Po příjezdu jsem se bál objednat jídlo. Po měsíci kurzu jsem už zvládal základní fráze, vzpomíná student

Brno - Student Pedagogické fakulty Daniel Vágner před dvěma lety odletěl do japonského města Fukoaka na jazykový kurz. Jeho hlavní motivací bylo poznat japonskou kulturu a běžný život. „Překvapila mě jejich určitá liberálnost. V hlavě jsem je měl uložené jako lidi, kteří se pevně drží sociálních a kulturních pravidel," vzpomíná Daniel Vágner.

Před dvěma lety jste odjel na jazykový pobyt. Letěl jste do Japonska. Proč zrovna tam?
Do Japonska jsem letěl, protože mě ta země hrozně zajímá. Mám rád japonskou kulturu, jak klasickou, tak i popkulturní. Nemuselo to být nutně Japonsko, celkově mě lákaly exotické destinace ve východní Asie, jako je Japonsko, Korea, Čína a podobně.

Fascinuje mě jejich kultura, která je od té naší asi nejvzdálenější. Přijde mi úplně obrácená na ruby. Pokud bych vycestoval někam do Evropy, třeba do France, Itálie, samozřejmě bych tam poznal místní jídla nebo kulturní rozdíly, ale základní hodnoty budou mít stejné. Tyhle vzdálenější země mají kulturní vnímavost úplně odlišnou od té naší, což mi přijde nesmírně zajímavé a chtěl jsem to zažít.

Jaký jazyk jste se tam učil?
Japonštinu. Zařadili mě do třídy, která se jazyk učila úplně od základů, takže výuka probíhala v angličtině. Byl jsem tam měsíc a postupem času začali víc a víc zapojovat do hodin japonštinu.

Japonštinu jsem se nikdy neučil. Neumím si tak moc dobře představit, jak výuka probíhá. Je to velký rozdíl od evropských jazyků, třeba od angličtiny?
Japonština je specifická tím, že má vlastní abecedu. To byla jediná podmínka pro vstup na pobyt, protože učit se jejich písmo zabere mnoho času a během měsíce bychom toho moc nestihli.

Když jsme ale už znali jejich abecedu, tak se výuka moc nelišila. Brali jsme hlavně situační témata. Gramatiku jsme probírali méně. Snažili se, abychom jazyk mohli hned používat v praxi.

Během měsíce, který jste v Japonsku strávil, pocítil jste zlepšení?
Ano. Když jsem tam přijel, bál jsem se jít do restaurací, protože jsem si neuměl objednat a nechtěl jsem tam působit nejistě nebo obtěžovat obsluhu. Po měsíci jsem už zvládal základní úkony. Objednat si jídlo, zeptat se na cestu a podobně.

Takže i tak krátká doba vám pomohla?
Určitě. Získal jsem základní slovní zásobu a základní gramatické pravidla. Na tom se pak dobře stavělo při samostudium. Základ jsem ale získal hlavně tím, že jsem v té zemi žil a jazyk jsem musel používat každý den. I za měsíc jsem zkrátka cítil, že se mi jazyk zažil.

Minulý rok jste měl dva semestry japanistiky, kde jste se samozřejmě učil i japonsky. Když srovnáte výuku v Japonsku s výukou na vysoké škole, jaké byly hlavní rozdíly?
Je to těžké srovnat. Jazyková škola byla intenzivní měsíční kurs v malé skupince sedmi lidí. Na vysoké škole jsem měl přednášky s třiceti až čtyřiceti studenty. Semestr taky trvá tři a půl měsíce. V Česku jsme se soustředili hlavně na gramatiku, kterou jsme fakt drtili. Největší rozdíl byla výuka v češtině.

Anime maskot

Kde přesně jste byl?
Já jsem byl na Kjúšú, v Fukuoce. Rozhodoval jsem se mezi Fukuokou, Tokiem nebo Kjótem. Nakonec jsem zvolil Fukuoko, protože to není turistické město. Jejich infrastruktura je zaměřená na běžný život, vůbec ne turisty. Ty jsem taky viděl jen párkrát do týdne.

Zmiňujete, že vás zajímala jejich kultura a běžný život. Co vás tedy nejvíce zaujalo?
Měl jsem toho hodně načteno, takže už před odjezdem jsem věděl o Japonsku celkem hodně. Překvapila mě ale určitá liberálnost. V hlavě jsem je měl uložené jako lidi, kteří se pevně drží sociálních a kulturních pravidel.

Potom mě taky překvapila jejich vstřícnost. Japonci byli strašně milí a otevření, když jsem s nimi začal komunikovat. Čekal jsem, že si každý hraje sám za sebe, což je částečně pravda, ale když jsem šel třeba na setkání studentů, tak lidi byli otevření, komunikativní, hodní, chtějí se s tebou bavit a jsou ochotni pomoct.

Japonsko je hodně spojované s popkulturou, například s anime. Jak se na tyto „stereotypy“ dívá přímo ta země?
Lidi ze Západu mají tendenci říkat, že Japonsko není jen anime. Ale když jsem tam byl, tak téměř každý podnik, včetně škol, měl anime maskota. Například na hlavním vlakovém nádraží běží reklamy národního dopravce JR - něco jako u nás České dráhy - a ve všech reklamách běží jejich anime maskot, který cestujícím říkal, aby si lidi koupili cestovní kartu.

Mimo školu jste měl asi dost volného času. Co jste dělal?
Škola pro nás zprostředkovávala spoustu příležitostí, jak se potkat s dalšíma lidmi – s mezinárodními studenty i s Japonci.

Hned vedle školy pro mezinárodní studenty byla budova, kde se Japonci učili anglicky. Dvakrát týdně organizovaly obě školy společná setkání u kávy. Bylo to kolem páté šesté odpoledne a kdokoliv mohl přijít, dát si něco k pití a začít si povídat v angličtině s dalšími studenty. Takhle jsem poznal spoustu lidí, se kterými jsem se potom dál scházel i mimo školu.