Erasmus je o vystoupení z komfortní zóny, říká francouzská studentka
Univerzita
Brno - Axelle Fagot Revurat je devatenáctiletá studentka z Francie, která už druhým semestrem studuje na Fakultě sociálních studií v rámci studijního pobytu Erasmus. Na univerzitě ve svém rodném městě Grenoble dokončuje tříleté bakalářské studium psychologie. Po návratu do Francie má ale v plánu vydat se na jinou profesní dráhu. „Zjistila jsem, že nechci mít monotónní práci, při které bych celý den jen seděla. Ve svém životě potřebuji adrenalin,“ říká Axelle. Autorka článku a respondentka se znají, a proto si v průběhu rozhovoru tykají. Rozhovor byl veden původně v angličtině a následně přepsán do češtiny.
Proč ses rozhodla studovat v Brně v rámci Erasmu?
Velkou roli v rozhodování hrál jazyk. Chtěla jsem jet někam, kde jsem měla možnost studovat všechno v angličtině. Do Spojených států bych přes Erasmus jet nemohla, ani do Velké Británie, když už není členem Evropské unie. A tak jsem prozkoumala všechny možnosti, které jsem měla. Kromě Brna jsem se rozhodovala mezi Amsterdamem, Olomoucí, a ještě jedním městem v Rumunsku.
Kvůli čemu sis tedy vybrala Brno? Znala jsi někoho, kdo byl na Erasmu v Brně?
Nevěděla jsem o nikom, kdo by navštívil Brno přede mnou a mohl mi tak dát nějaké doporučení. Mám kamarádku, která tady se mnou chvíli bydlela. Bylo to fajn, protože jsme spolu mohly sdílet naše zkušenosti, porovnávat rozvrhy a předměty, které jsme měly. Brno jsem si ale vybrala hlavně kvůli nočním rozjezdům. Přijde mi skvělé, že se člověk může jít večer bavit do centra, a pak se vrátit společně s ostatními na hlavní nádraží, kde každý nasedne do autobusu a dostane se domů.
Věděla jsi něco o Česku nebo české kultuře předtím, než jsi sem přijela?
Upřímně, vůbec nic. Nevím proč, ale ve francouzských médiích se o Česku příliš nemluví. Něco málo jsem věděla o Německu, Španělsku a dalších zemích, které jsou geograficky blíže Francii. Netušila jsem proto, že v Česku je tak oblíbené pivo, že je to váš kulturní klenot. Bylo to pro mě překvapení, ale milé překvapení, protože všechna piva, co jsem tady vyzkoušela, mi chutnala.
Měla jsi nějaká očekávání od toho, jak bude tvůj skoro roční pobyt v cizině vypadat?
Nevěděla jsem moc co čekat, ale nakonec všechno hezky vyšlo a já jsem tady spokojená. Předtím, než jsem odjela, jsem se, ale dívala na to, kde přesně se Brno nachází. Všimla jsem si, že je velmi blízko dalších známých a větších měst, že budu mít možnost cestovat, poznávat další místa. Právě na to jsem se těšila. Díky Erasmu jsem toho hodně procestovala, byla jsem ve Vídni, Bratislavě, Budapešti, Praze, Wroclawi a v Tatrách. Nejvíc se mi líbila Budapešť a Praha, hlavně kvůli architektuře a historickému centru.
Jak se ti líbí Brno v porovnání s městy, která jsi během Erasmu navštívila?
Brno mi v něčem připomíná Bratislavu, protože je to spíše menší město, mnohem klidnější, než na co jsem zvyklá z Francie. Nejspíš to souvisí i s tím, že je tady hodně studentů. Vánoce jsem slavila s rodinou ve Francii a pamatuju si, že když jsem se sem vrátila, byla jsem překvapená, že tady bylo tak málo lidí. Později jsem si uvědomila, že je spousta studentů z Česka a ze Slovenska ještě doma. Brno na mě tehdy působilo hodně vylidněně. Líbí se mi ale, že je tady klid.
Co pro tebe byl největší kulturní šok?
Nevím, jestli se to dá nazvat kulturním šokem, ale všimla jsem si rozdílu v tom, jak Češi chodí do kaváren. Často si jen objednají kávu s sebou a pokračují do práce nebo do školy. Na to nejsem zvyklá, ve Francii si nad kávou rádi posedíme hodinu, někdy i dvě. Sedneme si na předzahrádku a v podstatě si jen užíváme života. Hodně si v kavárnách a v restauracích při jídle povídáme. Když jsem byla se svými přáteli v restauraci, seděli jsme tam asi dvě hodiny. Za tu dobu se u ostatních stolů vystřídaly asi dvě nebo tři skupiny lidí. Číšník se na nás ke konci díval hodně zvláštně, nechápal, že tam sedíme tak dlouho a dáváme si na čas.
Francie je na rozdíl od Česka více multikulturní země, nebyl pro tebe právě tohle nezvyk?
Je pravda, že ve Francii je hodně přistěhovalců – lidí nejrůznějších etnik, náboženství. Nejvíce to jsou lidé z Tunisu a dalších států severní Afriky. Když jsem přijela do Brna, měla jsem pocit jako by část populace chyběla, protože tady nebyla taková různorodost. Teď už jsem si na to zvykla a nepřipadá mi to tak zvláštní jako ze začátku.
Co dalšího tě překvapilo?
