Učitelé se často snaží působit neomylně, říká autor projektu Na potítku

Brno - Učitelem se nikdy stát nechtěl. Dneska přednáší na Katedře bohemistiky Univerzity Palackého v Olomouci a na svém youtubovém kanálu vzdělává o literárních dílech i jejich autorech a pomáhá studentům v přípravě k maturitě z češtiny. Přečtěte si rozhovor s jedním ze zakladatelů projektu Na potítku Davidem Jirsou, který mimo jiné popsal, jaké je to být vysokoškolským pedagogem a zároveň tvůrcem na YouTube, co je stěžejní pro pochopení literatury nebo proč je podle něj vykání přežitek, který má podporovat hierarchizaci společnosti.

Vy jste byl odjakživa vášnivým čtenářem. Co pro Vás knihy znamenaly v dětství a co pro Vás znamenají teď, když se literatuře věnujete profesně?

Pro mě čtení vždycky bylo primárním zdrojem zábavy. Já už jsem stárnoucí mileniál, a když jsem byl dítě, neměli jsme doma ani počítač, takže knihy byly logický zdroj zábavy. Připadám si staře, když to říkám, ale přes den jsem hrál s kluky fotbal a večer četl. Začínal jsem na klasických dětských knížkách, jako je Karel May nebo Rychle šípy. Ale velice rychle jsem zjistil, že klasická literatura je mnohem zábavnější. Zlomem pro mě byli Bídníci od Victora Huga, které jsem otevřel někdy v deseti letech a zjistil jsem, že je to mnohem větší drama než Vinnetou nebo zmíněné Rychlé šípy a že je to i zábavnější čtení. Dneska jsou pro mě knihy zdrojem zábavy jenom do určité míry. A to hlavně když si přečtu knihu, kterou číst chci a kterou nečtu jen proto, že musím.

Lidi v dnešní době čelí daleko většímu rozptýlení, než jak tomu bylo dřív. Kdybyste byl v pozici dnešního mladého člověka, myslíte, že byste byl stejným milovníkem knih jako ve Vašem dětství a dospívání?

Máte pravdu v tom, že knihy jsou dneska vážně v nevýhodě z toho důvodu, že je spousta jiné zábavy. Já osobně, když se večer vrátím unavený z práce, si nepůjdu číst knížku, ale půjdu hrát Hogwarts Legacy (videohra ze světa Harryho Pottera, pozn. red.), protože jsou počítačové hry prostě jednodušší a zábavnější forma relaxace. Možná to u mě může být i věkem. Už přece jen nejsem nejmladší, a když mám volný čas, chci opravdu odpočívat a četba je v tomhle smyslu náročnější. Zároveň si ale myslím, že fráze o tom, že číst knihy přestává být populární, neplatí. Já bych od toho oddělil termín knihy, protože je jedno, v jaké formě text čteme, jestli v papírové, nebo na internetu. Spíš bych řekl, není-li problém v tom, že lidi dneska nezvládají číst rozsáhlejší texty. Mně se to taky děje, když si třeba na Facebooku všimnu nějakého postu, ale vidím, že je strašně dlouhý, nepřečtu si ho. Zajímalo by mě, kolik textu přečteme třeba v normostranách, jenom když čteme krátké posty a titulky od novinových zpráv. Možná, kdybychom to převedli na čtení knihy, za den přečteme třeba sto stránek. Ale těžko říct, tohle je otázka spíš na nějakého sociologa, jestli lidi ztrácí koncentraci nebo vůli k tomu, trávit čas něčím, co bylo dřív považované za zábavu a dneska je spíš povinnost.

Vaši rodiče jsou učitelé češtiny a Vy jste učitelskou dráhou nikdy jít nechtěl. Dneska ale přednášíte na univerzitě. Je tohle pro Vás spíš jen povinnost, nebo Vás to upřímně baví?

V podstatě mě to baví. Ale práce na vysoké škole ani z poloviny nezahrnuje učení. Ta větší část je výzkumná a publikační činnost. A jinak si nemyslím, že bych vzdělávání chápal jako svoje životní poslání. Spíš mě baví vědecká část práce než učitelství. Navíc se mi z nějakého důvodu povídá líp doma za kamerou, než když mluvím ke třídě. Ale když jsem byl mladší, odmítání představy, že bych se jednou stal učitelem, byla jenom vyloženě dětská tvrdohlavost.

O čem si myslíte, že Vás nejvíc ovlivnilo v rozhodnutí stát se literárním vědcem?

Řekl bych, že jsem měl štěstí na učitele. Na bakaláři jsem vedle české filologie studoval taky žurnalistiku a učitelé, kteří mě nejvíc zaujali, byli shodou náhod zaměření na literární teorii. Se vší úctou k bývalé žurnalistice v Olomouci, která je teď úplně jinde než tenkrát, jsme neměli žádné učitele z praxe a stálo to za nic. Že budu studovat jednooborovou českou filologii, to jsem se rozhodl až na magistru.

Cítíte někdy jako vysokoškolský učitel a zároveň tvůrce na YouTube určitý konflikt rolí, kdy byste si dával pozor na to, co na internetu ve videích říkáte, aby to někdo později nepoužil proti Vám?

V tuhle chvíli už jo. Já YouTube bral dlouho hodně lehkovážně, protože jsem první tři roky měl sto padesát odběratelů, takže jsem si říkal, že to nikdo nezná a že to skoro nikoho nezajímá. A potom odběratelé strašně rychle vystřelili a najednou jsem si uvědomil, že na internetu visí množství nesmyslů, které jsem kdy řekl. Takže ano, bývám trochu otrávený, když na mě někdo vytáhne chybu, kterou jsem řekl před šesti lety. Ale naživo se mi to stalo asi jen dvakrát, jinak se to skoro vůbec neděje. Zároveň si myslím, že učitelé se často snaží působit neomylně a že není na škodu ukázat na veřejnosti, že i učitelé se mohou mýlit. A je úplně jedno, jestli to je učitel na střední, nebo vysoké škole.

