Recenze: Šampión – návrat na led, který známe až příliš dobře
Názory
Film Šampión přichází do kin půl roku po prvním filmu o Ondreji Nepelovi. v době, kdy se domácí kinematografie neustále vrací k příběhům výjimečných osobností v sevření totality, sledujeme osud legendárního krasobruslaře. Je to cesta za sportovním vrcholem, ale i vnitřní boj s prostředím, které nepřálo odlišnosti ani autenticitě.
Základní informace o filmu:
Slovensko / Česko, 2026, 90 min
Režie: Jakub Červenka
Scénář: Nina Morgenstein, Jakub Červenka
Kamera: Martin Štrba
Hudba: Michal Novinski
Hrají: Adam Kubala, Jana Nagyová, Karel Dobrý, Martina Jindrová, Miroslav Hanuš, Cyril Dobrý, Jozef Vajda, Roman Luknár, Peter Kočiš, Zuzana Stavná, Ondřej Kavan, Tomáš Měcháček, Alexander Bárta, Ela Lehotská, Matúš Hollý, Kristína Spáčová, Adela Dukátová
Příběh v zajetí známých schémat
Šampión začíná příjezdem na pražské letiště, odkud se hrdinův osud i sen o životě v zahraničí začínají rychle odvíjet. Vítají ho přední představitelé KSČ (Komunistická strana Československa) a vzápětí mu kladou pod nohy první překážky. Film se snaží rekonstruovat nejen sportovní kariéru Ondreje Nepely, ale především atmosféru 70. let, což se mu daří poměrně přesvědčivě.
Rekonstrukce mistrovství světa působí věrohodně, stejně jako výprava a architektura. Exteriéry natáčené převážně v Bratislavě a jejím okolí dodávají filmu autenticitu. Přesto se tvůrci nevyhnuli detailům narušujícím iluzi – například spodní části mantinelů s viditelnými moderními hokejovými čarami působí v historickém kontextu rušivě.
Zásadnější problém však tkví jinde. Příběhy o totalitě v československé kinematografii začínají působit schematicky. Jako by každý hrdina byl odsouzen k identickému osudu: talent narážející na systém, osobní tajemství a touha uniknout mřížím režimu. Motiv odhalení Nepelovy sexuality, respektive jeho „skrytého já“ v prostředí, kde člověk nemůže být sám sebou, tak vyznívá spíše jako další variace na známé téma než jako skutečně objevná linka.
Nejde ostatně o ojedinělý trend. Československá kinematografie v posledních letech produkuje řadu biografických snímků, jako jsou Zátopek, Havel, Černák, Duchoň či Štúr. Zdá se, že biografie se stává dominantním žánrem, z něhož tvůrci těží především díky diváckému sentimentu a síle známých jmen.
Dva Nepelové a dvě Múdré
Srovnání hereckých výkonů v obou filmech (Šampión a Nepela) je nevyhnutelné. Právě Adam Kubala v roli Ondreje Nepely v Šampiónovi nakonec překvapivě obstojí. Dokáže vystihnout křehkost a uzavřenost mladého sportovce. Jeho projev je tichý, ostýchavý a vnitřně napjatý. Působí jako člověk, který možná ani netoužil po slávě, ale spíše po svobodě a možnosti být sám sebou. Díky svému věku a přirozenosti zachycuje Nepelovu zranitelnost i jemnou vzdorovitost vůči okolnímu světu.
Oproti tomu ve filmu Nepela sledujeme interpretaci této legendy v podání Josefa Trojan. Jeho výkon je technicky přesný a soustředěný na vnitřní život postavy, přesto však působí spíše jako interpretace než jako přirozené ztělesnění. Zatímco Trojan nabízí komplexní portrét slavné osobnosti, Kubala přináší intimnější pohled na člověka, který se teprve formuje a právě v tom tkví jeho největší síla.
Silnou ženskou linku představuje ztvárnění trenérky Hildy Múdre. Zuzana Mauréry v jednom z filmů nabízí výraznou, ale ne zcela přesnou stylizaci. Její akcent je moderní, bratislavský, a ačkoliv se snaží o charakteristické ráčkování, které Múdra ve skutečnosti měla, na postavu vyspělé a tvrdé ženy se však tento přístup ne vždy hodí, i když podobně výraznou postavu si herečka vyzkoušela například ve filmu Učitelka.
Naproti tomu Jana Nagyová působí v obdobné roli přirozeněji. I bez ráčkování dokáže přesvědčit autentickým projevem a výborně zvládnutým přízvukem. Díky své herecké vyspělosti a gestice věrohodně ztvárňuje Rakušanku, která se snaží zapadnout do Československa a zároveň přinést do prostředí místního sportu jemný „západní“ přízvuk.
Kamera a vizuální stránka
Tam, kde film bez debat exceluje, je kamera a barevná stylizace. Obraz je pečlivě komponovaný a barevné ladění spolehlivě přenáší diváka do 70. let. Práce se světlem, zrnitostí i celkovou estetikou patří k nejsilnějším stránkám snímku a pomáhá budovat atmosféru doby i v momentech, kdy scénář ztrácí dech. Výrazně k tomu přispívají i kostýmy Kateřiny Štrbové Bielikové, která zachycuje dobu normalizace s citem pro detail a bez zbytečné okázalosti.
Ve stínu Nepely
Šampión bude nevyhnutelně srovnáván s filmem Nepela a právě v tomto srovnání se ukazují jeho limity. Zatímco Nepela nabízí citlivější pohled na osobnost sportovce a jeho vnitřní svět, Šampión více spoléhá na osvědčené motivy a vizuální atraktivitu.
Výsledkem je film, který neurazí a vizuálně zaujme, ale nepřináší zásadně nový pohled ani na svého hrdinu, ani na dobu, ve které žil. V kontextu současné produkce tak působí spíše jako další příspěvek do stále se rozšiřující řady biografických dramat než jako výjimečná událost. Zároveň zůstává otázkou, proč se tvůrci rozhodli uvést dva filmy o stejném hrdinovi prakticky ve stejném období. Toto rozhodnutí působí spíše matoucím dojmem a ve výsledku ani jednomu ze snímků nepomáhá. Lze se domnívat, že nešlo o nejšťastnější volbu.
