Dlouhé směny a umírající pacienti. Neočkované nechápu, říká sestřička

Dlouhé směny, respirátory, umírající pacienti, žádný spánek a prakticky neexistující oddělení pracovního a osobního života. To vše přináší práce na covidovém oddělení v nemocnici.

Po střední škole v roce 2019 nastoupila Barbora Voleská na pozici zdravotní sestry do Orlickoústecké nemocnice. To však ještě netušila, že jí čeká jen pár měsíců na zaučení. Začátek koronavirové pandemie totiž přinesl i nespočet pacientů, kteří vyžadovali péči zdravotníků. „Nechápu neočkované. Kdyby jim pod rukama umírali pacienti, názor by změnili a šli se očkovat hned,“ říká dvaadvacetiletá zdravotní sestřička.

 

Co vám dnes v práci udělalo největší radost?

Největší radost mi vždy udělá jednoduché poděkování. Je hezké, když vám někdo řekne, že si vaší práce váží.

Jak taková práce na covidovém oddělení vypadá?

Pokud jedu na denní, vstávám o půl čtvrté ráno. V práci jsem dvanáct hodin. O půl sedmé obejdeme všechny pacienty a převlečeme jim prádlo. Za jednu hodinu se takto postaráme zhruba o třicet pět pacientů, poté přichází čas na léky. Kromě léků samozřejmě chodíme k pacientům, kteří si nás zavolají zvonkem. Také pacienty překládáme, komunikujeme s jejich rodinami a spolupracujeme s lékaři.

Jak se liší péče o běžné pacienty a o pacienty s koronavirem?

Momentálně máme třicet covidových pacientů, péče je to opravdu náročná. Na všechny pacienty jsme čtyři a pracujeme ve dvojicích. Dáváme jim především kyslíkovou terapii, pokud nepomůže, máme k dispozici i další přístroje. Příchod k nakaženým se také neobejde bez převlečení.

Co si pod takovým převlečením můžeme představit?

Vezmeme si overal či ochranný plášť, každá z nás tři páry rukavic, respirátor, čepice na vlasy, návleky na boty a ochranný štít. Převlékáme se třeba i desetkrát za den. Pokud je potřeba, jsme v hábitu i několik hodin.

Denně přicházíte do styku se spoustou lidí. Co byste řekla, že je na vaší práci nejtěžší?

Nejtěžší je pro mě určitě spolupráce s lidmi, je totiž opravdu různorodá. Někdy mluvím s milými babičkami, někdy s nespolupracujícími nemocnými. Pracuji samozřejmě i s těmi, kteří pouze leží. S těmi je to někdy obzvlášť náročné, protože nám nijak nepomůžou, a my musíme i pána, který má sto dvacet kilo, tahat sami. Tito lidé si nás většinou bohužel tolik neváží, často nám nadávají nebo nás poučují, jak máme svou práci dělat. Pro mě je poté nejtěžší být na tyto zlé lidi hodná a nehádat se s nimi.

Po tak náročné práci je určitě hodně těžké se odreagovat. Máte svou oblíbenou aktivitu, které se po práci věnujete?

Ještě tak hodinu po práci se mi hlavou honí myšlenky pouze o práci, bojím se, že jsem na něco zapomněla. S mojí prací přichází i hodně zodpovědnosti. V autě většinou poslouchám hudbu, večer si ráda pustím nějaký film. Neurazí samozřejmě ani sklenka dobrého vína.

Spousta lidí si neumí představit psychickou zátěž, která jde ruku v ruce s vaší prací. Dokážete se během kontaktu s rodinami pacientů od emocí odpoutat?

Je to práce opravdu hodně psychicky náročná. V jednu chvíli nám umírali i tři až čtyři pacienti denně. Člověk tomu pomalu už nepřikládá žádné emoce. Za tento rok nám jen na našem oddělení zemřelo sto padesát pacientů. Snažím se od emocí odstřihnout, ale je to samozřejmě někdy náročné. Pracuji v malém městě, spoustu pacientů znám i osobně.

Určovali jsme, komu dáme možnost žít dál

Vzpomenete si na moment, který byl pro vás v práci nejtěžší?

Vzpomínám si na jednu situaci, kdy se mi zhoršovalo více pacientů najednou, a já jim neměla, jak pomoct. Věděla jsem, že trpí, ale my už neměli ani kapacity, ani přístroje. Jednu dobu se vybíralo i podle ročníku, představte si, že losujete, komu dáte možnost žít dál, a komu ne. Nejsmutnější je předávat osobních věcí a dokumentů rodině, to se snad nikdy nenaučím. Nemohu jim říct, že to bude dobré, to jim v tu chvíli opravdu nepomůže.

Nemáte chvíle, kdy byste nejraději ze zdravotnictví odešla?

Musím říct, že tu práci opravdu ráda mám. Je to náročné, ale ještě jsem si to nerozmyslela. Ráda pomáhám lidem, i přes to, že jsme momentálně v náročném období. Samozřejmě, že mám dny, kdy se mi do práce vůbec nechce, ale to potká v životě snad každého pracujícího.

Na covidové jednotce jste pracovala od úplného začátku. Změnila se vaše práce od jara 2020?

Neřekla bych, lidé jsou na tom zdravotně stále stejně špatně. Upřímně jsme si ještě neoddychli. Stále máme nedostatek lůžek, málo zaměstnanců i spoustu přesčasů.

Jaký máte názor na neočkované?

Na našem oddělení leží devadesát procent neočkovaných. Vím, že i očkovaný člověk může vir chytit, ale opravdu vakcína průběh onemocnění hodně ulehčí. Leželi u nás i třicetiletí, kteří od té doby musejí žít s kyslíkovou bombou. Myslím, že by měli být lidé trochu ohleduplnější vůči sobě i svému okolí.

 

 

 

.