Zásadním krokem je začít terapii, říká žena trpící hraniční poruchou osobnosti
Domácí
Brno - Během dubna společnost Práh jižní Morava pořádá 22. ročník kampaně Měsíc bláznovství, která má za cíl odbourávat stigma vůči lidem trpícím duševním onemocněním. Prostřednictvím akcí, které se konají v průběhu celého měsíce, Práh informuje veřejnost nejen o psychickém zdraví, ale i o tom, jak je důležité normalizovat debatu o psychických potížích v celospolečenském kontextu. Studentka Kateřina Jandová se již rok potýká s diagnostikovanou hraniční poruchou osobnosti (HPO). „Nejdůležitější krok je najít si terapeuta. Je to nezávislý člověk, který je tam od toho, aby člověku pomohl, nezná vás. Těžší pro mě bylo říct si o pomoc svým blízkým, protože jsem musela všechno podrobně vysvětlovat,“ říká Jandová.
Typickými projevy hraniční poruchy osobnosti jsou například časté výkyvy nálad, sebenenávist či impulzivní a sebepoškozující chování. „Okolí pozoruje například také komplikované mezilidské vztahy, neadekvátní a přehnané reakce,“ říká psychoterapeutka Zuzana Vaľková.
Studentka zažívá podobné stavy. „Hodinu jsem extrémně šťastná a nevím, z čeho ten pocit vychází. Člověk má plné srdce lásky a najednou z ničeho nic jsem naštvaná a nenávidím všechny. A mám pocit, že všichni nenávidí mě,“ popisuje Kateřina své pocity, které běžně prožívá. Studentka dodává, že z rozpolcenosti poté často nastává deprese, protože člověk netuší, čím je aktuální nálada a přehnaná reakce na podněty způsobená.
Projevy hraniční poruchy osobnosti jsou u Kateřiny dnes ale jiné, než byly například před rokem. Tehdy totiž zjistila svou diagnózu. „Nikdy jsem nebyla úplně v pohodě. Měla jsem hlavu plnou hlasů, které mi říkaly, že jsem k ničemu,“ říká Kateřina. Právě sebepodceňování je jedním z projevů hraniční poruchy osobnosti. „Když se podíváme do vnitřního světa člověka s HPO, setkáme se s pocity prázdnoty, hněvu. Klienti často popisují, že jsou přehnaně citliví na stres a změny a nevědí, kým vlastně jsou,“ vysvětluje psychoterapeutka Vaľková.
Kateřina si od svých čtrnácti let uvědomuje, že je její prožívání odlišné od ostatních. Ve dvaceti se rozhodla, že vyhledá odbornou pomoc.
Co se týče mezilidských vztahů, zažívají lidé trpící hraniční poruchou osobnosti často pocity nepochopení. Je pro ně složité odhadnout přiměřenou reakci, nevědí, jak rozumět pocitům druhých a mají neúnosný strach z odmítnutí okolím. „V roce 2021 jsem vysadila hormonální antikoncepci a úplně mě to složilo. Myslela jsem si, že mi pomůže třeba odjet na Erasmus a vyčistit si hlavu. Ale bylo to jen horší. V takových stavech totiž člověk vyhledává validaci velmi nezdravým způsobem,“ popisuje Kateřina. Svou hodnotu hledá v sexu, v alkoholu nebo v drogách a tíhne k různým závislostem. „Bez validace, která plyne ze sexuálního aktu, jsem nedokázala být třeba ani týden,“ svěřuje se Kateřina.
Před dvěma lety si studentka našla terapeutku, jejíž přístup jí ale nevyhovoval. Poté se v práci stala provozní a zjistila, že se svými stavy musí opravdu začít něco dělat. „Terapie v té době byla docela k ničemu, protože jsem nebyla natolik psychicky silná, abych udělala nějaký progres. Po pár sezeních mi můj terapeut doporučil, abych si našla psychiatra, protože si myslí, že kdybych byla medikovaná a trochu mě léky uklidnily, tak bych se s celkovou diagnózou mohla začít někam posouvat. Léky měly být pomocnou berličkou,“ říká Kateřina.
