Adéla Stejskalová: Lidé v léčebnách nejsou odepsané případy

Praha - Kvůli psychickým problémům ji na konci loňského roku kamarádka odvezla do Centra Krizové Intervence v Bohnicích, kde ji nakonec hospitalizovali. „Přijela jsem tam ve stříbrné sukni s botami na podpatkách rovnou z práce. Během prvních deseti minut na mě ostatní pacientky vysypaly, jak se chtěly zabít.“ O svůj příběh a zkušenosti se Adéla Stejskalová podělila na blogu webu terap.io, který lidem poskytuje online terapie.

Jak se pro vás téma hospitalizace v psychiatrické léčebně stalo relevantní?

Asi dva roky zpátky jsem začala tušit, že svoji psychiku sama neutáhnu. Poprvé jsem se na Centrum Krizové Intervence (CKI) vydala v lednu 2020, ale před vrátnicí jsem se otočila a nedošla tam. O pár měsíců později, v červnu 2020, jsem tam šla rovnou z práce, ale doktor, se kterým jsem se potkala, mi řekl, že to na hospitalizaci není, a dal mi kontakt na psychiatričku. Od té jsem dostala antidepresiva. Najednou mi přišlo, že mě ta chemie nějak hlídá a kontroluje a že je vlastně všechno v pohodě.

Kdy se to tedy zlomilo?

V září jsem na sebe vzala velký projekt v práci. Samozřejmě jsem ho chtěla dotáhnout do konce, do toho jsem dělala milion dalších věcí a moje psychika si žila svým vlastním životem. Na terapie jsem chodila, někdy to pomáhalo, někdy ne. No, a v prosinci už jsem to nezvládla. Šla jsem hrozně za hranu a neřekla si o pomoc. Nechala jsem to celé zajít moc daleko.

Před tím jste žádný problém s psychikou neměla?

Měla. Já jsem psychicky rozbitá od svých dvanácti let, kdy jsem přešla na gympl. Taky jsem v dospívání měla asi tři roky poruchu příjmu potravy. Od té doby si problémy tak různě přenáším a doteď je neumím řešit. Jsem zvyklá je spíš zalepovat. Říkám si třeba, že teď mám chlapa, tak je to dobrý, že teď hodně běhám, tak je všechno v pohodě. Neumím ale věci řešit z dlouhodobého hlediska.

Na blogu píšete, že jste předtím o Bohnicích slyšela samé negativní věci. Co konkrétně to bylo?

Já jsem se paradoxně asi měsíc před mou hospitalizací probírala webem neklid.net. To byla velká chyba. Neklid je pavilon, kde pacienty například skutečně kurtují, a na těch stránkách je to vše popsáno velmi detailně. Čtyři dny před kolapsem jsem zase četla Ženy z Bohnic, což není veskrze negativní, ale žena, co to psala měla deprese, takže i ten pohled na Bohnice je tímto zkreslený a velmi temný.

Měla jste z Bohnic strach?

Tím, že jsem tyto věci četla celkem krátce předtím, jsem byla opravdu vyděšená a říkala jsem si, že pobyt tam bude strašný. Fakt jsem se bála. Autorka knihy Edna Nová píše o paní, co si myslela, že je kanárek. Já jsem tedy žila v domnění, že tam budu zavřená s podobnými lidmi.

Myslíte, že je téma psychiatrických léčeben ve společnosti pořád tabu?

Jednoznačně. Problém je v tom, že si všichni myslí, že v léčebnách jsme odepsané případy. Lidi, se kterými to už nikdy nebude lepší. Zkrátka, že jsou Bohnice konečná stanice, po které už není žádný skutečný život.

Mluví se podle vás o duševním zdraví dostatečně?

O psychice se poslední dobou mluví celkem dost. Když ale řeknu, že nemůžu pít, protože beru antidepresiva, nebo že jsem skončila v Bohnicích, pořád jsou z toho lidé překvapení. Problém je podle mě v tom, že se o těchto věcech mluví velmi obecně a neurčitě. Spoustu lidí také neví, co na to říct, takže z konverzace automaticky utečou.

Je to důvod, proč jste se o tomhle tématu rozhodla mluvit?

Taky. Jednak je to pro mě určitá forma terapie, ale zároveň jsem chtěla psát o věcech, které jsem já před rokem na internetu marně hledala. Když je na tom člověk psychicky opravdu zle, nestačí mu přečíst si obecné info na webu Bohnic. Zase se dostávám k tomu, že čím konkrétnější v tomto ohledu jsme, tím lepší. To je důvod, proč jmenovitě říkám, k jakému doktorovi chodím. Nesnáším, když influenceři na Instagramu řeknou, že mají skvělého terapeuta, ale jméno neprozradí. Nebo vám všichni radí, ať chodíte na terapie, ale nikdo vám už neřekne, jak to udělat, kam zavolat.

Co na to říkalo vaše okolí?

Doma mě znají a vědí, že jsem psychicky labilnější jedinec. Mamka byla hospitalizovaná na psychiatrii pět let zpátky, takže jsme si o tom mohly popovídat. Trochu jsme si z toho dělaly srandu. Nevím, o čem se baví lidé v jiných rodinách, my jsme si srovnávaly zážitky z psychiatrie (smích). Táta byl rád, že se mi ulevilo. Horší to bylo akorát s prarodiči. Rozhodně ne kvůli tomu, že by se za mě styděli, ani nic podobného. Spíš nechtěli vůbec slyšet o tom, že jsem se trápila a byla na tom špatně. Vlastně o tom nechtějí slyšet dodnes. Je to pro ně až moc bolestivé.

