Život po Erasmu jako prázdno, které nelze zaplnit

Pobyt v zahraničí v rámci programu Erasmus absolvuje během studia většina studentů Masarykovy univerzity, nejčastěji po dobu jednoho semestru. Ti, kteří už vycestovali v minulosti, jsou tak schopni poradit těm, kteří se k tomu teprve chystají. Pořádají se také různé besedy, které mají za cíl seznámit studenty s tím, co je v zahraničí čeká a jak se připravit na odjezd. Už méně se ale mluví o tom, jak zvládnout období po návratu domů. Pro spoustu lidí byl přitom podle jejich vlastních slov právě návrat to nejnáročnější. To platí i pro studentku žurnalistiky Karolínu Benediktovou.

Karolína strávila v rámci Erasmu minulý rok jeden semestr v malém norském městě Lillehammer. Jako většina ostatních studentů před odletem přemýšlela hlavně nad tím, že půlrok je dlouhá doba a obávala se, že jí budou chybět přátelé a rodina. Navíc Norsko nebylo zdaleka její vysněnou destinací. Její první preferencí bylo Portugalsko, zbylé dvě země v přihlášce zaškrtla vlastně úplně náhodně. Když tedy zjistila, že ji vybrali právě do Norska, místo pocitu štěstí přišly slzy. Situace se ještě zhoršila, když zjistila, kde přesně bude bydlet. „Doufala jsem, že to bude Oslo nebo alespoň nějaké jiné velkoměsto, ne malé městečko,“ popisuje Karolína.

Přesto se rozhodla odjet, zahraniční studijní pobyt byl totiž odjakživa její sen. Záhy po příjezdu se všechny její obavy rozplynuly, mezi studenty Erasmu si našla komunitu, která sdílela stejné hodnoty. „Jezdili jsme spolu lyžovat, věnovali jsme se dobrovolnictví, cestovali jsme – díky tomu všemu jsme se velice rychle sblížili. Taky jsme často pořádali společné večeře, protože v Norsku jsou dost vysoké ceny,“ vzpomíná Karolína.

Zhruba měsíc před odjezdem ji její norský spolubydlící seznámil se svými místními kamarády a ona je zase seznámila se svým okruhem přátel, a tak začalo období, na které Karolína vzpomíná nejraději. „Ten poslední měsíc jsem cítila, že jsem někam opravdu zapadla, začala jsem se dokonce učit norsky. Zároveň jsem ale začala vnímat, že se ten zážitek blíží ke konci, denně mi to připomínaly postupné odjezdy mých kamarádů. Pocit naprostého štěstí střídala úzkost z toho, že i já budu muset brzy odjet a všechno to skončí. Měla jsem pocit, že mě doma nic hezkého nečeká,“ přibližuje Karolína své pocity.

Samozřejmě se těšila, až zase po dlouhé době uvidí své blízké, na druhou stranu si však neuměla představit, že se vrátí ke své staré identitě. „Pobyt v zahraničí tě změní, ať chceš nebo ne, a je těžké se vracet s vědomím, že doma je všechno stejné, i když ty jsi úplně jiný člověk,“ vypráví Karolína.

Po příjezdu zažívala pocit prázdnoty, která nešla ničím zaplnit, nic ji nedělalo šťastnou a v myšlenkách byla stále v Norsku. Většina jejích přátel se ji snažila podpořit, skutečné pochopení ale našla až u kamarádky, která se ve stejnou dobu vrátila z Erasmu ve Španělsku. „Určitě doporučuji obklopit se lidmi, kteří mají stejnou zkušenost. S kamarádkou nám pomohlo vědět, že jsme na tom stejně, mohly jsme konečně sdílet svoje pocity s někým, kdo jim opravdu rozuměl,“ říká.

Kromě komunity, kterou si v Norsku vytvořila, postrádala po návratu do Česka i lepší životní podmínky. „Bydlela jsem v takovém menším domečku se dvěma spolubydlícími, měla jsem vlastní pokoj i koupelnu. Kuchyň byla sice společná, ale využívala jsem ji prakticky jen já. Všechno vybavení bylo navíc nové, moderní. Rychle jsem si na to zvykla, a proto mě návrat do zastaralého sdíleného bytu se společným pokojem dost bolel,“ směje se Karolína.

Celkově pro ni byla náročná změna režimu. „Na Erasmu jsem nemusela pravidelně pracovat. Každý den vypadal úplně jinak, mohli jsme se spontánně rozhodnout, co chceme zrovna v danou chvíli dělat. Doučovala jsem sice pár dětí online, ale to se dalo v případě potřeby přesunout,“ vysvětluje. Po příjezdu si musela zase zvyknout na pevný časový rozvrh a práci několik dní v týdnu.

Už když Karolína odjížděla zpátky domů, věděla, že chce Norsko co nejdříve navštívit znovu. A to i přesto, že většinou nerada navštěvuje jedno místo víckrát a raději objevuje země, kde ještě nebyla. „Norsko je pro mě jednou z mála výjimek, vím, že se sem budu vracet pravidelně,“ předpovídá. Dvakrát už tak dokonce učinila. Jednou v září s kamarádkou a s nizozemskými studenty, se kterými prožila svůj pobyt v Lillehammeru a podruhé minulý týden, když se sama vydala na výlet do Osla. Navíc už teď plánuje, že poletí do Norska 17. května oslavit Národní den, právě na ten totiž vzpomíná jako na jeden z nejhezčích dnů v životě. „Norové ho slaví velmi intenzivně, ta atmosféra je neuvěřitelná,“ popisuje.

Zeptala jsem se Karolíny, jestli by vycestovala znovu, kdyby věděla, kolik psychických sil ji bude stát návrat. „Určitě ano, stojí to za to, i když je návrat náročný. Potkala jsem spoustu úžasných lidí a odnesla si hodně cenných zkušeností. Neměnila bych,“ říká s úsměvem.

Lidem, které výjezd teprve čeká, by dala jedinou radu. „Užívejte si každý moment naplno, žijte přítomností. Nenechte si kazit štěstí vědomím, že to jednou skončí, radši buďte vděční, že jste vůbec dostali možnost to zažít.“