Na vlastní kůži v ženské věznici: Mám temnou minulost, komplikovanou současnost a moje budoucnost je nejistá

Všichni jsme se narodili nevinní s předurčeným osudem a se skrytým nápisem ve tváři „život“. Ten však plyne rychle a ochranná „andělská“ křídla v podobě rodičů nás nemůžou chránit napořád. Každý člověk, který má ve svém životě odvahu riskovat ke svému prospěchu a žít na hraně zákona, třeba z důvodu, že doba, ve které žijeme, nabízí velké množství příležitostí, ví, že to není žádný med. A to hlavně tehdy, když jste na všechno sami a nechcete ohrozit své nejbližší. Lehce se vám může stát, že skončíte ve vězení a status „bezúhonná“ se rázem změní na „odsouzená“.

Když se už dostanete do špatné situace, věříte tomu, že systém funguje, protože fungovat musí. Pokud však dojde k pochybnostem, je to špatné. Všichni lidé přece touží po skutečné spravedlnosti. Vždyť nám přece celé roky vštěpovali, že pravda vítězí. Ale co když to tak není? Přichází nespravedlnost.

Manžela jsem si vybrala sama a byla jsem ochotna „bojovat“ se životem, aby byli moji nejbližší šťastni. Berete ohled na dítě, aby bylo spokojené, vyrůstalo v kompletní rodině, a přitom byste nejradši utekli co nejdál. Na místo, kde najdete bezpečí a klid, nebo doufáte, že se náhle objeví někdo, kdo vás zachrání a odvede vás pryč. Domnívala jsem se, že rozdílnost kultur nebude pro náš šťastný život a spokojenost problém až do doby, kdy můj manžel zmizel společně s naším synem beze stopy. Ze dne na den jsem přišla o všechno, v co jsem věřila a roky strávené pátráním po nich mi dláždily cestu do vězení rostoucími dluhy. Ztratila jsem hranice, a to mě dostalo do výkonu trestu odnětí svobody s vysokým stupněm zabezpečení.

Dostala jsem se do prostředí doživotních trestů, vražd, vinných i nevinných, drogových dealerek a uživatelek, před podvodnice a odsouzené za krádeže. Prostředí plné zášti, nenávisti, závisti, pomluv, intrik a krádeží. Každodenní křik, hádky, urážky a ponižování mezi odsouzenými se spoustou vulgarismů jako „bonus“ se staly mým trestem v trestu.

Když jsem procházela vstupním katrem a kráčela do cely, kde jsem byla umístěna, ihned mě obdarovaly opovrhujícími pohledy a nemístními poznámkami na moji osobu, o které nevěděly vůbec nic. Než jsem si upravila svoji postel, z vaku, kde jsem měla své osobní věci mi šikovně „přemístily“ kávu, hygienické potřeby. Požádala jsem o pomoc, místo toho však přišel výsměch a upozornění, že jsem ve vězení a vše mám zamykat. Od toho okamžiku jsem si zamykala své věci snad i sama před sebou.

Můj obzor, jak přežít ve vězení a čeho se vyvarovat, mi pomohla rozšířit Ivana Š., která byla ubytovaná ve stejné cele jako já. Ve svých padesáti letech, inteligentní, s přehledem o životě, k mému překvapení představuje model takzvaného „šťastného vězně“. Z jejího vyprávění o tom, jak se adaptovala do tohoto prostředí, vyplývá, že je v trestu spokojená. Zeptala jsem se, jak je to vůbec možné a její vysvětlení mi vyrazilo dech. Ivana je v trestu pracovně zařazena, tudíž má svůj příjem každý měsíc. Kromě toho ji finančně podporuje rodina, která je pro odsouzeného člověka tou největší psychickou oporou. Má ve vězení svoji přítelkyni, se kterou sdílí své radosti a starosti. Zarážející bylo pro mě její konstatování: „Je toto možné, že mám tady tolik štěstí? Mám kde spát, mám co jíst, mám se kde osprchovat, nemusím platit nájem, pouze výkon trestu, mám práci a svoji přítelkyni.“ Na můj udivený výraz ve tváři ještě s úsměvem dodala: „Jsem šťastný vězeň.“ Ivana při našem rozhovoru neskrývala svoji spokojenost, rozhovor zpestřila vlídným slovem, vyzařovala z ní pohoda a nezapomněla mě upozornit na své postavení v práci, ke kterému se roky propracovala. Nazývala ho „kariérou“. Po našem rozhovoru jsem nabyla dojmu, že se mnou asi není něco v pořádku, protože cítím smutek, nespokojenost z prostředí, ve kterém jsem se musela naučit přežít a čelit různým nástrahám. Naproti tomu Ivana kráčí vstříc svému nároku na podmíněné propuštění jako „šťastný vězeň“.

