Rybolovná technika je sport závisející na psychice, říká mistryně světa

Homepage

Rybolovná technika je sport závisející na psychice, říká mistryně světa
Zuzana Plachá v rybolovné technice soutěží od třinácti let. Na mistrovstvích světa získala celkem čtrnáct medailí. Foto: Karel Kobliha
GALERIE collections

Jihlava - Udice se nepoužívá jen u vody na chytání ryb. Uprostřed louky pravidelně nahazují trenéři a závodníci neolympijského sportu rybolovná technika (RT) neboli casting. Na pruty místo háčku naváží zátěžovou kapku nebo lehkou mušku. Muži v devíti a ženy v sedmi disciplínách strefují terče či hází do dálky. Pětinásobnou mistryní světa je sedmadvacetiletá Zuzana Plachá. Bydlí a trénuje v Jihlavě, soutěží ale za Ostravu. Celkově si za svou kariéru odvezla patnáct medailí ze čtyř světových mistrovství.

Jak jste se k RT dostala?

Můj taťka vedl rybářský kroužek, který jsem odmala navštěvovala. Přes soutěž Zlatá udice, která je složená z poznávačky, rybolovu a právě techniky se s tímto sportem potkal a začal casting postupně trénovat. Poprvé jsem házela zhruba v šesti letech. Od třinácti jsem už jezdila oficiálně na závody.

Jak moc souvisí rybářství a casting?

Kromě vody a ryb je to vlastně totožné. Používá se stejné vybavení, technika hodu, jen člověk při trefě do terče nic nechytí. Děti se odmala učí házet rovně, nízko a přesně hod dobrzdit – to jim pomůže i u vody, ale nezaručuje to úspěšný rybolov. Naučí se tak ovládat nářadí a specialisti na lov na to navazují. Já rekreačně rybařím, ale všichni sportovci RT ne. Určitě to není podmínka.

V čem je RT jiná než ostatní sporty?

Úplně ve všem. Z fyzického hlediska to moc sport není. Při hodu do dálky je sice potřeba síla a švih, ale většina procesu je hlavně o přesnosti. Hodně důležitá je osobní koncentrace a psychika. Jelikož se používá rybářské náčiní, není to jen o člověku, ale i o vybavení. Stejným hodem člověk dohodí dál, pokud má kvalitnější prut. Mezi vybavením za dva tisíce a dvanáct tisíc je opravdu rozdíl. Padesát procent úspěchu pak dělají povětrnostní podmínky, ty jsou úplně zásadní.

Jak je tedy tento sport náročný?

Nejvíce na ruce – ramena, zápěstí, předloktí. Síla v rukou je důležitá. Když je posílené břicho a záda, tak to určitě pomůže. Úplně nepodstatné jsou nohy. Celková fyzička a vytrvalost není důležitá, ale hodí se určitá výbušnost a dynamika při odhodu. Pokud je na tom člověk celkově fyzicky dobře, pomáhá to.

Co je pak u člověka nejdůležitější?

Trénink a soustředění se. Může být člověk talentovaný, ale pokud se na závodech sesype, tak to neprodá. Důležitá je právě psychická odolnost a někteří lidé s ní mají problém.

Mluvila jste o kvalitě vybavení. Jak moc je RT náročné finančně?

Některé svazy svým závodníkům vybavení, startovné a ubytování na závodech platí. V Ostravě to tak zrovna je, takže z tohohle hlediska je to pro mě klidnější, ale některé svazy neplatí ani registraci. My ženy máme na sedm disciplín šest různých prutů. Muži jich mají osm na devět disciplín. Každý prut stojí průměrně kolem deseti tisíc. Sice je to víceméně jednorázová investice, ale dochází k únavě a opotřebení. Prut poté nemá takovou akci. Můj přítel donedávna házel s prutem se značkou výroby v Německé demokratické republice (komunistický stát, který existoval v letech 1949 až 1990 - pozn. redakce), takže životnost tam je. Ovšem materiály se vyvíjí, a pokud má soupeř lepší prut, může na tom člověk ztratit body.

