V Česku osamělost vytváří i neochota konstruktivně řešit konflikty, říká socioložka

Již šestnáctý ročník Týdne pro rodinu právě probíhá. Letos se akce s podtitulem Štěstí rodiny nejsou osamocené šediny bude zaměřovat na mezigenerační provázanost a narůstající osamělost především seniorů. Osamělost způsobuje i stále více polarizovaná společnost, ale roli hraje třeba i kulturní podmíněnost. Řešení vidí socioložka a výzkumná pracovnice Lucie Vidovićová z Katedry sociologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity, v podporování mezigeneračních střetů ale i v individuálních gestech. "Věci, které by byly nějakým způsobem přátelštější k tomu, jak zestárneme, tak se nemění," podotýká k otázce přístupu lidí ohledně stále stárnoucí společnosti Vidovićová.

Letos Týden pro rodinu nese podtitul Štěstí rodiny nejsou osamocené šediny. Jaké jsou motivy za pořádáním této akce?

Cílem akce je upozornit a podpořit vztahy v rodinách, podpořit boj za rodinu, za vzájemnost, za sounáležitost. Samozřejmě tam se nepracuje s nějakou jasnou definicí rodiny, ale je to spíše o tom, kde spolu lidé navzájem soužijí. A v čem je letošní ročník specifický, je právě ukázání na mezigenerační provázanost, že jsou témata a věci, které jdou napříč generacemi.

Tématem je tedy osamělost ve stáří, týká se to ale i jiných generací?

Když se řekne osamělost, tak si jako první vybavíme například fotografie z různých fotobank, kde je nějaká paní za oknem, a to je podle mě nejčastěji sdílený obrázek, který téma osamělosti dokresluje. Ale ze sociologických výzkumů víme, že pokud se budeme dívat na prevalenci, na ten výskyt, tak je osamělost v nižším věku mnohem častější. Ale u tohoto fenoménu můžeme vidět, že různé generace mívají sdílenou zkušenost, že by si v tom mohly porozumět a pochopit, co osamělý člověk prožívá.

Každý o osamělosti může mluvit trošku jinak, ona má vlastně celou řadu definic. Z analytického hlediska to může být chápáno jako nedostatečná síť lidí, kteří by vám mohli pomoci, nebo může ta síť být i hustá, ale vztahy v ní nejsou kvalitní, nebo dokonce mohou být ohrožující.

Pak je tu také jakási forma osamělosti u pečujících, která spočívá v nepochopení. Pocit, že se nikdo nemůže obout do jejich bot a pochopit, jak prožívají svoji situaci. Tady je ta osamělost ve smyslu “jsem na všechno sám”. Mně se líbí i definice, se kterou jsme přišli, že neformální pečující je každý z nás, protože minimálně by měl člověk pečovat sám o sebe.

Proč bychom tento problém měli jako společnost vůbec řešit?

Psychologové upozorňují na to, že osamělost je zdravotní riziko, které se dá přirovnat k 15 cigaretám denně, zneužívání alkoholu a obezitě. Lidé, kteří jsou osamělí, také více čerpají zdravotní péči, častěji v porovnání se stejně starými respondenty berou antidepresiva a mají větší sklony k závislostem. V posledku je to i nějaká zátěž na ten socio-zdravotní systém. Ve společnosti se nám tedy vyplatí vůči osamělosti bojovat a Týden pro rodinu, by měl sdílet důraz na to, že rodina jako nějaký vztahový systém, když pro nás dobře funguje, tak proti ní bojovat pomáhá.

Co osamělost způsobuje?

Co je zajímavé, tak se to velice silně liší kulturně. Větší podíly osamělých lidí je v zemích východní a jižní Evropy. Taková informace indikuje, že to je věc, která je kulturně podmíněná a daná i nějakými očekáváními ve společnostech. Takže v takových společnostech, které jsou nějakým způsobem historicky založené na nějakém kulturním sdílení, se očekává, že kolem sebe ti lidé někoho budou mít a tu hranici citlivosti na osamělost mají tudíž možná nastavenou jinde než nějaké individualizovanější národy. Také tam hraje roli nějaká vnímaná úroveň důvěry ve společnosti a to, že můžete věřit lidem kolem sebe.

Zajímavý aspekt je pro mě také, že nás nikdo neučí, jak pracovat s konfliktem, jak ho používat konstruktivně, jak ho umět zvládnout. V českém prostředí se zjistilo, že se často objevují jakési nevyléčené dlouhodobě zapšklé vztahy. Malichernosti typu, že bratranec, kterému jsem přichystala přepravku meruněk, si ji nikdy nevyzvedl a já už jsem s ním kvůli tomu nikdy nepromluvila. Takže tu nejspíš chybí určitá empatie a schopnost povznést se a spatřit důležitost překonávání konfliktů konstruktivně.

Je faktor mezispolečenské nedůvěry nějak úže spojený s českou společností? A je to něco, co zde bylo vždy, nebo je to spíše trendem poslední doby?

