Glosa: Brno je studentské město. Do chvíle, než poprvé zakašlete

Brno se rádo pyšní titulem města studentů. Je plné kaváren, univerzit a mladých lidí, kteří mu udržují tep. Dokud jste zdraví, všechno funguje: přednášky, pivo po škole, zápočty. Stačí ale jedna poctivá chřipka a najednou zjistíte, že tohle město na studenty tak trochu zapomnělo. Tedy přesněji na tu nemalou část z přibližně pětašedesáti tisíc vysokoškoláků, kteří sem přijeli odjinud.

Papírový maraton s horečkou

Většina studentů vysokých škol v Brně, kteří zde nemají trvalé bydliště, má svého praktického lékaře v místě, odkud pochází. Dává to smysl, tráví tam víkendy, svátky i část roku. Jenže Masarykova univerzita suše vzkazuje: buď lékař doma, nebo v Brně. Dvě registrace mít nemůžete. Jako by šlo o výběr volitelného semináře, a ne o základní zdravotní péči.

Jenže student, který žije napůl tady a napůl tam, se do téhle úhledné kolonky prostě nevejde. Když pak s horečkou nebo zánětem močového měchýře potřebujete omluvenku, začíná absurdní divadlo.

Pravidla jsou neúprosná: razítko z pohotovosti nebo od specialisty škola často nebere. A i kdyby studijní oddělení omluvenku z pohotovosti nakonec uznalo, u neakutních potíží tam stejně vlastně nemáte co dělat. Musíte ke svému praktikovi. S infekční nemocí tedy máte sednout do vlaku a jet na druhou stranu republiky. Ne proto, že by vám cesta pomohla, ale protože systém potřebuje svůj papír.

Najdi si svého lékaře (pokud nějaký existuje)

Zkusit se přeregistrovat do Brna? Hodně štěstí. Najít tu praktického lékaře, který ještě přijímá nové pacienty, není žádná brnkačka. A nejde jen o brněnské specifikum, ale o problém celého systému: v České republice dlouhodobě chybí tisíce praktických lékařů, část lidí svého praktika nemá vůbec a v některých regionech připadá na jednoho lékaře i více než dva tisíce pacientů. V Jihomoravském kraji přitom v roce 2021 připadalo na jednu ordinaci praktického lékaře pro dospělé v průměru 1 765 pacientů. Ačkoliv je zde statistika o něco lepší než celorepublikový průměr, v případě Brna zastírá tlak desítek tisíc studentů a dalších lidí, kteří zde bez trvalého pobytu reálně žijí.

Masarykova univerzita sice má lékařku, ale jen pro studenty anglických programů a navíc pouze na pár hodin týdně. Vysoké učení technické v Brně nenabízí v podstatě nic; při vyhledávání slova „lékař“ na jeho stránkách na vás vyskočí jen sdělení: „Hledaná fráze nebyla nalezena.“ Mendelova univerzita v Brně i Janáčkova akademie múzických umění vlastní doktory mají, ale pro celou univerzitu je jediný praktický lékař stále jen kapkou v moři.

Když nemoc ohrožuje studium

Studenti tak balancují na hraně. Na seminářích bývají často tolerovány pouhé dvě neomluvené hodiny. Na medicíně se v některých předmětech vyžaduje stoprocentní účast. Stačí onemocnět ve špatný čas a ze zdravotního problému je rázem problém studijní. Nemocný pak nakonec závisí na vstřícnosti vyučujících, aby nemusel opakovat předmět jen proto, že jeho lékař sídlí v jiném kraji.

Studentské město totiž netvoří jen kavárny, koleje a knihovny. Pozná se i podle toho, jak se zachová ve chvíli, kdy studentovi není dobře. Dokud Brno neumí zajistit dostupnou základní péči i pro ty, kteří sem přijeli, zůstává jeho pověst studentské metropole jen hezky vyzdobenou fasádou. A ta se začne drolit hned při prvním zakašlání.