Vlna úspěchu stále nekončí. Rozhovor s hercem Tomášem Weberem o úspěchu filmu Vlny

Historický thriller Vlny režiséra Jiřího Mádla si od své premiéry získal obrovskou pozornost a stal se jedním z nejúspěšnějších českých filmů poslední doby. S více než půl milionem diváků v kinech, oceněním Satellite Award za nejlepší cizojazyčný film a nominací mezi 15 kandidátů na Oscara potvrzuje, že česká kinematografie má stále co nabídnout. O tom, co stojí za úspěchem filmu, jaké byly nejnáročnější scény, jak se na roli připravoval a proč by si diváci měli Vlny pustit online, jsem si povídala s hercem Tomášem Weberem, který ve filmu ztvárnil menší roli.

Film Vlny se stal jedním z nejúspěšnějších českých filmů poslední doby. Čím si myslíte, že si získal své diváky?

Myslím, že to je tím, jak si na tom režisér Jiří Mádl společně s producentkou Monikou Kristlovou a celým kreativním týmem opravdu dali záležet. Počkali, dokud budou mít dostatečný rozpočet, aby mohli film natočit opravdu kvalitně a přesně podle svých představ. Jiří na Vlnách pracoval asi devět let, což je na filmu podle mě vidět. Snažil se ho natočit v americkém stylu vyprávění – je dynamický, silný, rychlý a strhující.

A hlavně se dotýká tématu, které nás Čechy bytostně zajímá a zasahuje. Sešlo se tam hodně faktorů, které nakonec vedly k tomu, že se povedlo něco, co, myslím, ve svých představách a snech očekával jenom Jiří. Měl přání, že film uvidí milion diváků, zatímco všichni ostatní měli spíše střídmější odhady.

Očekával jste už během natáčení, že film dosáhne tak velkého úspěchu, nebo vás to překvapilo?

Už když jsem četl scénář, říkal jsem si: ,,Wow, to je perfektně napsané!“ Bavilo mě to číst od začátku do konce, mělo to obrovský tah na branku. U některých scén jsem si pomyslel, že jsou opravdu silné, a dokonce jsem u dvou z nich uronil slzu. V tu chvíli jsem věděl, že to je film, na kterém chci pracovat.

Vůbec jsem ale neřešil, kolik lidí na něj přijde. Nepohrával jsem si s žádnými odhady, ale měl jsem pocit, že scénář je kvalitní a zároveň velmi potřebný. Když chceš, aby byl film úspěšný, nejde jen o obsazení známých herců – základem je dobře napsaný scénář.

Takže když to shrnu: měl jsem pocit, že Vlny budou dobrý film, ale nečekal jsem, že přitáhnou tolik diváků a budou tak úspěšné.Věděl jsem ale, že je to něco, na čem chci pracovat.

Jak říká Stanislavskij: ,,Neexistují malé role, pouze malí herci.“ Hrál jsem jednoho ze tří kamarádů, postavy, které spouští celý příběh Vln. Právě oni přinesou do rozhlasu nahrávku protestů, která vše rozpoutá. Když Veřejná bezpečnost a StB brutálně zasáhnou proti demonstrantům, tahle nahrávka se stane zásadním momentem děje.

Naše postavy jsou v ději důležité i proto, že zastupují mladou generaci, která v roce 1968 doufala ve změnu. Bylo to období velkého optimismu a euforie, kdy lidé vítali uvolňování poměrů. Jiří Mádl nás do filmu „nastrčil“ záměrně – potřeboval nejen způsob, jak dostat nahrávku do redakce Mezinárodního života, ale zároveň chtěl ukázat pohled mladých lidí, kteří v té době měli zásadní roli.

Jak jste se na tuto roli připravoval?

Koukal jsem na archivní záběry z 60. let a naposlouchával hlasy i příběhy lidí z redakce Mezinárodního života. Ve scénáři a filmu byli dost glorifikovaní – byli vykresleni jako obrovské celebrity té doby a my, studenti, jsme je v příběhu vnímali jako své hrdiny.

Snažil jsem se tedy přiblížit si jejich osudy, sledoval jsem, jak mluvili, jak vypadali, a pak jsem to nějak vnášel do svého těla a představ. Pracoval jsem s archivními materiály i s audiotékou Českého rozhlasu, která je v tomhle ohledu velmi obsáhlá.

Hrál jste ve filmu nějakou scénu, která pro vás byla obzvlášť náročná nebo emotivní?

Jo, určitě. Hned na začátku je scéna, kdy studenti jdou na pokojný protest Prahou a přepadnou je příslušníci Státní bezpečnosti. My jsme byli vepředu toho pochodu, stáli jsme v úzké uličce a najednou zpoza rohu vyběhl kordon policistů. Bylo to hodně silné. Když zazněla akce, najednou se tam rozběhlo třeba 80, 90, možná i 100 komparzistů. Měli těžké boty, takže mezi domy se ozýval ten dusot, což mi úplně nahánělo husí kůži. Říkal jsem si, že to muselo být v realitě fakt strašné.

Samozřejmě policisté byli herci, komparzisti a kaskadéři, ale měli obušky a bylo přesně domluvené, koho budou bít – hlavně kaskadéry, kteří na to byli připravení. Ale i tak se tam strhl chaos, který mě úplně překvapil. Najednou to člověku dalo tělesný zážitek, jaké to asi bylo v roce 1968, nebo třeba v 1989.

I když víš, že je to jen film, v té chvíli tě to úplně pohltí. Slyšíš dusot, řev, vidíš proti sobě běžet policisty s napřaženými obušky a víš, že nesmíš ustoupit. A ten pocit je fakt nepříjemný.

Další zajímavá scéna byla, když jsme řídili auto a věděli jsme, že na nás budou střílet. To bylo taky intenzivní, ale největší vzpomínku mám právě na ten protest.

Co byste vzkázal těm, kteří film ještě neviděli a teď mají možnost ho zhlédnout online z pohodlí domova?

Ať vezmou prarodiče, rodiče i svoje kámoše, udělají si hezký večer a podívají se na to společně. A když se jim to náhodou nebude líbit, tak vždycky můžou přepnout.