České školství tématu smrti nevěnuje dostatečnou pozornost

Témata jako umírání a smrt se v českých školách s žáky neřeší. Pedagogové si myslí, že je třeba to změnit, většina z nich na to ale není připravená.

Praha, Brno – Kateřina Hradilová studuje první ročník pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, už dvanáct let však učí na poloviční úvazek na prvním stupni základní školy. Za dobu své praxe již dvakrát čelila situaci, kdy musela se svým žákem řešit smrt jeho příbuzného. „Holčička začala během první hodiny ve škole plakat a nebyla k utišení. Až po nějaké době mi řekla, že jí umřela blízká teta, kterou měla moc ráda, a že na ni pořád myslí,“ popisuje.

Nezisková organizace Cesta domů představila ve spolupráci s agenturou STEM/MARK výzkum veřejného mínění s názvem Je smrt školou povinná?. Zaměřil se na to, jak se s tématem umírání a smrti pracuje v českých školách. Z výsledků vyplývá, že s nutností řešit situaci spojenou s úmrtím v rodině žáka, případně někoho z prostředí školy, se setkala více než polovina učitelů. Navzdory tomu téma umírání zařazuje do výuky v dostatečné míře pouze osm procent českých škol.

Učitelé nevědí, jak na to

Toto téma ve školách nezaznívá především proto, že neexistuje žádný oficiálně doporučený postup, díky němuž by učitelé věděli, jakým způsobem se svými žáky o smrti mluvit. „Pokud se stane, že ve školním kolektivu zemře žák nebo učitel, je důležité, aby pedagogové řešili situaci se třídou citlivě, nechali děti mluvit, sdíleli pocity, projevili spoluúčast,“ radí ředitel Pedagogicko-psychologické poradny Brno Libor Mikulášek.

I přesto, že si 72 procent pedagogů myslí, že by téma smrti mělo dostat ve školní výuce více prostoru, pouze pět procent z nich se cítí připraveně na to ho se svými žáky rozebírat. Někteří učitelé mají názor, že toto téma patří spíše domů než do školy. „Děti by si tento smutek měly vždy odbýt v rodině a sdílet ho se svými nejbližšími. Není to tak, že bych se s žáky nechtěla o umírání bavit, ale podle mých zkušeností si o tom potřebují povídat hlavně se svými rodinnými příslušníky,“ říká Hradilová.

Řešit smrt doma, nebo ve škole?

Názor, že by děti měly smrt řešit pouze v rodinném kruhu, zastává podle výsledků výzkumu 35 procent rodičů. Ti si nepřejí, aby se téma smrti stalo součástí vyučování, a raději by ho se svými dětmi probírali sami. „Emočně silná témata patří podle rodičů i dětí do důvěrných vztahů v rodině, zdravá rodina si chrání své hranice, chce si sama rozhodovat o tom, co vpustí dovnitř a co vyloučí,“ vysvětluje psycholožka a garantka výzkumu Ludmila Trapková.

Množství rodičů ale s dětmi o tématu nemluví. „O smrti se svým dítětem mluvilo pouze sedmnáct procent rodičů a skoro polovina ani neví, jak o tom s dítětem vůbec začít hovořit,“ komentuje výsledky výzkumu ředitelka Cesty domů Ruth Šormová.

Podle Terezy Olivové, která je součástí týmu terapeutů Poradny Vigvam, je důležité dětem problematiku umírání představit ještě před tím, než se s ní přímo setkají v případě ztráty někoho blízkého. Více v nahrávce.

Slon u tabule

Pro rodiče i pedagogy, kteří nevědí, jak před dětmi téma smrti otevřít, vydává Cesta domů publikaci Slon u tabule. Autorky Martina Špinková a Eliška Mlynáriková v ní popisují své poznatky z besed, při kterých s dětmi smrt a umírání rozebíraly. Publikace také přináší základní rady pro situace, kdy je třeba vyrovnat se s úmrtím a truchlením ve školním kolektivu. Dostupná je na webových stránkách Cesty domů. Kromě poradenství ohledně tématu smrti a truchlení nabízí tato nezisková organizace třeba i domácí hospicovou péči.