Během dvou let strávených na oddíle s vysokým stupněm zabezpečení jsem velmi těžce snášela vysoké sebevědomí a arogantnost hraničící s nezdravou drzostí u některých odsouzených žen, které vzaly život nevinným dětem. Právě tyto ženy si ve vězení budují takzvanou „pracovní kariéru“, vycházející z délky trestu. Pokoru a pocit viny u nich nevídám. Některé mají pocit, že po mnoha letech strávených ve vězení mají přednostní právo doslova na všechno a dávají to patřičně znát. Vězení se pro ně stalo „přechodným domovem“ a systém je paradoxně chrání. Na vlastní kůži jsem několikrát pocítila, jak některé z nich dokážou ponížit lidskou důstojnost, vědomy si faktu, že vy proti nim nemůžete vůbec nic. Z čeho pramení jejich sebevědomí a jejich moc? A kdo je toho všeho tvůrcem? Odpověď je mnohem jednodušší, než byste předpokládali – nefungující systém, který je vzhledem k okolnostem místy až absurdní. Přesto se to všechno děje.

Odsouzené se po letech strávených ve výkonu trestu stávají citově vyprahlými ženami, hladovými po lásce. Některé si hledají lesbické partnerky. A některé z nich z vypočítavých důvodů – aby byly silnější v případě možného problému, ale také kvůli materiálnímu zabezpečení. Viděla jsem mnoho vypočítavé „lásky“. Byla jsem svědkyní z mého pohledu nepochopitelné konverzace typu: „Miluji tě, nemáš kávu nebo tabák?“ Nebo také: „Budeme spolu, ano? Uděláš mi nákup?“ Nedokázala jsem to pochopit. Má to ale i druhou stranu – jak rychle k sobě dokážou najít cestu, tak tyto vztahy provází žárlivost. Když se takový pár začne hádat, z pozice pozorovatelky to vypadá jako útok vzteklých siamských koček. A je lepší okamžitě jim uhnout z cesty, a hlavně se nezastávat ani jedné z nich. Když se do sebe pustí, pokusit se odtrhnout je od sebe je takřka nemožné.

Z prostředí vysokého stupně zabezpečení, kde bylo umístěno téměř 50 odsouzených žen různých povah a společenských vrstev, jsem se po dvou letech tvrdé práce na svém polepšení dostala ne oddíl „předvýstupní“, s maximálním počtem deseti odsouzených. Původní prostředí, kde byla na dlouhé chodbě pouze jedna toaleta pro všechny, tři sprchy věčně nefungující, jedna pračka, kulturní místnost s jednou televizí pro všechny, kde jste museli doslova bojovat o místo k sezení, bylo najednou pryč. Klid, pohoda a ticho, do kterého jsem se dostala, způsobilo u mě stav uklidnění těla a mysli. Neuvěřitelný rozdíl. Jako byste z džungle najednou zavítali do civilizace.

Jako člověk vzdělaný, se zázemí, rodinou a střechou nad hlavou jsem po dobu výkonu trestu odnětí svobody čelila utlačování, ponižování jak ze strany odsouzených, tak ze strany kompetentních, a bojovala o přežití téměř každý den. Dospěla jsem svými zkušenostmi k závěru, že vzdělaný člověk je ve výkonu trestu „ohrožený druh“. K zamyšlení tady zůstává, co vám má výkon trestu vlastně dát, a co, nebo v co vás má změnit. Létala jsem v oblacích s roztaženými křídly jako ten největší jestřáb světa a dopadla jsem na tvrdou a studenou zem. Říká se, že život máme pouze jeden a člověk by měl zkusit všechno. Můžete mi věřit, že tahle zkušenost v podobě výkonu trestu za to nestojí. Vzala mi důstojnost, postavení, zdraví, a hlavně odloučení od mé rodiny, která mým uvězněním velmi trpěla.

Když stojíte tváří v tvář nějakému z těchto „armageddonů“, zachovejte klid a rozvahu, protože tím odzbrojíte jakéhokoliv protivníka, který čeká na svoji příležitost, jak vám ublížit. Nemění to však nic na skutečnosti, že se to vše děje. Nespravedlnost existuje. Mám temnou minulost, komplikovanou současnost a moje budoucnost je nejistá.