Na toto úplně nedisponuji daty, ale je fakt, že rozdíly v míře nedůvěry mohou být kulturně dané. Doba socialismu na nás měla neblahý dopad. Nevěděli jsme jestli můžeme věřit sousedům, protože jsme nevěděli, jestli to náhodou nejsou udavači. Kvůli tomu se projevilo uzavírání se do mikrojednotek jako jsou rodiny. Poté když taková mikrojednotka nefunguje, tak už vám moc té komunity kolem vás nezbývá. A ve vyšším věku už nemáme kapacitu na případné další budování. Všímáme si i určité polarizace společnosti, která má dopady i na mezigenerační schopnost spolu komunikovat. Samozřejmě že situace, kdy já se nebavím s tvojí babičkou, protože naši předkové se pohádali, tady historicky vždy byly. Ale takové hluboké tábory, nebo naštvání, vůči lidem, které jsem nikdy neviděla, ale nějakým způsobem si vůči nim vytvořila animozitu, tak to je fenomén modernity.

Většina žije v rámci bublin, kdy svět pro nás vypadá černobíle a pro souseda bíločerně. Dřív to tak jednoduché nebylo, zatímco dnes nám to je servírované na zlatém podnose.

Je na to nějaké řešení?

Dokud nenajdeme nějaký všelék, tak je to někdy opravdu těžká snaha. Ale mně osobně fungují například symbolické slovní výměny s cizími lidmi, po kterých všechny strany odchází s hřejivým pocitem na srdci. A kdyby takové výměny byly běžné, tak mám pocit, že by to pomohlo obnovit, jsk se říká, nějakou víru v lidstvo. Pomáhá to nasměrovat k zjištění, že na světě jsou dobří lidé, a to si myslím, že vás jako jednotlivce změní.

A potom je samozřejmě zajímavá podpora mezigeneračních programů, kde se lidé mohou sejít k debatě nad tématem, které třeba na první pohled není jenom seniorské nebo jenom juniorské. Existují také rodinná a mateřská centra, která se snaží vytvářet takové příležitosti, proto aby tam lidé mohli přijít, za nějakým účelem se setkat a navazovat nejlépe dlouhodobější vztahy. Takže i tyto věci mají určitě smysl, ale spíše to osloví jen určitý segment populace. Je dobré vědět, že takovými centry to nekončí. Jsou lidé, kteří chteljí chodit do knihovny, nebo lidé, kteří chtějí chodit v neděli na fotbal. A tam se třeba ty mezigenrační střety dějí také.

Jak reagujeme jako společnost na to, že stále stárneme?

Já jsem po více než dvaceti letech zkušenosti se sociální gerontologií už ve stavu, kdy jsem si uvědomila, že samotné stárnutí společnosti s námi vůbec nehne. To, že se o pár procentních bodů zvýší podíl seniorů, pro nás vůbec nic neznamená. Nikdo nebouchne do stolu a neřekne, tohle je téma. V tom praktickém světě se vůči age-friendly trendu dělá velmi málo. Pořád stavíme byty a domy tak, jako bychom neměli zestárnout. Sice máme nějaké nízkopodlažní autobusy, ale rozhodně to nejsou všechny. Určitě nemáme lavičky na každém rohu. Takže tyto věci, které by byly nějakým způsobem přátelštější k tomu, jak zestárneme, tak se nemění.

Měli by se na stáří začít aktivně připravovat i mladí lidé?

Senioři budoucnosti by to měli pro sebe změnit teď, když ta dnešní střední generace neřekne, já chci mít pro svoje rodiče a pro sebe do budoucna tohle a tohle a uděláme to teď, protože víme, že to bude nějaký čas trvat, než to uděláme, tak se to nestane. Za 20-30 let nemá smysl cokoliv řešit.

Je to otázka pro mě docela nevyřešená, do jaké míry se máme připravovat. Já jsem vždycky byla pro přípravu, ale jak si můžeme například uvědomit díky románu Ladislava Fukse Pan Theodor Mundstock, je otázka, na co se chystat, když budoucnost je nejistá, ale určitě se dají dělat nějaké praktické kroky. Například v bezbariérovosti či třeba výměna spotřebičů v pravou chvíli.

Zajímavou úvahou je, že nemusíte všechno vědět, ale musíte vědět, kde to najdete, což možná v době internetu zní paradoxně, ale spousta pečujících vlastně tápá v tom, kde o té péči najít informace na jednom místě. Oceňuji, že v Brně je například Poradna jako slon, která je pro neformální pečující, kteří poskytují péči svým blízkým trpícím Alzheimerovou chorobou nebo jiným typem neurodegenerativního onemocnění. Taková je jediná v republice, kde se právě snaží poskytovat různé služby na jednom místě. Služby jako sociální poradna, právní poradna, psychoterapeut, lékaři a zdravotní sestřička, a ne třeba právě jen jednu z nich.

Vnímáte, že bychom se mohli v této oblasti od nějaké země inspirovat?

Není to úplně o tom, že by tráva byla zelenější u sousedů. Všude v těch zemích vidí ti lidé něco, co by se dalo zlepšovat. Ale dá se určitě vyzobávat inspirace z různých programů, které mohou nějak fungovat, nebo toho, jakým způsobem se staví nabídka služeb. V západní Evropě je typicky mnohem větší portfolio poskytovaných služeb. Ale to je dané i různými cenovými hladinami služeb. A já vždycky vzhlížím trošku k britské kultuře v tom smyslu, že mi přijde, že seniorství je u nich mnohem víc cool.