Pomlázka představovala sílu jara. Dnes ji často provází alkohol a násilí

Brno - Období Velikonoc si spojujeme s řadou tradic, mezi které patří taky šlehání pomlázkou. Pojďme se společně podívat na to, kdy a proč lidé začali takový obyčej poprvé uplatňovat, jak se v čase proměňoval a jestli může být v některých ohledech problematický.

Přesně v jaké době začali naši předci na velikonoční obchůzku chodit poprvé, odborníci neví. První zmínky však pocházejí ze čtrnáctého století. „Už předchůdce Jana Husa, Konrád Waldhauser, psal o mrskání dívek mladými pruty. Tato tradice je ale mnohem hlubší a kam až sahá, s přesností bohužel určit nedokážeme,“ popsal etnolog působící na Masarykově univerzitě Daniel Drápala.

Protože jsou Velikonoce mimo jiné oslavou jara, představovala i pomlázka zdroj znovu probouzející se jarní energie. „Na vrbě bylo krásně vidět, jak se zelená a jak jaro nově přichází k životu,“ přiblížil Drápala podstatu toho, proč muži dodneška pletou pomlázky hlavně z vrbového proutí. Naopak v oblastech, kde vrba nerostla, používali na metličky například větve z jalovce.

Naši předchůdci věřili, že mrskáním žilou přenáší do dívčích těl svěžest a zdraví nového roku. „Šlo o magický úkon předání zdravé energie,“ vysvětlil etnolog a dodal, že stejně jako všechno dobré proudilo z prutu do dívky, proudila i veškerá nedobrota a nemoci z ní zpátky do pomlázky. „Kluci by neměli chodit s několik let starými tatary ani dneska,“ upozornil. Aby pak mládenci zpečetili vše špatné, co metlička nasála, stočili ji po mrskačce do kruhu a hodili do potoka, nebo do ohně.

Některé obyčeje mizí, pomlázka zůstává

Ačkoliv lidé o Velikonocích uplatňovali mnoho zvyků, řadu z nich postupně přestali dodržovat. Příkladem může být takzvaný ženský šmigrust, kdy holky v den po Velikonočním pondělí vyplácely kluky poléváním vodou. „Je pravda, že tohle je daleko méně rozšířené. Konkrétní vymezení ale nemáme. Záleží spíš na tom, jak iniciativní dívky v daném regionu jsou a ujmou-li se toho,“ řekl Drápala.

Přesto právě mrskačku považují Češi za svou i dneska. Podle Drápala v tom může hrát roli určitá dětskost, kterou za pomlázkou můžeme pozorovat. "Je běžné, že na obchůzku chodí hlavně otcové se svými syny. Tím se posiluje mezigenerační vazba a spousta dospělých pak zažívá návrat do svých chlapeckých let,“ vysvětil. Na druhé straně jsou mladí koledníci motivovaní představou, že dostanou čokoládu nebo malované vajíčko. „Navíc koledování představuje větší interaktivitu,“ jmenoval etnolog další z důvodů, proč má velikonoční šlehání svoje místo i ve 21. století.

V opojení intimity a alkoholu

Další vlastnost, kterou je pomlázka typická, je intimita. Takovou blízkost ale v historii nepodporovali zdaleka všichni. Například církev se snažila zakázat navštěvování dívek kluky s pomlázkou kvůli přesvědčení, že by se lidé o Velikonocích neměli oddávat tělesným radostem. „V posledních sto letech ale taková kritika ze strany církevních hodnostářů spíš nepřichází,“ uvedl Drápala.

Podle tiskové mluvčí Biskupství brněnského Martiny Jandlové záleží na každém člověku zvlášť, co se mu líbí a co ne. „Velikonoce končí nedělí a Velikonoční pondělí není křesťanský svátek ani věc církve. Jde o lidovou tradici a každý ji prožívá jinak. Je to otázka osobních preferencí,“ objasnila vnímání pomlázky soudobými církevními představiteli.

I dneska v šlehání velikonočními pruty můžeme vycítit sexuální nádech. „Mrskání mladého těla, zvlášť když jsou aktéři mladí oba, má určitý lascivní a erotický podtext,“ přiznal etnolog z Masarykovy univerzity a určil erotičnost jako přirozenou součást této tradice. Zároveň zdůraznil, že veselost a uvolnění některých pravidel k vybraným obdobím a výročím patřily vždycky a že moralistní svázaní je víc záležitostí doby viktoriánské.

Krom náznaků obscénnosti se s Velikonočním pondělím pojí taky alkohol. Ačkoliv v některých rodinách platí, že se na pomlázku chodí jen mezi příbuznými, existuje množství vesnic, kde je koleda příležitostí obejít několik domů a opít se. „Zaznívá spousta negativních zkušeností o tom, jak se banda opilých chlapů nahrnula do domu a přítomné ženy a dívky velmi bolestivě seřezala,“ upozornila metodička a lektorka z organizace Konsent věnující se problematice sexuálního násilí Dagmar Krišová.

Šlehat, či nešlehat

Podle Drápala jsou takové postupy, kterými se některé obyčeje ubírají, dědictvím znehodnocování Velikonoc po roce 1948 a toho, jak necitlivě zachází Češi se svým kulturním dědictvím. S Krišovou se shodují na tom, že je důležité zamyslet se nad tím, co nám lidové zvyky přinášejí v současnosti. „Chápu symboliku i společenský aspekt téhle tradice. Otázkou je, co nám z toho zbylo dneska a jaké si kdo odnáší zkušenosti,“ řekla Krišová a upozornila na to, že Velikonoce bývají často spojené nejen s alkoholem a násilím, ale i s nucením do projevů mužnosti, která řadě klukům není příjemná.

Velikonoce mohou představovat jak zážitek příjemný, tak špatný. Někteří lidé sdílí milé vzpomínky na to, jak se s ostatními při koledě potkali, nebo jak přivítali hosty a nechali se vyšlehat. Stejně tak se ale najdou tací, pro které bylo Velikonoční pondělí traumatizujícím. „Ne každá holka stojí o chlapecké návštěvy a ne každý kluk chce chodit na pomlázku. Krom toho může šlehání přerůst v obtěžování. Nebo může nastat situace, kdy si dívka přeje, aby za ní někdo přišel, ale nikdo nepřijde,“ upřesnila Krišová.

Přesto však existují způsoby, jak dosáhnout toho, aby byly Velikonoce příjemnou tradicí pro co nejvíc lidí. Podle Krišové by bylo dobré, aby lidi mezi sebou mluvili o tom, co pro ně Velikonoce znamenají, co se jim na nich líbí a nelíbí a jak je kdo chce slavit. Vedle toho poukazuje na důležitost vzájemného naslouchání si a respektu. „Lidi se mohou bavit i o tom, jestli je nutné, aby něco dělaly jenom holky a něco jenom kluci, když by jim třeba bylo příjemněji v jiné roli. Taky by bylo fajn, kdyby vnímali zkušenosti ostatních a neodsuzovali druhé. Ať už proto, že pomlázku slavit nechtějí, nebo proto, že ji slavit chtějí, pokud při ní tedy nikomu neubližují,“ jmenovala další dvě možnosti, jak dosáhnout toho, aby se Velikonoce staly pro ženy i muže pozitivním, a ne obavami naplněným svátkem.