Psychické problémy musíme začít řešit, tvrdí influencerka Šarláková

Praha - Sophie Šarláková je mladá influencerka, která se na sociálních sítích nebojí otevřeně mluvit o svém psychickém zdraví. Na Instagramu ji sleduje více než šedesát tisíc lidí a na TikToku má přes dvě stě tisíc sledujících. Mimo jiné je také studentkou druhého ročníku speciální pedagogiky. S respondentkou jsme se dohodly na tykání.

Na sociálních sítích otevřeně mluvíš o svých psychických problémech. Je podle tebe důležité se o tomto tématu otevřeně bavit?

Je to moc důležité. Máme teď možnost a i místo, kde spolu můžeme sdílet naše příběhy. Občas bývají reakce na moje videa negativní a ne každý úplně chápe, proč to sdílím s okolím. Často slýchávám, jak jsem s tím  otravná a že o ničem jiném nemluvím. Nenechám se ale odradit, protože vím, že to, co dělám, má smysl. Vždy si říkám, že kdyby můj příběh pomohl aspoň jednomu člověku a navedl ho na cestu, jak se s psychickými problémy vypořádat, tak to za to stojí. Bylo by skvělé, kdyby svoje platformy na sociálních sítích tímto způsobem využívalo více lidí. Mít psychické problémy je naprosto normální a člověk by se za ně neměl stydět.

Kdy jsi poprvé vyhledala odbornou pomoc?

Asi ve čtrnácti letech mi rodiče domluvili návštěvu u psychologa, protože měli pocit, že je se mnou něco špatně a něco nefunguje tak, jak by mělo. Od té doby už šest let docházím minimálně jednou do měsíce k psychologovi a psychiatrovi. Diagnostikovali mi depresivně úzkostní poruchu a mám sociální úzkosti. Kromě toho jsem měla další podezření, ale zatím mám diagnostikované jen tohle a budeme s tím dál pracovat.

Bránily ti sociální úzkosti v normálním studiu?

Já se z učení nikdy tolik nestresovala. Co mi naopak dělalo problém, byl sociální kontakt, který mě vysiloval natolik, že jsem byla schopná do školy chodit jen dva dny v týdnu. Kolikrát mě to prostředí plné lidí vysílilo až tak, že jsem po zbytek týdne nebyla vůbec schopná fungovat. Po dvou dnech ve škole už jsem věděla, že jdu za hranice toho, co jsem schopná zvládnout. Potom jsem si musela dát například Xanax, abych do školy vůbec šla a vydržela to tam. Problém ale byl, že jsem pak byla nepoužitelná a tím vším jsem se dostala do jednoho velkého začarovaného kruhu.

Jak moc ti to ovlivnilo, a ještě ovlivňuje studium?

Musím říct, že jsem vždy školu zvládala, aniž bych musela cokoliv dělat. Tím nechci říct, že to pro mě nebyla překážka, protože byla. Samozřejmě by se to všechno dalo zvládat mnohem lépe a snáz, kdybych do školy zvládala chodit, ale bohužel.

Hledala jsi možnost, jak by se ti střední nebo vysoká škola mohly přizpůsobit?

Na střední škole jsem to já a ani nikdo v mém okolí neřešili. Vůbec jsem nevěděla, že možnost individuálního plánu z důvodu psychických problémů je a že bych ji mohla využít. Sotva jsem procházela, měla jsem třeba přes tři sta zameškaných hodin za pololetí.

Na vysoké škole mi moje psychiatrička poradila, abych si zařídila individuální studijní plán. To znamená, že učitelé by měli víc chápat, proč tolik chybím ve škole. Mám i časové navýšení u zkoušky, testu a u čehokoliv, u čeho bych to mohla potřebovat. Zároveň existuje i možnost prezentovat svoji práci pouze před učitelem, a ne před celou třídou.

Když se teď díváš na to, že ti byla vysoká škola schopna vyjít vstříc, myslíš si, že by to tak mělo fungovat i na střední škole?

Určitě. Souhlasím s tím, že by to tak mělo fungovat na každé škole. Pomohlo by to tolika lidem. Dalo by jim to možnost se rozvíjet, i když na tom zrovna nejsou psychicky dobře. A hlavně by jim to dodalo naději, že je všichni hned nezavrhnou a má cenu se snažit. Je opravdu velký rozdíl v tom, když vám člověk místo podkopnutí nohou podá pomocnou ruku, ať už je to v jakékoliv podobě.

Měla jsi někdy pocit, že musíš stavět studijní výsledky před svoje psychické zdraví?

Já se tak naštěstí nikdy necítila. Ze začátku moje mamka apelovala na to, abych měla dobré známky, ale pak to se mnou ve dvanácti letech vzdala. Já jsem se vyloženě odmítala učit. I když jsem třeba odpovědi v testu věděla, tak jsem se sekla a nic jsem nenapsala. Na střední škole jsem se nijak nepřipravovala a vůbec nic jsem do ní nedělala. Nepřipravená jsem přišla i na maturitu. Tu jsem zvládla. Sice pochybně, ale zvládla.

