Zadarmo z Francie až do Prahy? Stopem žádný problém

Cestovat přes půl Evropy zadarmo a ekologicky odpovědně, zažít dobrodružné situace a potkat inspirativní lidi? Nejen to zažil redaktor Stisku při cestě stopem napříč Evropou.

Stopování je nejen dobrodružnou, ale i ekologicky a ekonomicky výhodnou variantou dopravy. S trochou odvahy se tak můžete vydat klidně napříč Českou republikou –⁠ a nebo rovnou celou Evropou. Přečtěte si příběh redaktora Stisku, který dojel stopem z Francie až do Prahy za dvacet sedm hodin.

Kolem druhé hodiny odpoledne se loučím se svojí kamarádkou, kterou jsem do jihofrancouzského města Bordeaux jel navštívit během jejího Erasmu. Na celou šířku školního sešitu píšu název města Lyon, přelézám svodidla a stále v bezpečné vzdálenosti od silnice zvedám svou pravou ruku se vztyčeným palcem.

Začátek cesty je vždycky silný. Jste plní energie, ale netušíte, zda budete mít štěstí, chybí vám jakýsi stopovací duch –alespoň mně teda chyběl. Po asi patnácti minutách mě pravá ruka začíná bolet. Jednak nejsem zvyklý takovou dobu mávat rukou v úrovni ramen, a pak si taky uvědomuji, že bych si mohl sundat plný batoh a plátěnou tašku.

Často nepříjemný hukot aut je dnes mým vítaným společníkem. Při stopování je silný provoz vaším hlavním přítelem a zhruba po půl hodině se ukázalo, že nese své ovoce.

Zastavují dva pánové. „Dobrý den, mluvíte anglicky?“ zeptal jsem se. Jak jsem ale očekával, dostalo se mi jen nesouhlasného kroucení hlavou. S úsměvem jsem tedy ukázal na svou ceduli a po pár chvílích kývání hlavou jsem nastoupil do auta. Cítil jsem euforii a to, že onen stopovací duch pomalu přichází. Vyjel jsem, už není cesty zpět. Odteď se do Čech už dostat musím. K cestě nám v autě hrál Bob Marley a jeho písnička Don't worry about a thing mě pak provázela v každé krizové situaci během cesty.

Stopování a uhlíková stopa

Cestování bývá často náročné na tvorbu emisí. Existují ale i varianty, které jsou k životnímu prostředí značně šetrnější, než třeba auto nebo letadlo.

Vyprodukované emise na cestě Bordeaux - Praha:

Auto: 371 kg

Letadlo: 325 kg

Autobus: 211

Vlak: 55 kg

Autostop: 0 kg (Pokud vezmeme v potaz, že využíváme auta, která už jsou v pohybu. Zároveň ale musíme pominout váhu, kterou jeden cestující autu zvýší a to tak mírně zvedne produkci emisí).

Zdroj: goclimate.org

 

I přes jazykovou bariéru se nám dařilo komunikovat – používali jsme překladač v chytrém telefonu. Pánové jeli naneštěstí jen kousek za město, jako stopaři se vám ale hodí každých pár kilometrů. Vystoupil jsem uprostřed ničeho a znovu jsem vztyčil svůj palec. Po neúspěšné půlhodině jsem si ale musel přiznat, že přes pět set kilometrů vzdálený Lyon je možná moc optimistický cíl a přepsal jsem svou stopovací ceduli na město Mussidan, které bylo v tu chvíli něco přes hodinu ode mě.

Po tom, co jsem si na tomto místě odstál hodinu a půl a přečkal dva deště, mně zastavil mladý pár. Ten mě ale naneštěstí odvezl jen o pár kilometrů dál – a navíc k dálničnímu exitu. Stejně jako v Česku, i ve Francii mají chodci vstup na dálnici zakázáný. A ačkoliv jsem stál na bezpečném místě, kde ještě auta nejezdila příliš rychle, po asi třiceti minutách se na mě přijela podívat policie.

