Když zhasne obloha. Markéta Mikulášková a její debut v české poezii

Brno - Markéta Mikulášková je vycházející hvězdou na poli české poezie. Poprvé spatřila její báseň Život světlo světa v roce 2017 skrze časopis Host. Tehdy bylo Markétě třináct let. V krvi jí nepochybně koluje nejen vášeň pro poezii, ale i láska k přírodě a odhodlání být co nejlepší verzí sebe sama. Ve spolupráci s Milanem Ohniskem vydává svou debutovou sbírku básní s názvem Když zhasne obloha, která obsahuje téměř šedesát textů.

Ačkoliv je Markétě Mikuláškové dvacet let, psaní básní ji provází většinu života. Dříve nevěděla, že krátké texty, které si zaznamenává do deníků, jsou básněmi. Když ji na to upozornila matka, začala se Markéta učit práci s verši a ve svých textech se zdokonalovala. „Už jako malá jsem hodně četla, takže jsem sama něco chtěla psát. Básně jsem začala tvořit, když mi bylo asi jedenáct,“ vzpomíná na dětství během toho, co si pohrává s ležérně uvázanou šálou.

Rodinný přítel a redaktor časopisu Host, Martin Stöhr, si jedenkrát přečetl Markétinu báseň, kterou darovala své matce. Netušil tehdy, že je text dílem dvanáctiletého dítěte. Když to zjistil, vyžádal si jejích básní více, a nakonec se rozhodl publikovat v Hostu báseň Život. Markéta byla překvapená a měla radost, že někdo ocenil její um. „Kdyby nebyla publikovaná moje první báseň, asi bych si dál psala jen k sobě do šuplíku,“ vypráví zamyšleně. Neměla ve zvyku své texty sdílet s dalšími lidmi kromě těch nejbližších.

Za pomoci českého básníka Milana Ohniska, vyšly o několik let později ještě dva Markétiny texty v časopise Tvar. Ohnisko je pro Markétu jejími slovy mentorem. „Velmi mě podporuje. Jeho názory jsou pro mě důležité, protože je sám básníkem, a proto mu v poezii věřím,“ míní o českém umělci. Právě za jeho pomoci vznikla její debutová sbírka Když zhasne obloha. Kdyby nebylo jeho podpory, nikdy by se tak nestalo. „Dost se podceňuji. Člověk by podle mě neměl být se sebou nikdy úplně spokojen. Vždycky si budu moct říct, že můžu být ještě lepší,“ popisuje svou filozofii s rozvahou v hlase Markéta.

Ve svých začátcích se v básních vypisovala z vlastních pocitů nebo dojmů. Dnes si ráda hraje i se slovy. „Buď mě zaujme slovo tak moc, že jím rozvinu celou báseň, nebo si zapisuji nápady během dne a potom se k nim vracím,“ vysvětluje kreativní proces. Na básních jí přijde lákavé především to, že do nich může člověk své pocity zašifrovat, jakkoliv chce a pro čtenáře nemusí být hned patrné, co básník v daný moment prožíval. Své texty neskladuje Markéta na jednom místě. „Jsem hodně neorganizovaný člověk, takže všechno je všude. Básně mám v mobilu, ve Wordu na počítači, v sešitech, na jednotlivých papírech a podobně. Když jsem měla Milanovi posílat básně kvůli vycházející knížce, byl to boj,“ směje se a sahá si do svých hnědých krátkých vlasů.

Název vydané knihy měl původně sloužit pouze pro pracovní účely. Nic jiného se k souboru textů ale nehodilo za celou dobu více, a tak už zůstal jako finální. „Když člověk zavře oči, jeho ostatní smysly se díky tomu zesílí. Představuji si, jak sedím někde v krajině, je tma, já zavřu oči a nechám k sobě promlouvat to, co kolem mě je,“ popisuje své asociace k názvu sbírky. Jako nejvíce niternou vnímá Markéta báseň Přes hladinu, která v sobě skrývá motiv truchlení po ztrátě otce v raném věku.

Markéta je často spojována s významným českým básníkem, Oldřichem Mikuláškem. A právem. Právě on je jejím předkem a dost možná právě s ním sdílí talent na psaní lyrických básní. Markéta cítí vděk, že je vnučkou velikána, ale zároveň se chce vyhnout vzájemnému porovnávání jejich básní. „Někdo mi jednou řekl, že to je tím mým dědou. Nezapírám, že ten talent může být dědičný, ale jsem svá osobnost. Je potom o dost těžší psát s pocitem, že nás bude někdo porovnávat,“ říká sebevědomě, ale zároveň dodává, že se porovnávání ani ona sama nemůže někdy ubránit. Ačkoliv se nestihli potkat, byla jeho texty od dětství obklopena.

Nad svou budoucností mladá básnířka příliš nepřemýšlí. V současné chvíli studuje rozhlasovou a televizní dramaturgii a scenáristiku na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. I po studiu by se ráda věnovala něčemu kreativnímu, nejlépe audiovizuální tvorbě. Je zvědavá, kam ji život zavede. „Básně budu ale psát dál, ať se děje cokoliv. Píšu pro sebe, a ne pro karieru,“ říká s úsměvem Markéta Mikulášková.