To, že jsem tuto zkušenost měla já, neznamená, že ji měli i všichni ostatní. Kolikrát mi přijde, že vysoké nároky na sebe převzali lidi už v dětství od svých rodičů a teď už jim to přijde normální. Zbytečně na sebe vyvíjí nátlak, aby jejich studijní výsledky nějak vypadaly na úkor psychického zdraví. Přitom známky vůbec neurčují hodnotu člověka. Za ty necelé dva roky, co jsem po maturitě, se mě nikdo nezeptal, jaké jsem měla známky. Ani jednou. A to samé i na vysoké škole. Takže nechápu důvod, proč je tomu tolik přikládaná váha.

Často si ale studenti stěžují, že pro ně učitelé nemají pochopení. Máš i ty nějakou takovou zkušenost?

Jednu takovou učitelku jsem měla. Kvůli tomu, že jsem nechodila do školy, mi docela dost přitěžovala. Například když jsme psali test a s kamarádkou jsme ho měly napsaný téměř stejně, tak já dostala za čtyři a kamarádka třeba dvojku. Dávala mi sežrat to, že jsem nechodila do školy. Na druhou stranu nevěděla o mých psychických problémech, takže si mohla myslet, že jsem záškolák.

A naopak nějakou dobrou zkušenost s učiteli jsi měla?

Někteří učitelé si toho všímali, nebo mi to tak aspoň přišlo. Jedna učitelka mě zkoušela úplně jako poslední. Snažila se mi dát šanci, abych se na to nějak připravila. A tím nemyslím jen to, abych se naučila, ale celkově abych se připravila na ten stres spojený se zkoušením.

Nedávno jsi na svých sociálních sítích sdílela, že jsi v psychiatrické léčebně. Jaký byl tvůj impulz tam jít?

Mě už do toho tlačila moje psychiatrička čtyři roky, říkala mi ať to vyzkouším. Teď už to došlo do bodu, kdy jsem věděla, že bych byla jen doma, ležela v posteli a nebyla schopná cokoliv dělat. Takže jsem si říkala, že bude jedno, jestli nebudu fungovat doma nebo někde jinde.

Nebyla jsem si jistá, že bych si nic neudělala. Brala jsem to tak, že budu v bezpečném prostředí, kde si nic neudělám a nikdo na mě nebude tlačit kvůli tomu, že nechodím do školy a nezvládám další věci.

Předcházely tvému rozhodnutí nějaké psychické stavy?

Dvakrát jsem se pokusila o sebevraždu, byly to nezdařené pokusy. A upřímně si teď nejsem vůbec jistá, jestli kdybych teď z léčebny odešla, tak se o to znovu nepokusím. Přišlo mi, že jsem už zase nebezpečná sama sobě. Taky jsem si uvědomila, že moje menší sestra je na mě dost fixovaná a nechci jí tímhle ovlivnit dospívání. Proto jsem se rozhodla, že teď vyzkouším léčebnu.

Jak to funguje v psychiatrické léčebně?

Jako první jsem přišla na přijímací oddělení, které je přechodné. Pak jsem přešla na otevřené terapeutické oddělení, kde jsem doteď. Takový běžný den vypadá tak, že vstáváme v 7:15, máme rozcvičku a jdeme na snídani. Pak většinou chodíme na dílny, kde vyrábíme z korálků, malujeme a podobně. Po obědě můžeme jít zase do dílen. Večer se koukáme na filmy ve společenské místnosti. Máme čas i sami pro sebe.

Hodně sdílíš videa s ostatními pacienty. Máte tam dobrý kolektiv?

Mám velké štěstí na lidi, které jsem tady poznala. Je tady bezpečné prostředí, kde jsme vůči sobě otevření. Když má někdo blbou náladu, tak se vůbec nemusí bát, že by ho někdo odsoudil, naopak to na sobě poznáme a můžeme si navzájem pomoct. Řekla bych, že v tomhle jsou tady všichni spokojení.

Jak by podle tebe měla reagovat rodina a okolí, když se jim někdo svěří s psychickými problémy?

U mě je problém v tom, že když mi není dobře, tak se stáhnu a potřebuji být sama. Takže za mě je nejdůležitější, aby se blízcí zeptali, co ten dotyčný v danou chvilku potřebuje, aby to respektovali, nijak na něj netlačili a dali mu prostor se s tím vypořádat. Neměli by po něm například křičet, že nemá uklizený pokoj. Potom je důležité naučit se rozpoznávat nějaké znaky, kdy jde jejich blízký do hodně špatných stavů. Prostě to s nimi řešit a hledat varovné signály. A když si všimnou, že ty špatné stavy trvají déle, tak okamžitě vyhledat odbornou pomoc.

Všimla jsem si, že se za slabé považují nejčastěji právě ti, kteří mají psychické problémy. Podle mě jsou to ale jedni z nejsilnějších lidí, které jsem kdy potkala a když slyším, kolik toho zažili, tak jsem překvapená, že ještě bojují.

Máš nějakou radu na závěr pro lidi, kteří se zrovna necítí úplně nejlépe a neví, co dělat?

Určitě bych doporučila obrátit se na někoho, kdo se tím zabývá. Je spousta stránek a instagramových účtů, které tady jsou od toho, aby pomohly. Doporučuju stránku Nepanikař, kde je online poradna, na kterou se lidé můžou obrátit s jakýmkoliv dotazem. Potom taky existuje Linka psychické pomoci. A pak je tady vždy možnost, že pokud se děti bojí svěřit rodičům, můžou si o tom promluvit s pediatrem. Hlavně to, že si nechají od někoho pomoct, nesmí brát jako slabotu. Je to jedna z nejsilnějších věcí, kterou můžou udělat.