Ženské věznice se mění: přibývá agrese a ubývá empatie, říká ředitelka Myšičková

Brno - Více než pětadvacet let působí u Vězeňské služby České republiky. Začínala jako vychovatelka, dnes vede ženskou věznici ve Světlé nad Sázavou – jediné zařízení v Česku, kde mohou matky žít se svými dětmi. Monika Myšičková mluví o tom, jak se mění profil odsouzených žen, proč je stabilní tým důležitější než nové projekty a jak se vyrovnává s psychickou zátěží, která práci za mřížemi provází.

O profesi a řízení věznice

Vaše cesta k vedení věznice nebyla přímá. Kde vlastně začínala?

Byla to dlouhá a necílená cesta. Dokonce jsem už od Vězeňské služby odešla. Dvacet pět let jsem tam působila na různých pozicích – školila nové zaměstnance, sebeobranu, střelbu, pracovala jako policejní orgán uvnitř věznice i jako vychovatelka. Na žádost tehdejší nové ředitelky jsem se však vrátila zpět do služby – nejprve jako zástupkyně vedoucího výkonu vazby a trestu, později jako vedoucí a nakonec od roku 2019 jako ředitelka věznice, kdy mě oslovil tehdejší generální ředitel.

Řídit tak rozsáhlé zařízení asi není jednoduché. Co bývá pro vás nejtěžší?

Udržet stabilní pracovní tým. Bez něj žádný ředitel nemůže zrealizovat nic – žádné projekty, odborné zacházení, dokonce by nemohl ani udržet bezpečnost věznice.

Když se ohlédnete, jaké schopnosti podle vás dělají z člověka dobrého ředitele věznice?

Široké – znalosti v oblasti práva, ekonomie, logistiky, služebního zákona, umět hovořit a podpořit tým zaměstnanců, umět komunikovat s odsouzenými, řešit krizové stavy a mnoho dalšího.

Proměna ženských věznic

Profil odsouzených žen se podle vás výrazně mění. Jaký je dnes?

Velmi se proměnil – více agresivity, drzosti, oploštělost k dodržování pravidel společnosti, velmi negativní projevy pod vlivem drog, sociálních sítí, ztotožňování se s masovými vrahy, naprostá citová oploštělost.

Specifickou skupinou jsou matky s dětmi, které mohou být ve věznici spolu. Jak takový režim funguje?

Matky s dětmi jsou úplná odlišnost ve výkonu trestu. Matka se 24 hodin stará o svoje dítě, dochází k prohloubení citového pouta a zpravidla se tyto ženy již nevrací k páchání trestné činnosti a zůstávají se svým dítětem. Je to složitý proces naší práce v průběhu výkonu trestu.

Velkou roli po propuštění hraje začlenění do společnosti. Kde ženy nejvíc potřebují pomoc?

Ženy zcela určitě potřebují, aby jim v začátku po propuštění z trestu někdo byl nápomocen. Zde má svoji nezastupitelnou roli neziskový sektor, se kterým hojně spolupracujeme v oblasti drog, dluhů, rodiny apod.

Zmínila jste vzdělávání i psychologickou podporu. Jaký mají v procesu nápravy význam?

Psychologickou péči ženy ve věznici využívají, a dokonce bych řekla, že ji někdy i zneužívají. Na svobodě se totiž takové pomoci člověk hned nedočká, zatímco odsouzené ano. Vyhledávají ji čím dál častěji, často i při řešení zcela banálních problémů, které nespadají do kompetence psychologa. Jak už jsem ale zmínila, ženy potřebují mluvit – a právě v tom je role psychologa nezastupitelná.

Práce i vzdělání jsou nezbytné pro normální fungování ve společnosti. Pokud žena není schopná ráno vstát a vydržet osm hodin v práci, nevydělá si peníze, často ztratí domov – a to ji může dovést až k trestné činnosti. Je to začarovaný kruh, v němž jakmile vypadne jedna podstatná část, jako je práce nebo vzdělání, celý systém se zhroutí.

