z Kladna se ve svých sedmnácti letech jako tlumočnice na pionýrském táboře seznámila s francouzským chlapcem, jehož kořeny sahaly do Tunisu. Při návštěvě jeho rodiny tehdy poprvé přišla do kontaktu s arabštinou. Po maturitě tak neváhala pustit se arabštiny na vysokoškolské úrovni.

Když Andrea nastoupila na Karlovu univerzitu, bylo čerstvě po revoluci, takže jen horko těžko sháněla v nově otevřeném oboru literaturu. „Když už jsem k nějakým knihám přišla, byly poplatné režimu, stále ještě prošpikované marxismem leninismem,“ směje se překladatelka. Slovníky pracující s češtinou ještě neexistovaly, takže znalost jiných jazyků byla nutností.

Ačkoliv věděla, že se chce jazyku věnovat i v budoucnosti, začátky pro Češku nebyly nejjednodušší. Do hlavy musela dostat obrovské množství informací a od evropských jazyků, na něž byla doposud zvyklá, velmi odlišný systém. „Stál přede mnou úplně nový svět,“ vzpomíná na první roky. Studia jí vzápětí otevřela rozsáhlou část světa, blízkovýchodní kulturu a obrovské pole působnosti. Přesto zůstala striktně u jazyka.

Z arabských zemí zatím navštívila pouze Egypt a Tunisko. Do první ze zemí vycestovala na stáž během magisterského studia. Souběžně začala pracovat jako průvodkyně a poznala tu manžela, se kterým se později vrátila do Kladna.

Právě v Egyptě musela překonat velkou překážku. „Roky jsem se učila jen spisovnou arabštinu. Když jsem potom začala s egyptským dialektem, byl to šok. Měla jsem pocit, že se učím úplně jiný jazyk.“ Mluva Egypťanů se totiž stejně jako arabština v jiných zemích od spisovného jazyka velmi liší. Napříč státy se užívají jiné výrazy pro totožné předměty. I výslovnost a akcenty mají různou podobu.

To, jak člověk v arabštině vystupuje, záleží podle překladatelky na kontextu. Existují různé způsoby, jak vyjadřovat vůči druhým vážnost a respekt. Ve spisovné arabštině se sice užívá tykání, ale zároveň jazyk obsahuje hodně zdvořilostních formulí.

Znalost jazyka vnímá jako obrovskou výhodu při jednání s lidmi. „Pokud člověk vidí, že ovládáte jeho jazyk na vyšší úrovni, mnohem více vám důvěřuje. Je to oboustranné – pokud někomu vy rozumíte více, připadá vám celý jeho svět srozumitelnější a přístupnější,“ vysvětluje třiapadesátiletá arabistka. To se propisuje i do jejího osobního života. Získala arabsky hovořící přátele, kteří jiný jazyk mnohokrát ani neovládali. Společná řeč ve vztahu prohlubuje pouto.

Arabština je slovy Andrey jazyk, který se dá velice dobře naučit, má jasný a pravidelný gramatický systém. „Naproti tomu jsem si vždy dělala legraci, že kdybych nebyla Češka, rozhodně bych si jako cizí jazyk ke studiu nevybrala češtinu,“ výjimky jako v mateřském jazyce prý v arabštině nenajdeme, přemýšlí nahlas. Výzvou však zůstává velmi rozdílná výslovnost a písmo. „Chvíli mi trvalo naučit se psát zprava doleva,“ uznává Andrea.

V kapitole překladatelčina přestupu na jinou víru sehrál jazyk zásadní roli. Je pro ni jakousi cestou k porozumění náboženství, nabízí jí snazší přístup. Může třeba studovat náboženské prameny v originále, bez zprostředkovatele, a vztah k víře a jejímu zdroji tak prohlubovat.

Přes veškeré zážitky nevnímá, že by ji jazyk jakkoliv změnil. „Mám svůj život v Kladně, arabština ho jen obohatila o vhled do světa dalších lidí,“ uzavírá s tím, že by dnes byla stejným člověkem, i kdyby se bývala vydala jinou cestou.

V různosti hledat jednotu 

Je zřejmé, že tradice, zvyky a prožitky se stát od státu a jazyk od jazyku různí. Řeč přináší osobní rozvoj, kariérní rozhled i přístup k jiným národům. Osvojit si ji někdy vyžaduje dennodenní disciplínu, jindy přichází do života přirozeně. Jedno však platí vždy – jazyk je lidskou přirozeností, a tedy i klíčem k jedincům, do jejichž světa chceme proniknout. Tímhle způsobem může být jeden člověk součástí hned několika vesmírů současně.