Hraniční porucha osobnosti (HPO)
Je nejčastější poruchou ze všech existujících poruch osobnosti. V podcastu Hovory o duši psychiatr Ján Práško uvedl, že poruchou osobnosti trpí šestnáct až dvacet procent populace. HPO je možné stanovit až po dosáhnutí hranice dospělosti, kdy se předpokládá, že vývin je osobnosti už stabilně dokončen. Nejčastěji si zvláštního chování všimne okolí. Porucha je význačná například impulzivním nebo sebepoškozujícím chováním, výraznými výkyvy nálad, problémy s mezilidskými vztahy, neadekvátními a přehnanými reakcemi na podněty. Člověk trpící HPO se potýká s bolestí, s pocity prázdnoty a hněvu. Lidé s hraniční poruchou osobnosti často špatně reagují na změny a na stres. Nezřídka se vyskytují myšlenky na sebevraždu nebo sebepoškozující chování. Na psychoterapeutická sezení přicházejí lidé, kteří u sebe pozorují emoce, které se mění jak na horské dráze, stěžují si na neschopnost navázat a udržet si partnerský vztah. To je často jenom vrchol ledovce, pod kterým se schovává velká spleť příběhů, které jsou bolestivé a člověk se s nimi neumí vypořádat.
Nejdůležitější je najít si terapeuta či terapeutku. „Pomyslnou vstupenkou do psychoterapie může být i pocit, že mi není dlouhodobě dobře a potřeboval*a bych v životě něco dělat jinak, i když nevím co a jak konkrétně. Člověk nemusí mít vyloženě psychiatrickou diagnózu, aby mohl z psychoterapie profitovat,“ popisuje psychoterapeutka Vaľková. Podle Národního ústavu duševního zdraví až 83 procent Čechů splňuje kritéria duševní poruchy a nijak ji neřeší.
Studentce Kateřině terapeutická sezení pomáhají především se zvládáním výkyvů emocí a s přehnanými odezvami na podněty. „Odmalička mám zažité nějaké reakce. Když jsem naštvaná, tak chci pocit potlačit. Terapeut mi ukázal, že si můžu otevřít pomyslné okno a vybrat si v něm reakci na situaci, která se zrovna odehrála,“ vysvětluje studentka.
Přiznává ale, že hlavním důvodem, proč se cítí lépe, je medikace. „Beru hodně léků, jedná se o takzvané stabilizátory, které potlačují depresivní a úzkostné stavy. Blokují ty neskutečné výkyvy nálad. Trvalo téměř devět měsíců, než jsem se začala cítit trochu lépe,“ říká Kateřina. Také dodává, že jí velmi pomáhá dodržovat rutinu a vytvořit si na každý den plán, kterým se řídí.
„Důležité je přiznat si, že pomoc člověk potřebuje. Velké množství lidí má problém překousnout své ego a říct si ‚nejsem v pohodě‘,“ popisuje Kateřina složitou cestu, která k zahájení terapie může vést.
Člověku, který se v životě necítí dobře, prochází si složitým obdobím nebo řeší jiné psychické potíže, je možné pomoci i na osobní úrovni. „Myslím, že je důležité vytvořit člověku přívětivé prostředí, aby věděl, že kdyby potřeboval, tak může přijít. Musí ale chtít sám. Cesta je dlouhá a velmi bolavá,“ dodává Kateřina. Sama o své diagnóze otevřeně mluví, lidé potom totiž vědí, proč někdy na podněty reaguje nepřiměřeně a jsou k ní shovívavější.
Psycholožka Vaľková zdůrazňuje, že je důležité nebýt na to sám. „V první fázi může pomoct i vyslechnutí kamaráda, rodiny nebo jiné blízké osoby. Pocit, že je člověk viděn, slyšen, že jsou jeho problémy brány vážně a s respektem, může pomoci. Odborník je pak jen dalším článkem, který přináší jiné techniky,“ popisuje Vaľková významnou roli, kterou v životě člověka sužovaného psychickými problémy hraje přívětivé a respektující okolí.
Pacienti trpící HPO se mohou potýkat s odsouzením a stigmatem. „Příbuzní pacientů s hraniční poruchou osobnosti se mnohdy snaží držet existenci diagnózy v tajnosti. Skutečnost, že se blízká osoba léčí na psychiatrii, je tajemstvím, které s okolím nebývá sdíleno,“ vychází najevo z výzkumu Marie Ociskové a spol. Kateřinina rodina a blízcí naštěstí tímto způsobem nereagovali. Její matka se naopak o problematiku začala zajímat a přistupuje ke studentce velmi citlivě. Právě destigmatizace duševně nemocných je hlavním cílem kampaně společnosti Práh jižní Morava.
Kateřina by do budoucna ráda vysadila léky, které zásadně formují její každodenní život. Zatím má ale strach, že by těžké stavy bez pomocné berličky, kterou jí poskytují, nezvládla. „Chtěla bych sama sobě víc rozumět a nebýt na sebe tak moc tvrdá. Protože někdy jsou dny opravdu špatné i s těmi prášky,“ přiznává studentka.
