Glosa: Je toxičtější Černobyl, nebo maskulinita?

Názory

Glosa: Je toxičtější Černobyl, nebo maskulinita?
Opuštěné město Pripjať bylo před začátkem války turistickou senzací. Foto: Juri

Před třiceti osmi lety explodovala Černobylská jaderná elektrárna. Katastrofa, která ovlivnila minimálně celou severní polokouli, některé lidi možná až nezdravě fascinuje. Válka na Ukrajině jim ale adrenalinem a radioaktivitou poháněnou zálibu v urbexu, nepěkně překazila.

Přijíždím na konečnou ve Starém Lískovci, vystupuji úplně sama a celá zmatená se s pomocí mapy vydávám k základní škole Svážná. Díky videu připnutému k facebookové události Černobylské deníky 3, nacházím asi po dvaceti minutách správnou branku, kterou bych se měla dostat do kinosálu. I tady jsem sama. Nikde nikdo.

Ve dveřích potkávám muže. Má dva piercingy ve rtech, Vans kšiltovku a maskáčovou ukrajinskou uniformu. Asi jsem správně? Projede mě zkoumavým pohledem a ptá se, co bych potřebovala. Odpovídám, že by zde dneska měla být nějaká přednáška o Černobylu. Se zdviženým obočím mě posílá pryč se slovy, že se začne později, protože „audiotechnika dělá problémy“.

S hlodavým pocitem si sedám na patník. Proč se na mě tak podivně díval? Přišla jsem se přeci jen dozvědět nové informace do svého zpravodajského článku, který má černobylskou tragédii připomenout.

Po chvíli ke mně přichází zbloudilý muž, opět v maskáčích. „Nevíte, jestli tady dneska je přednáška o Černobylu?“ ptá se mě. Odpovídám, že vím, ale že musí počkat, otevírají později. Jsem trochu klidnější, nejsem tady sama. Zároveň si všímám stejně pochybovačného pohledu, který mi věnoval již muž s kšiltovkou.

Školní nádvoří se během následujících desíti minut zaplní asi dvaceti lidmi – dvaceti muži. Po příchodu do sálu zjišťuji, že jsem v minoritě. Genderově, věkově a zřejmě i zkušenostmi. A nemám maskáče.

Starý omšelý kinosál člověka přenese do osmdesátek. Výborně, tematické. Čtvrtý reaktor Černobylské jaderné elektrárny totiž vybuchl v roce 1986. Sedám si a onen zbloudilý muž fascinovaně zjišťuje, kolikrát jsem v Černobylu a v přilehlém městě Pripjať, které sloužilo jako ubytovna pro zaměstnance elektrárny a jejich rodiny, byla. Ani jednou? Vypadá zklamaně.

Místností burácí úzkost probouzející hudba, u kasičky na dobrovolné vstupné hoří hřbitovní svíčky a muž v kšiltovce i přes nepříjemné bzučení mikrofonu – audiotechnika je zřejmě stále problematická – začíná svůj výklad.

Přes obecné informace o Černobylské zóně, drobnou hádku o převodu rentgenů na sieverty, ve kterých se měří radioaktivita, se dostáváme k fotografiím. Pomalu začínám chápat, že jsem opravdu úplně mimo. Kromě agenturou organizovaných prohlídek, se totiž do oblasti postižené katastrofou, mohl člověk před začátkem války dostat i na vlastní pěst pouze s průvodcem. A jak Juri – tak se nám později představil přednášející muž – apeluje, je důležité si najít průvodce, který vám dovolí i trochu více, než jiní. Jinak byste se do Zóny přece nechtěli co půl roku vracet. A bacha na fotopasti!

Dvacet posluchačů přednášky Juriho výklad doplňuje. Všichni, až na mě, znají ochočeného psa Tarzana, lišku, která jí z ruky, všichni vědí, že nejradioaktivnějším místem v Pripjati je sklep nemocnice. Tam se tedy nesmí chodit, ale právě proto musíte mít toho vhodného průvodce. Juri promítá fotografii – gumáky porostlé mechem ležící v nemocničním sklepě.

Po dvou hodinách zjišťuji, že tato přednáška můj zpravodajský článek zřejmě informačně neobohatí. Maximálně tak o tipy, jak se ilegálně dostat na nyní již zcela zaminované území. Intenzivně se snažím skrývat svůj užaslý výraz a vymýšlím plán, jak nenápadně zmizet. A to je pro jednu ze tří žen v poloprázdné místnosti jinak obsazené pouze muži středního věku, hyperfixovaných na radioaktivní oblast, poněkud problém.

Poslední kapkou je už snad pouze stále intenzivnější Juriho popohánění ženy v krátké kožené minisukni, aby přepínala fotografie rychleji, pomaleji, prostě jinak. Projev dominance. „Další, můžeme dále, vrať se, proboha, můžeš tam dát, ať to jede samo, nech to,“ říká muž v kšiltovce a jeho okouzlující asistentka se stále křečovitěji usmívá.

Po Juriho říhnutí si do mikrofonu, se pár mužů uchechtne. Oblékám si tedy bundu a za doprovodu pohledů všech přítomných odcházím. Je etické dělat z míst, která se pojí s tragédií takového rozsahu, turistické cíle? Zavírám za sebou dveře místnosti plné atmosféry kultu, senzace a toxické maskulinity a už naprosto rozumím, proč se přednášející na začátku divil mé přítomnosti.

Černobylská havárie

K havárii Černobylské jaderné elektrárny došlo 26. dubna 1986 na severu Ukrajiny. Na čtvrtém reaktoru, který měl onu noc na starosti Anatolij Ďatlov, měla směna provést jeho zkušební odstávku. Chvíli před půl druhou ráno se začala štěpná reakce rapidně zrychlovat. Následně došlo k prudkému zvýšení tlaku páry. Jediným možným řešením bylo reaktor vypnout, o což se technici také pokusili. Nevěděli však, že regulační tyče, které měly reakci zpomalit, mají hroty z grafitu, který způsobil naprostý opak. Reakce začala probíhat ještě rychleji. Reaktor se přehřál a nastala série explozí. Do ovzduší se dostaly radioaktivní látky, došlo ke kontaminaci okolí a radioaktivní mrak, který se uvolnil do atmosféry, postupoval do celé severní polokoule. Nejvýrazněji zamořil Ukrajinu, Bělorusko a Rusko. Explodovaný reaktor byl hned roku 1986 obestavěn železobetonovým sarkofágem, který byl mezi lety 2010–2019 obnoven a omezuje další radioaktivní kontaminaci životního prostředí.  

 

Další články o stisk online