Lidský faktor a personál

Vaši podřízení čelí každodennímu stresu. Jak se o ně staráte?

Já osobně s nimi mluvím, pokud o to požádají. Máme různé vzdělávací kurzy, kurzy proti syndromu vyhoření – ale teoreticky to známe všichni dobře. Měl by zde být cílený odpočinek – což u příslušníků je, u občanských zaměstnanců není.

Dá se v takové profesi pracovat dlouhodobě, aniž by člověk utrpěl psychickou újmu?

Takto se to přesně nedá říct. Nicméně existuje studie, kterou provedla Slovenská republika někdy v roce 2012 s cílem zjistit, kolika let se dožívají bývalí zaměstnanci – a bylo zjištěno, že o deset let méně než v ostatních profesích. To vypovídá za vše.

Co by podle vás pomohlo předejít vyhoření mezi zaměstnanci?

Kvalitní a pravidelný systém vzdělávání, s koučinkem, sebezkušenostním výcvikem a další seberozvojová a supervizní opatření.

Změnila byste dnes systém podpory zaměstnanců?

Ano, především v současné době u občanských pracovníků. Příslušníci byli v nedávné době saturováni navýšením a je na ně neustále soustředěna pozornost – více než na ty občanské pracovníky.

Systém a veřejnost

Veřejnost má o vězeňství často zkreslené představy. Co podle vás lidé nejvíc nechápou?

Jak odbornou a záslužnou práci děláme – z určitého pohledu v nebezpečném prostředí, s každodenním tlakem na nás všechny.

Jakou roli hraje mediální obraz při formování názoru společnosti na věznice?

Velkou. Právě proto se Vězeňská služba snaží aktivně přibližovat veřejnosti a ukazovat, jak naše práce skutečně vypadá.

Máte pocit, že se instituce umí bránit mediálním zkratkám a zjednodušením?

Tiskový mluvčí zpravidla ano, je k tomu školen. Nicméně já osobně dělám většinu rozhovorů sama a zde bych viděla prostor pro dovzdělávání se v oblasti vlivu médií.

Často zmiňujete i psychickou zátěž zaměstnanců. Je podle vás téma, o kterém se málo mluví?

Jednoznačně ano. Jinak nám také nastupuje nová generace, která není ochotna takovou zátěž podstoupit, a bude jednou ještě složitější hledat nové kolegy.

Co byste vzkázala lidem, kteří si práci ve věznici neumí představit, a veřejnosti stojící „na druhé straně mříží“?

Nechť si ji zkusí – zkušenost je nepřenositelná. Ať zároveň nesoudí práci, o které nic neví. Já sama bych si nedovolila soudit tu jejich.

Jak byste chtěla, aby se na vaši profesi jednou vzpomínalo?

Jako na pomoc nám všem. Nikdo přece nechce zažít ztrátu dítěte násilnou trestnou činností a podobné další hrůzy. Važme si toho, kdo pomůže, všímejme si, chovejme se k sobě slušně.

Monika Myšičková

Monika Myšičková působí více než čtvrt století u Vězeňské služby České republiky. Během své kariéry prošla řadou profesních pozic – od vychovatelky přes školitelku nových zaměstnanců až po vedení výkonu vazby a trestu. Od roku 2019 zastává funkci ředitelky ženské věznice ve Světlé nad Sázavou, jediné věznice v Česku, kde mohou odsouzené ženy žít se svými dětmi.

Ve své práci klade důraz na stabilní tým zaměstnanců, lidský přístup a odbornou péči o odsouzené ženy. Zasazuje se o spolupráci s neziskovými organizacemi a podporu vzdělávání a zaměstnávání vězeňkyň. Její přístup ke službě vychází z přesvědčení, že i za mřížemi je možné měnit lidské životy a vracet ženy zpět do společnosti.