Rozhodně to, jak bezpečně se v Brně cítím. Ve většině francouzských měst jsem tenhle pocit neměla, dokonce ani v Grenoble, odkud pocházím a kde žiji. Tady se ale nebojím chodit večer sama, nikdo na mě nepokřikuje na ulici, nemusím nosit klíče v ruce pro případ, že bych se musela bránit. Nevím, jestli je to i tím, že bydlím na koleji a všude kolem mě se tak pohybují studenti.
Zmínila jsi kulturní rozdíly. Všimla sis i nějakých podobností mezi Čechy a Francouzi?
Češi jsou stejně jako Francouzi více odtažití, drží si odstup, když spolu mluví, tolik se neobjímají – nejen s cizími lidmi, ale ani s přáteli a blízkými. V tom se lišíme například od Španělů nebo Italů, kteří jsou naopak hodně kontaktní. Z Francie jsem zvyklá na to, že mi lidé nenarušují osobní prostor, nelepí se na mě, takže tohle je něco, co máme společného. Jsem za to vděčná, protože se díky tomu cítím příjemněji.
Jak náročné bylo najít si v cizí zemi přátele a seznamovat se s novými lidmi?
Při navazování kontaktů mi pomohl první týden semestru, orientační týden. Spoustu lidí jsem poznala také díky nejrůznějším akcím, které pořádá ESN (studentská organizace, která propojuje studenty, kteří jsou na Erasmu, pozn. redakce). Řada z nich je z Francie stejně jako já, což bylo ze začátku příjemné v tom, že jsme spolu mohli mluvit francouzsky a hodně jsme drželi při sobě. Nicméně později jsem chtěla více poznávat místní lidi a studenty z dalších zemí. Chtěla jsem se zlepšit v angličtině a naučit se alespoň základní fráze v češtině, abych se dorozuměla během každodenní komunikace. Myslím, že kdybych zůstala jen se skupinou francouzských přátel, které tady mám, přišla bych o možnost poznávat lidi z jiné kultury. Svým způsobem jde o vystoupení z vlastní komfortní zóny, ale i to je součástí pobytu v zahraničí.
Když už jsi zmínila češtinu, jak ti jde?
V prvním semestru pro mě byla mnohem jednodušší než teď. Protože jsme postoupili od základních frází a pravidel k pokročilejší gramatice. Není to tak jednoduché, ale pořád je to zábava. Baví mě to. Teď mi dělá největší problém to, jak se v češtině mění slova a jejich koncovky.
Skloňování?
Ano, skloňování. Zvláštní je to hlavně u křestních jmen – například jméno Julie. V češtině to je ale někdy Julie, Julii, Juliu… Nikdy si nejsem jistá, jestli jsem použila správnou variantu.
Řekla bys, že je studium na vysoké škole v Česku jednodušší nebo náročnější než ve Francii?
Pro mě je to jednodušší, ale já jsem si zapsala předměty, které nejsou příliš náročné, nemusím sedět každý den v knihovně a pracovat na věcech do školy. Nemám problém se domluvit v angličtině, takže ani to pro mě není příliš velká bariéra. Myslím si, že ze svojí pozice studenta, který je v Česku jen na Erasmu, nemůžu tak dobře srovnávat. Kdybych ale měla porovnat bakalářské studium v Česku a ve Francii, tak je složitější získat titul v České republice, protože na konci píšete bakalářskou práci, děláte státnice, zatímco na francouzské vysoké škole studující musí splnit pouze povinný počet kreditů. Nevím, jak to chodí na jiných vysokých školách v Česku, takže vycházím z toho, co jsem se dozvěděla od svých přátel v Brně.
Na univerzitě v Grenoble dokončuješ své bakalářské studium psychologie, plánuješ pokračovat v tomto oboru, až se vrátíš domů?
Nemám v plánu pokračovat v magisterském studiu psychologie, uvědomila jsem si, že nechci být psycholožka. Sedět celý den v kanceláři, mít rutinní práci. Až se vrátím, chci si dodělat bakaláře, možná si dám rok pauzu od školy, budu pracovat a připravovat se na přijímací zkoušky, abych mohla vstoupit do armády a dělat pilotku. Je to velká změna oboru, ale došlo mi, že potřebuji mít v životě hodně adrenalinu a energickou práci.
Co tě napadne, když se řekne Brno?
S Brnem mám spojená slova jako klid, pivo, noční život a trhy, ty mám velmi ráda – hlavně ty vánoční. Ve Francii je máme samozřejmě také, ve větších městech jsou dost pompézní. Když jsem se ale byla podívat na rozsvěcení vánočního stromu na náměstí Svobody, připadala jsem si jako v nějaké romantické komedii. Zrovna sněžilo, malé děti na pódiu zpívaly koledy, lidé kolem popíjeli mošt nebo svařené víno. Celkově vše působilo hodně idylicky.
Chtěla bys tady zůstat déle, nebo se těšíš zpátky domů do Francie?
Myslím, že bych tady zůstala ještě další semestr, kdybych věděla, že všichni přátelé, které jsem si tady díky Erasmu udělala, tu budou se mnou. I přesto, že mi chybí moji kamarádi a rodina, co mám ve Francii, vím, že až se vrátím, tak je znovu uvidím. Ale bude mnohem těžší zůstat v kontaktu s lidmi, které jsem poznala v Česku, s některými se třeba už nikdy neuvidím. Na jednu stranu se těším zpátky domů, na druhou stranu si myslím, že mi bude chybět to, co mám tady v Brně.