V autě byli tři zástupci zákona. Řidič, který na mě mluvil, nečekaně taky neuměl ani slovo anglicky. Vystoupila tedy jeho kolegyně a začala mi konečně v angličtině vysvětlovat, že na místě nemám co dělat, což jsem samozřejmě věděl. Snažil jsem se vysvětlit, že o problému vím, ale že mi v onu chvíli nezbývalo nic jiného než prostě z místa co nejrychleji odjet – stopem. Nařídili mi nastoupit do jejich auta, což jsem samozřejmě udělal. Cítil jsem se jako ve filmu, kde za zločincem zavírá policistka dveře. „Za tohle bychom vám měli dát dvacet euro pokutu,“ dodala s povzdychem.

Po tom, co jsem se v autě legitimoval svým občanským průkazem, se kterým měla Francouzka kvůli dlouhému Í v mém příjmení také problém, jsme se příjemně bavili o mých zážitcích z Bordeaux. Dojeli jsme na okraj městečka Saint Médard de Guizières, kde mi nakonec milá policistka řekla, kde mohu bezpečně stopovat a popřála mi šťastnou cestu do Čech.

Neuběhla ani minuta a zastavila mi mladá Francouzka v černém SUV. Těšil jsem se, že si popovídáme, ale místo toho jsem při první větě opět narazil na to, že umí jen francouzsky. Díky překladači jsme se dobrali k tomu, kam jede ona, potažmo kam jedu já, a nasedal jsem do auta. Jeli jsme spolu asi dvě hodiny, slyšet bylo pouze dunění okolních aut –podobně, jako kdybych jel sám. Vypadalo to, že bychom si měli co říct, ale jazyková bariéra byla silnější. Ani nevím, proč nás nenapadlo použít překladač i pro konverzaci v autě.

Její auto jsem ale s úsměvem opustil na odpočívadle před městem Brive la Gaillarde, kde se mi podařilo zastavit poslední stop tohoto dne. Při stáhnutí okýnka jsem jako obvykle francouzsky pozdravil a anglicky se zeptal, zda řidič anglicky mluví. „Ano, umím trochu anglicky,“ odpověděl můj nový řidič, čtyřicetiletý Jean-Mathieu, který se vracel z jihu Francie ze svatby svých přátel. Po krátké konzultaci našeho směru jsme zjistili, že mi může na mé cestě významně pomoci, a tak jsem nastoupil do jeho auta.

Cesta s JM, jak mu někteří přátelé říkají, byla velmi příjemná. V prvních minutách jsem mu poděkoval za to, že umí anglicky a dostali jsme se tak i k tomu, proč tenhle problém ve Francii je. Podle něj jde o systém, ve kterém se Francouzi učí cizí jazyk relativně pozdě, mnohdy vůbec. Zároveň se to ale podle jeho slov lepší. „Já jsem se učil anglicky někdy od jedenácti let, moje děti začínají už v šesti letech,“ vysvětlil mi.

Nadhodil jsem i často zmiňovanou myšlenku, že Francouzi cítí určitou historickou křivdu vůči Anglii, a tak prostě anglicky mluvit nechtějí. „Nemyslím, že by to tak bylo. Mám dojem, že jde opravdu o chybu v systému, který je v tomhle pozadu za ostatními evropskými státy. Někteří Francouzi si také neuvědomují, o co bez cizího jazyka přicházejí,“ doplnil Jean-Mathieu.

V autě jsme spolu strávili kolem pěti hodin. Měli jsme tak možnost probrat i další věci jako třeba rozpad Československa, Jeana-Mathieu totiž zajímalo, zda bylo naše rozdělení konfliktní, respektive jak se povedlo, že nebylo.

S JM jsem se rozloučil v podstatě už uprostřed Francie, nedaleko města Paray le Monial, kde jsem usoudil, že v devět večer už nemá smysl stát u silnice a šel jsem si lehnout na louku asi dvě stě metrů od sjezdu. Naneštěstí mě ale v noci vzbudil déšť, po chvilce přemýšlení jsem vzal svou karimatku, dal si ji přes hlavu, a silný dvacetiminutový déšť tak přečkal.