A v práci? Na blogu píšete, že jste do Bohnic jela rovnou tam odsud.

Já jsem to v práci řešila už předtím a řeším pořád. Dlouhodobě mluvím o své psychice, takže kolegové věděli, že mám problémy. Jen mi přišlo, že od doby, kdy jsem začala brát antidepresiva, tak si mysleli, že je všechno pod kontrolou. V prosinci teda byli celkem zaskočení, že si ničeho nevšimli dřív a já tam najednou brečím a říkám, že jdu skočit pod metro.

Když jste dojela na CKI, počítala jste s tím, že si vás v Bohnicích nechají?

Jak jsem říkala, já jsem na CKI nebyla poprvé. Při mojí první návštěvě jsem si naivně myslela, že mi dají antidepresiva a najednou bude všechno růžové a už nikdy nebudu řešit žádný splín. To se samozřejmě nestalo a v červnu jsem doufala, že si mě tam nechají. Pamatuji si, že jsem byla trochu zklamaná, že se tak nestalo. Naposledy jsem o tom nepřemýšlela, mám celý ten den trochu v mlze. Počítala jsem s tím, že mě pošlou domů. Byla jsem překvapená, když mi oznámili, že si mě tam nechají. Na CKI jsem se navíc dostala ještě jednou v lednu s mamkou, a když jsem viděla, jak náročné jsou podmínky pro to, aby někoho hospitalizovali, uvědomila jsem si, že jsem musela vypadat asi opravdu zle.

Náročné kvůli pandemické situaci?

Ano. Jsou tam omezené kapacity a nechávají si tam opravdu jenom lidi, u kterých hrozí, že by si venku ublížili.

Jak vypadalo vaše oddělení?

Já jsem byla na jedničce, což je takové příjmové oddělení. Časem člověka přesunou na jiný pavilon podle toho, jaký má problém. Byly tam se mnou třeba holky s bipolární poruchou, nebo co se sesypaly v práci jako já. Společné u nás bylo riziko, že si venku něco uděláme nebo už se tak stalo. Některé holky přivezly rovnou z jednotky intenzivní péče. Hned po příjezdu na mě vysypaly, že se třeba chtěly oběsit nebo si podřezat žíly. Zajímavé je, že jsem tam byla skoro nejstarší, a to mluvíme o dospělém oddělení. Hodně pacientkám bylo teprve osmnáct. Všechny jsme byly schopné nějakého normálního denního provozu. Ráno jsme si došly na snídani, kreslily si, polehávaly nebo kouřily na záchodech. To je v Bohnicích oblíbená činnosti a je to první věc, co se mi vybaví.

Řekla byste, že je realita léčeben stejná jako jejich mediální obraz?

Upřímně mi to přišlo hodně podobné. Otázka je, do jaké míry jsem si to vytvořila v hlavě. Když jsem přijela, měla jsem na výběr. Buď se schoulit do rohu a s nikým se nebavit, nebo zjistit, co se tam děje. A to jsem taky udělala, šla jsem se bavit s ostatními. Pořád jsme něco vymýšlely, pobíhaly po patře, dokonce jsme si venku řekly, že vylezeme na strom. To byl tedy vážně skvělý nápad. Dvanáct holek, co se chce zabít, leze po stromech (smích). Trochu jsem si připadala jako v Přeletu nad kukaččím hnízdem, udělala jsem si z toho zkrátka takový vlastní film. Zpětně jsem za to ráda. V těch pár místnostech se promítá takové množství příběhů, že by to dalo na nejednu knihu.

Jste s ostatními pacientkami ještě v kontaktu?

Teď už tolik ne. Pomalu se od Bohnic odkláním. Myslím, že je dobré si uvědomit, že člověk nechce zůstat v léčebně do konce života. Ani fyzicky, ani mentálně. Navíc si časem uvědomíte, že v reálném životě si s těmi lidmi nemáte tolik co říct, protože se ty vaše zájmy rozptýlí. Na sociálních sítích se ale občas spojíme. Zvlášť u jedné slečny, která hodně mluvila o smrti a sebevraždě, ráda vidím, že žije a má se v rámci možností dobře. Možná to zní trochu morbidně, ale je to tak.

Takže jste se s nimi už po vašem odchodu neviděla?

Chodila jsem za nimi ještě asi měsíc. Lidé tam mi tenkrát pomohli zbavit se strachu. Díky nim jsem na Bohnice přestala koukat ve špatném světle.

Jak jste zvládla návrat do normálního života?

No, návrat byl vtipný. Zní to asi blbě, ale já jsem si připadala, jak kdybych se vrátila z nějakého tábora nebo školy v přírodě. Prohlížela jsem si na internetu plánky Bohnic a podobné věci. Po chvíli jsem si ale uvědomila, že jsem přijela z psychiatrické léčebny, a to není něco, z čeho bych měla mít úplně radost.

Hodnotíte vaši zkušenost zpětně spíš kladně, nebo záporně?

Určitě kladně. Nechci to téma nijak zlehčovat nebo přikrášlovat, ale opravdu mi pobyt v Bohnicích hodně pomohl. Vždycky jsem si říkala, že až se tam dostanu, bude to konec mého života. Můžu tu mluvit o klišé, jako že mi to ukázalo, že jsou na tom lidé hůř než já a že se všechno dá vždycky nějak řešit. Co jsem ale hlavně zjistila, je fakt, že Bohnice nejsou konec světa.