Co považujete za nejdůležitější v tom, aby člověk knihy a obecně literaturu mohl lépe pochopit?

Pro mě je stěžejní zasazení do dobového kontextu. Nejen historického a politického, ale do středu všech diskurzů, které ovlivňovaly konkrétní dobu, ať už to je filozofie, nebo politika. Obecně geopolitická situace jako třeba kolonialismus a další věci, které v rámci středoškolské výuky nemají moji kolegové učitelé šanci pokrýt. V tom hraje roli velké množství informací a rozumím tomu, že se to na středních školách takovým způsobem učit nedá. Ale myslím, že tohle je cesta k tomu, aby člověk literaturu lépe chápal a aby si z ní dokázal odvodit i širší závěry.

Na svůj youtubeový kanál natáčíte mimo jiné videa, ve kterých zpětně procházíte maturitní testy z češtiny. Přijde Vám úroveň maturity z českého jazyka adekvátní k tomu, co se studenti učí na středních školách?

Tohle je něco, co já nedokážu úplně posoudit. I když byly moje starší videa zaměřená výhradně na maturanty, já na střední škole neučil, a nedokážu tak posuzovat, jaká je úroveň středoškolského vzdělávání. Já ani nevím, co se od středoškoláků očekává. Ale pokud jde o celkovou úroveň maturitních didaktických testů, tak mi přijde, že je velice konstantní. Já si doma didaktické testy píšu posledních osm let a jeden čas jsem pro jedno nakladatelství vytvářel i ty tréninkové. Jediný rok, kdy byly didaktické testy trapně jednoduché, byl za Covidu. Ale chápu, že tam chtěli udělat ústupky vůči dětem. Protože když nechodíte dva roky do školy, nemohou na vás mít stejné nároky jako za normální situace.

Vy nemáte rád vykání, a tak si tykáte i se svými studenty. Z jakého důvodu tomu tak je?

Protože mi vykání přijde jako nějaký přežitek, ať už z Rakouska-Uherska, nebo jiných starších pořádků, kde se až moc dbalo na hierarchie. Teď si spolu vykáme, protože je to společenský úzus. Ale myslím, že vykání je přežitek, který má podporovat hierarchizaci společnosti. Proč bych měl někomu vyjadřovat úctu, protože se narodil dřív než já? Co když je to úplný blbec? Proč bych měl pomocí jazyka někomu vyjadřovat úctu, jen protože je můj učitel, nebo nadřízený? Respekt je zasloužený, nedá se vynucovat. A i to, že nutíme lidi, aby vykali autoritám, je v podstatě vynucování respektu. Ale chápu, že je to na současnou dobu asi moc progresivní názor. Ale podívejte se do západních zemí, kde stále častěji funguje tykání. Když jsem studoval v Německu, učitelé říkali, že jim máme tykat. Ale i tam to bylo generační. Doktoři nebo asistenti si s námi tykali. Se staršími docenty a profesory jsme si vykali. Člověk si autoritu ale získá tím, že má zájem o obor a znalosti o něm, věnuje mu čas, dokáže nám odpovídat na otázky. A ne tím, že mu vykáme. To je jenom jazykový nástroj a nijak neodráží realitu.

Část svého života jste strávil v Číně. Co pro Vás bylo největším kulturním šokem?

Pro měl byl největší kulturní šok to, jak málo jsem v Číně zažil jakýkoliv kulturní šok. Jinými slovy pro mě bylo nejvíc překvapující, jak malý byl rozdíl v porovnání se životem v Čechách. Myslím, že se hodně uměle snažíme vytvářet nějakou diverzifikaci společnosti, ať už podle rasy, náboženství nebo jazyka. Protože, ač je to strašné klišé, pak ve výsledku zjistíte, že lidi jsou všude stejní a je jedno, jaký mají tvar očí nebo barvu kůže. Takže pro mě byl největší kulturní šok nedostatek kulturního šoku.

Říkáte o sobě, že nemáte smysl pro stylistiku, a přitom učíte na katedře bohemistiky. Kde jste nabyl dojmu, že stylistika je Vaše slabá stránka, a cítíte, že by Vás to ve Vaší práci limitovalo?

Toho dojmu jsem nabyl tak, že u všech třech mých závěrečných prací, u bakalářky, magisterské i dizertační práce, jediné výtky, které jsem dostal, směřovaly na stylistiku. A tak nějak o sobě vím, že když píšu, mám občas problém poskládat slova do vět, které by potom přirozeně plynuly a zněly by třeba jako od úspěšných a uznávaných literárních teoretiků. Mám pocit, že buď tvořím texty, které jsou strašně moc zašmodrchané, což je jeden z příkladů negativního používání akademického jazyka, kde je spousta cizích slov, aniž by tam být musely, nebo přechodníků a tak dál. Tohle je jedna rovina, kam občas sklouzávám. Anebo naopak píšu strašně esejisticky a používám různé žurnalismy, okazionalizmy, které by se v akademickém psaní používat neměli. Teďka už to nebývá takový problém, protože texty v knihách a časopisech vždy přejde nějaký korektor nebo editor a opraví mi to. Ale obecně si myslím, že stylistika je moje největší slabina. Ve videích to není vidět, protože když se zamotám, vystřihne se to a větu nahraju znovu. Což je ale paradox, protože při psaní by uspořádávat věty mělo být jednodušší.