Kolik lidí se v Česku castingu věnuje?

Když počítáme závodící sportovce, tak kolem 250 lidí. V porovnání se světem máme asi nejvíc závodníků vůbec. Hodně tomu ale ublížila pandemie. V Polsku je jich momentálně kolem stovky, v Německu, kde jich bylo asi jako u nás, to hodně kleslo. Ze zámoří jezdí pár Američanů nebo Japonců. Dříve i Kanaďani nebo lidé z Jihoafrické republiky. Posledních pár let závodících postupně ubývá a noví nepřibývají. Některé státy i provozují podobné sporty pod jinými názvy, to má také vliv.

Jak si Češi ve světovém měřítku výkonnostně vedou?

Jsme na tom vlastně nejlépe. U nás je paradoxně větší domácí konkurence než světová. Pokud se člověk probojuje do reprezentace, je vlastně za vodou. Neznamená to, že automaticky vyhraje. Jak jsem říkala, velkou roli hraje psychika a i třicet let závodící lidé se na mistrovstvích klepou. Je to něco výjimečného a chce to pevné nervy, ale šance tam je vysoká.

Jste vrcholový sportovec. Studovala jste vysokou školu, teď již pracujete. Jak to stíháte s tréninky?

Se studiem to šlo kombinovat velmi dobře, měla jsem i nějaké volné dny. S prací je to již horší. Není tolik času a v momentě, kdy se například dříve stmívá, a já končím ve čtyři odpoledne, toho moc nenatrénuji.

Jak často tedy trénujete?

Závisí to i na počasí. Když je hezky a stíhám s prací, tak zhruba čtyřikrát týdně. V létě bych nejradši bydlela u hřiště a trénovala častěji. V zimě je to horší. Přesouváme se do tělocvičen, kde jednak nejde trénovat vše a také nepatří pod svaz, takže se platí. To trénujeme jednou až dvakrát týdně.

Která disciplína v RT je pro vás nejtěžší?

Celkově technicky nejtěžší je ta, kdy se zátěžovou kapkou strefuje na terč. Je to náročné na přesnost a je lehké udělat chybu. Mě osobně nejvíc nejde hod muškou do dálky. Je to o pocitu při tahu a švihu šňůrou a já ji jakoby necítím. Když jsem se jednou naučila něco špatně, tak se mi to těžko přeučuje…

Jaká je naopak vaše nejoblíbenější?

Paradoxně je to ta, na kterou ani nemám vlastní prut. Háže se do dálky a je to jediná dámská disciplína hodem obouruč. Prut měří tři metry. Na běžných závodech se moc nevyskytuje, spíš až na mistrovstvích. Možná proto ji mám ráda, je to trochu změna a odlehčení.

Kam nejdál jste se se sportem podívala?

Do Švédska v roce 2018 a do Španělska v roce 2016. Mistrovství světa mimo Evropu se již moc nekonají.

Co pro vás titul mistryně světa znamená? Je za něj i finanční odměna?

V Českém rybářském svazu jako celku se odměna nedostává. Ale město Ostrava mou snahu ocenilo. Odměna byla pět až deset tisíc korun, což není moc. Pocitově je to pro mě zúročení spousty let dřiny. Vnímám to jako velkou věc. Už vlastně mám, co jsem chtěla a můžu v klidu skončit.

Máte tedy ještě nějaké sportovní ambice do budoucna?

Mohla bych se ještě snažit příští rok titul obhájit, ale vlastně mi to už stačí. Snažím se předávat dovednosti dál, trénovat a motivovat mladší. Provokuji je, aby mě přehodili.

Co jste si z RT kromě medailí odnesla?

Na reprezentačním soustředění před mým prvním mistrovství ve Španělsku jsem potkala životního partnera. Takže jsem si ze Španělska vlastně s medailí dovezla i jeho. Pak pohmožděné zápěstí a spoustu trpělivosti. Když člověk několik let dělá takový sport, tak si najde i spoustu přátel, poté už to není jenom o vítězství.