Ráda hledám jehly v kupkách televizního sena, říká ředitelka seriálového festivalu

Brno - V posledním zářijovém týdnu se v Brně uskutečnil šestidenní mezinárodní festival Serial Killer, jehož součástí byly i diskuse s tvůrci seriálů a akademiky. „Jestliže chcete přitáhnout lidi, musíte v první řadě udělat dobrou akci, která má význam a posune průmysl někam dál,“ míní zakladatelka a ředitelka festivalu Kamila Zlatušková.

Jste zakladatelkou festivalu Serial Killer, jak vás to napadlo, co vás k tomu vedlo?

Vedlo mě k tomu to, že při pohledu na Českou republiku zjistíte, že je tady spousta skvělých filmových akcí, ale televizi se nevěnuje vůbec nikdo, což je skoro až pozoruhodné. V západní Evropě je takových akcí více. Myslím, že je důležité reflektovat i televizi. A v neposlední řadě i jako producentka jsem si předtím, v roli tvůrce, trochu stýskala nad tím, že nemám kam jezdit na odborné konference a nemám kam přihlašovat své pořady. Čili jsem ráda, že jsme schopni tuto platformu nabídnout nejen českým, ale i východoevropským tvůrcům.

A proč název Serial Killer?

Protože v angličtině je slovo killer označení pro něco fantastického. V češtině existuje takový czenglish – někdo něco zabil. A samozřejmě, seriály jsou taky zabijákem času. Zároveň je sériový vrah nejčastější hrdina všech možných kriminálek, což je až něco, z čeho si děláme trochu legraci, protože si myslíme, že kriminálek už je poměrně dost a mohly by dostat příležitost i jiné tituly. Mimo jiné taky výrazy killer a killing používáme při zahraničních prezentacích jako „killing stereotypes about Central and Eastern Europe“, tedy zabíjení předsudků o střední a východní Evropě. Je to vlastně název, který lze donekonečna variovat, ale stojí za tím v první řadě takový černý humor.

 Co by podle vás měl správný seriálový festival mít? Takový, který zaujme?

Důležité je přitáhnout decision makery (rozhodovatele, pozn. redakce). Ředitele, ředitelky, lidi, kteří rozhodují o tom, jaké pořady, jaké programy a jaké filmy se dostávají do výroby, do distribuce a kteří vlastně formují celý obraz audiovize. To si myslím, že je ten nejdůležitější bod, který potom ovlivní to, že na festivalu můžete mít deset nebo sto tisíc lidí. Když se nám podaří nastavit dobře tento jeden krok, tak ta sekundární sledovanost může být opravdu v desítkách milionů.

Jak se to podařilo vašemu festivalu?

Vlastně nevím a už bych to nikdy nechtěla opakovat. Začátky byly opravdu těžké.

Tomu rozumím. Na festivalu se podílí spousta lidí – manažerů, dobrovolníků a dalších. Máte představu, kolik jich celkem je?

Já vím, že je to pět lidí v mém hlavním týmu, což je na poměry organizace takovéto akce velice málo, ale jsme velmi čilí. Zmiňujete hodně lidí, nicméně to jsou právě dobrovolníci nebo kolegové, kteří pracují přímo na festivalu. Co se týká hlavního týmu, ten je malý, ale neuvěřitelně efektivní. Zároveň máme stále limitované finanční zdroje, protože jsme mladá akce oproti jiným zavedeným velkým festivalům. Na prvním ročníku jsem dělala i uklízecí práce a nafukovala balónky. Teď také dělám práci, kterou bych mohla delegovat. Jsou to věci, které úplně nespadají do určité úrovně ředitelování, ale mně to nevadí, protože mám pocit úplného prolnutí s festivalem. I hosté vidí, že máme malý tým, který ale festivalem žije.

Podle jakých kritérií vybíráte seriály? Čím vás musí zaujmout, aby se objevily na festivalových plátnech?

Na to mám spíše obecnou odpověď. Seriál musí být hlavně překvapivý a kvalitní, což je ale dost těžko uchopitelná kategorie. Rozhodně seriál, který vybíráme, nemusí být drahý. Myslím, že to, že má seriál obrovský budget (rozpočet, pozn. redakce), automaticky neznamená, že je kvalitní. Naopak se snažíme vybírat věci, které nemají tak velkou sílu a drahý marketing.

Je některý ze seriálů vaše „srdcovka“?

Každý rok se takový najde. Tady jsou tak skvělé věci. Nepřestanu být vděčná našemu týmu, Táně Zabloudilové a Danu Vondrovi za to, jak velmi pečlivě hledají. Viděla jsem, kolik uvádíme dramat, kriminálek a komedií. A komedie u nás jednoznačně převládají, někdy jsou i hodně bláznivé. Seriál, který jsme uvedli a který jsem si zamilovala, byla bláznivá norská komedie Magnus, ta ale bohužel stále není v české distribuci.

Součástí festivalu jsou i TV Days a doprovodný program…

TV Days jsou hlavním programem, doprovodným programem jsou spíše projekce. TV Days jsou absolutním srdcem festivalu. Je to důvod, proč sem jezdí lidé, kteří se účastní odborných konferencí. Výměna zkušeností profesionálů je nesmírně důležitá pro to, aby se tento průmysl mohl posunout. Na rozhraní doprovodného programu a TV Days je například i talk Televizní publicistika na mušce, kterého se účastnili Nora Fridrichová, Daniela Brzobohatá nebo Jindřich Šídlo a Michal Kovačič. Myslím, že jako televizní festival bychom se neměli soustředit pouze na seriál, ale měli bychom také reflektovat trendy a různá problematická místa, která se v televizní tvorbě nacházejí.

Vy sama jste žurnalistiku studovala. Jak vnímáte spojení novinářského a seriálového světa?

Já spojuji ten televizní a do toho novinařina rozhodně patří. To je pro mě úplný základ a skoro se divím, že se žurnalistika primárně spojuje s prací s textem. Audiovizuální část novinářské práce je, myslím, velmi důležitá a ovlivňuje obrovské množství lidí. Bylo by chybou myslet si, že nepatří na televizní festival. Také si myslím, že máme výhodu, že se nebojíme propojovat různé televize, které už si zvykly, že vedle sebe mohou koexistovat. Lokální konkurence a globální soutěž jsou zkrátka dvě rozdílné věci.

Věnovala jste se novinařině i v praxi?

Píšu texty například pro časopis Heroine, ale nepíšu programově. Samozřejmě se věnuji také textům pro festival. Psaní patří i k druhé části mé existence, což je akademická oblast. Takže to, že umím psát odborné, populárně naučné nebo analytické texty, považuji za výhodu.

Co vy sama máte na festivalu ráda?

Festival je jako dítě, dělá obrovskou radost, ale je s ním nesmírná starost. Také mě nepřestává udivovat, jak zahraniční hosté vnímají Brno. Jsou z něj absolutně unešení. Říkají, že je to nádherné město, a když se podívám kolem, musím jim dát za pravdu. Jenom je nesmíte pouštět k hlavnímu nádraží.