Další den ráno jsem vstával s tím, že se musím dnes v kuse dostat do Čech. Hned po svítání jsem tedy vstal, sbalil se a šel si stoupnout k silnici. Nebylo to zrovna ideální místo pro stopování, byl jsem těsně za kruhovým objezdem. K mému klidu přispívalo jen to, že v ranních hodinách nebyl skoro vůbec provoz. To sice obvykle pro stopaře není radostaná zpráva, ale ve chvíli, kdy jsem stál na špatném místě, mi to hrálo do karet. V ruce už jsem držel ceduli s nápisem Dijon.

Po dvaceti minutách mi v malém autě zastavil starší Francouz Marc, který mířil na lékařskou prohlídku do Ženevy. Byl velmi upovídaný, a tak jsme, narozdíl od konverzace s mladou Francouzkou, využívali překladač celou cestu. Vysvětlil jsem mu, že jedu stopem z Bordeaux do Čech a rád bych se domů dostal ještě ten den. „Jsi velmi nemocný,“ ozvalo se z překladače, do kterého Marc francouzsky promluvil.

Hodina v jeho autě doprovázená relativně bizarní konverzací, za kterou může s největší pravděpodobností právě překladač, utekla jako voda a Marc mě odvezl až do města Mâcon, kde jsem stál snad ještě na horším místě, opět za kruhovým objezdem. Ačkoliv auta vyjížděla téměř výhradně směrem, kterým jsem chtěl pokračovat i já, trvalo asi čtyřicet minut, než mi někdo zastavil.

Stopování a finance

Cestování může být v době, kdy existují nízkonákladové lety, relativně dostupnou záležitostí. I tak ale cena letů po Evropě šplhá k jednotkám tisíců. 

Ceny trasy Bordeaux - Praha:

Letadlo: 3287 Kč (Přímý let, 2h 15m)

Vlak: 3360 Kč (15h 55m)

Autobus: 4060 Kč (23h 35m)

Stop: 0 Kč (27h)

(Ceny spojů se mohou v čase lišit, jejich cena se vyvíjí podle aktuální dsotupnosti nebo podle toho, s jakým předstihem je lístek kupován)

Zdroj: kiwi.com, idos.cz, omio.com

Slitoval se nade mnou francouzský pár, přičemž jeden z dvojice dokonce mluvil trochu anglicky. Nabídli mi, že mě mohou vzít do Dijonu, ale že jedou až do Belgie. Kdybych býval nespěchal do Čech, byla by to skvělá šance poznat i Belgii. Po několika nepříjemných stopovacích místech u kraje silnice jsem na mapě hledal odpočívadlo s benzínkou, které je klidnější a auta jezdí pomaleji. Na jednom takovém mě před Dijonem vyhodili, vypadalo to jako ideální místo – spousta aut a dost prostoru na zastavení.

K mému překvapení jsem ale na místě stál velmi dlouho. V jednu chvíli přijelo asi patnáct závodních aut, jeden z řidičů za mnou přišel a nabídl mi, že jedou na závodní okruh do německého Nürburgringu. Bylo to ale příliš na severu, a tak jsem s vděkem odmítl. Asi patnáct minut po nich se ale po parkovišti procházel mladý muž s Německým ovčákem. Nevěnoval jsem mu moc pozornosti, po pár chvílích ale u mě stejný muž zastavil v modré dodávce. Jmenoval se Lucas a byl z Německa, a podobně jako většina Němců uměl perfektně anglicky.

Jel mým směrem, a tak jsem se zeptal, zda se mohu přidat. „Jasně, ale mám tady psa,“ odvětil mi. S úsměvem jsem mu řekl, že se psy nemám problém. „To je fajn, ale on s tebou možná mít problém bude,“ dodal Lucas. Jeho pes byl totiž z útulku a trpěl silnou nedůvěrou k některým lidem, zvlášť pak k těm, kteří se přibližují k Lucasově autu. Obešel jsem auto, otevřel dveře a nechal ovčáka Bena očuchat mou ruku. Vše proběhlo v pořádku, a tak jsem nastoupil do dodávky.

