Recenze: Dokument Popel upozorňuje na heroismus i v jeho skrytějších podobách

Brno - ​Popel (2025) je dokumentární film režiséra Oiera Plazy, který vznikl ve spolupráci Španělska, Česka a Francie. Snímek sleduje středoškolského učitele a historika Unaie Eguíu a Antóna Gandariase na jejich cestě z Baskicka do Prahy, kde pátrají po osudu Antónova strýce, jenž zmizel během druhé světové války. Pátrání je zavede k příběhu Františka Suchého, ředitele strašnického krematoria, a jeho syna, kteří s nasazením vlastního života uchovali jména a popel více než 2 200 obětí nacistického režimu. Film kombinuje historické pátrání s animacemi a odhaluje dosud neznámé osudy deportovaných hrdinů.​

Dokument využívá několika prvků detektivních příběhů, kterými udržuje divákovu pozornost. Jeho děj chronologicky následuje investigativu učitele a postupně tak poodkrývá spletitou síť vztahů válečných zajatců i jejich pozůstalých napříč celou Evropou. Podle české producentky filmu Alice Tabery byly detektivní elementy snímku záměrně zvolené. Ex post rekonstrukce Eguíova pátrání tak tvoří vhodně zvolenou kostru příběhu, která dodává jinak komplexnímu ději potřebnou strukturu. Mimoto takto postavená narativa umožňuje divákovi (díky navíc slušné výpravě a kinematografii) navštívit spolu s učitelem mnohá zákoutí Evropy, včetně malebného španělského Baskicka.

Film tvoří paralely mezi hrdinstvím španělských republikánských odbojářů a odvahou správců pražského krematoria, kteří skrýváním uren nacistických obětí riskovali život. Působivě a dojemně tak upozorňuje na heroismus i v jeho skrytějších, méně okatých podobách, a tyto paralely dodávají snímku hluboký lidský rozměr. Zároveň tak připomíná méně známé hrdiny historie – ředitel krematoria Suchý, ač je po něm dnes pojmenován park v pražských Strašnicích, v povědomí českých diváků nejspíš nefiguruje tak silně jako například Schindler nebo Winton.

Snímek rámují svědectví několika pozůstalých španělských a francouzských válečných zajatců. Mnozí z nich vypovídají o smutku a prázdnotě, kterou spojují s neuzavřeností příběhů svých předků. “Jako jedinou vzpomínku na dědu mám medailonek na prázdném hrobě,” říká jeden z nich. Honba za pozůstatky předků díky těmto svědectvím nabírá na emocionální hloubce, a ze zajímavé historické detektivky se tak stává o něco nadčasovější a zásadnější příběh o lidské paměti a potřebě kognitivního a citového uzavření. Slovo popel tedy představuje nejen název snímku, ale také symbol jak hrdinství (odbojářů a správců krematoria), tak paměti (jejich pozůstalých).

Film uvedl brněnský Institut Paměti národa při příležitosti blížícího se výročí Dne vítězství. Zkrácenou televizní verzi (o délce 52 minut) uvede Česká televize v květnu.