Tu si Lucas předělal na obytný vůz, jezdil po Evropě a lezl po skalách. Na jeho cestách ho doprovázel právě jeho pes Ben, který celou cestu žadonil, abych se mu věnoval a hladil ho. S Lucasem jsme si rozuměli v hodně věcech, a tak jsme se dostali i ke srovnávání německé a české politiky. Vezl mě přes pět set kilometrů, a tak jsme na probírání témat do hloubky měli spoustu času.

Díky Lucasovi jsem se dostal až do bavorského Würzburgu, odkud už zbývala relativně krátká cesta do Norimberku. Tam mě během chvíle vzal pětapadesátiletý Andreas, který se mnou zase celou cestu probíral legalizaci marihuany a její aktuální průběh v Německu. Němci si totiž budou moci nově rostliny buď doma sami vypěstovat, nebo si je koupit ve speciálních klubech s registrací.

Andrease jsem po příjemné cestě opustil těsně před Norimberkem, kde jsem stál na trochu odlehlejší benzínce. Radostně jsem na svou stopovací ceduli napsal pouhé CZ a doufal, že mě někdo zvládne vzít až do Čech. Bohužel jsem ale brzy zjistil, že na benzínku nejenže nejezdí Češi, ale ani Němci nebo kdokoliv jiný. Zoufale jsem po hodině přepsal příliš optimistickou zkratku naší republiky na město Amberg, které leželo u dálnice směrem do Čech.

Během mého zoufalého postávání mě ještě stihli legitimovat podezřívaví policisté. „Máte u sebe nějaké drogy? Požil jste někdy marihuanu?“ vyptávali se. Po mých negativních odpovědích ale v klidu odjeli a podobně jako ti francouzští mi popřáli šťastnou cestu.

Vzhledem k tomu, že jsem relativně spěchal do Čech, začal jsem kolem desáté hodiny večer uvažovat nad autobusem z Norimberku do Prahy. Jeden odjížděl v jednu ráno, a tak jsem si nastavil ultimátum. Pokud do jedenácti večer nestopnu nikoho směrem na Prahu, pokusím se dostat do města a autobusem odjet. Svou výzvu bych tak zakončil sice neúplně, ale úspěšně v Praze ještě dnes v noci.

Patnáct minut před jedenáctou jsem ale uviděl dvě auta s českou poznávací značkou. Okamžitě jsem se k jednomu rozběhl. „Jedete do Čech?“ zeptal jsem se. „Ano, jedu, ale musím se ještě někde zastavit, takže vás úplně vzít nemohu,“ odvětil řidič a já se tak ještě s malou nadějí v hlavě vydal za druhým. Položil jsem mu stejnou otázku a doplnil jsem, že potřebuji kamkoliv do Čech, do Prahy nebo do Plzně, nezáleží na tom. „No víte, já vám nevím, já jedu úplně jinam, tak to asi nepůjde,“ odmítavě odpověděl na mou otázku i přes to, že jsem mu vysvětlil, že na místě stojím tři hodiny a opravdu by mi jeho pomoc udělala radost.

Zoufale jsem se otočil s tím, že se pokusím využít svou poslední čtvrthodinu. V tom se ale otočil první z řidičů a stáhl okénko. „Jestli tě nevzal, tak si nasedni. Ještě se někde zastavíme a pak tě vezmu do Prahy,“ odpověděl řidič Radek Maliník, kterému jsem začal s nadsázkou děkovat za záchranu života. Vyřídili jsme tedy to, co potřeboval, a vydali jsme se na tříhodinovou cestu do Prahy. Bavili jsme se hodně o hudbě, Radek Maliník totiž nedaleko Hradce Králové zakládal hudební festival Hip Hop Kemp a vydával kulturní časopis.

Ve tři hodiny ráno jsme dojeli do Prahy. Ačkoliv jsem byl unavený, tak také velmi šťastný, že jsem v pořádku dojel deseti auty stopem z francouzského Bordeaux do Prahy, kde jsem sednul na noční autobus do Brna a v klidu dospal únavnou cestu. I přes to, že stopování občas přináší nečekané a nekomfortní situace, potkáte během něj spoustu inspirativních lidí, dozvíte se více o obyvatelích státu, ve kterém stopujete nebo jen zažijete množství úsměvných chvil.