V západním světě byly ženy vepsány do historie, u nás stále ne, říká spoluautorka projektu Ženy v architektuře

Brno - Celorepublikový i zahraniční festival Den Architektury s podtitulem TA architektura nabízí rozsáhlou nabídku prohlídek a přednášek. V jeho brněnské části byla možnost navštívit debatu s historičkou umění Petrou Hlaváčkovou, která představila projekt Ženy v architektuře. Debata pojednávala o ženství a zejména práci i historii žen v architektuře.

Medailonek: Petra Hlaváčková

Petra Hlaváčková je historička umění, autorka, kurátorka, dokumentaristka. Zabývá se feministickými přístupy v architektuře a genderovou politikou a emancipací žen v kontextu střední a východní Evropy. Dokončila magisterské studium v Brně na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v oboru Dějiny umění a Francouzský jazyk a literatura. Vede kurz Gender and Space na Akademii výtvarných umění ve Vídni.

​​​​​​​Ženy v architektuře je rozsáhlá databáze, která shromažďuje práci architektek, památkářek i projektantek v československém prostředí. Za její existencí stojí práce čtyř žen, které začaly spolupracovat během pandemie covidu-19. Společně, za pomoci socioložek a historiček, shromáždily velkou řadu dat a rozhovorů s architektkami z Česka i Slovenska. Celá databáze je dostupná na internetu a čítá nyní 105 architektek, ale i památkářek nebo designérek.

„My jsme se vlastně původně sešly dost neformálně. Až později jsme se rozhodly napsat na Grantovou agenturu České republiky,“ říká spoluautorka projektu Petra Hlaváčková, která díky festivalu Den Architektury přijela do Café Morgal promluvit jak o své disertační práci Architektura a gender, tak obecně o celém projektu. Letošní 15. ročník měl podtitul TA architektura, a zaměřoval se právě na ženy.

V projektu se Hlaváčková zaměřovala na brněnskou architektonickou scénu. Mimo ni na debatu dorazila řada architektek, jejichž jména jsou v databázi dohledatelná. „Hlavním cílem toho grantu byla kniha, ale my se rozhodly vytvořit i tu online databázi, která může fungovat jako popularizační nástroj,“ objasňuje Hlaváčková.

Původním cílem bylo zjistit, proč se ženy často nedostávají do vedoucích pozic v oboru architektury. „Brzy jsme zjistily, že v našem post-socialistickém smýšlení nikdy nedošlo k dosazení žen do historie. Nedošlo k přijmutí ženské historie a jejímu zasazení do kánonu, jak se to dělo v západním světě už v 80. letech,“ vysvětluje Hlaváčková. Díky tomuto zjištění se autorky rozhodly rozšířit svou práci o kritické reflexe, které jsou dostupné v knize Ženy v architektuře a týkají se právě nerovných možností v poli architektury a vymazání žen z historie.

„Architektek je v historii mnohem více, než máme momentálně zaznamenáno. Mé kolegyně z Národní galerie na tomto projektu pořád pracují a stále doplňují jména žen působících v architektuře, ať už z historie nebo současnosti,“ říká Hlaváčková. Za využití své expertízy autorky tematicky vysvětlují, proč jsou ženy v architektuře vidět méně. Jednotlivé eseje lze vidět i v databázi.

 

Skleněný strop, druhá směna

„Ta nerovnost má skrytou povahu, která je těžko uchopitelná,“ popisuje Hlaváčková v části „mlčení o genderu“. Dle jejího výzkumu se ženy kulturně potýkaly, a nadále i potýkají, se znevýhodněním v pracovním prostředí. Často nejsou považovány za dostatečně kvalifikované a jejich úsudek je odsouzen jen kvůli jejich pohlaví. Mnohdy si však sami své znevýhodnění neuvědomovaly. „Pro ženy, se kterými jsme mluvily, bylo v té době velmi těžké rozpoznat co se dělo, ale cítily, že něco není v pořádku,“ doplňuje Hlaváčková.

Ženy z výzkumu, tedy hlavně architektky z období normalizace, často zažívaly takzvaný fenomén „skleněného stropu“. To znamená, že měly omezený postup po kariérním žebříčku, a nestoupaly vzhůru tak rychle jako jejich kolegové. Měly nižší platy, a byly jim zadávány méně prestižní úkoly. Jak Hlaváčková vysvětluje: „V tom prostředí existoval mýtus ‘velkého architekta’. Šlo o prestiž v oboru a i takový kulturní fenomén. Bylo to spojené hlavně s muži. Tam nešlo o to, že by ženy byly horší architektky, odvíjelo se to od genderu.“

Dalším fenoménem, se kterým se ženy často potýkaly, byla a stále je „druhá směna“.

„Tehdy bylo pro muže až ostudné, aby se podílel na chodu domácnosti. To byla vyloženě ženská práce, což ženy dost znevýhodňovalo v kariéře. Když byla soutěž, ona se mohla připravovat pouze po nocích, protože přes den měla často na starost dítě,“ vysvětluje smutnou realitu Hlaváčková. Nerovné podmínky v času znamenaly často horší podmínky pro ženu na pracovišti. Ženy se podle výzkumu kvůli svému „znevýhodnění“ pak často nehlásily o vyšší plat či více prestižní pracovní příležitosti.

Za každým úspěšným mužem stojí žena

„S kolegyněmi Šárkou Malošíkovou a Klárou Brůhovou jsme prozkoumávaly časopis Architekt z 80. a 90. let, a bylo až do očí bijící, že tam ty ženy nejsou přítomné. Nám bylo jasné, že všichni ti přítomní muži v tom časopise mají doma partnerku, možná právě architektku, která se stará o děti,“ říká Hlaváčková.

Architektky, které často doma trávily čas s dětmi, poskytovaly svým mužům nápady. V rámci partnerství šlo o spolupráci, prestiž však byla často připsána pouze partnerovi, který původní nápad realizoval – právě protože měl více volného času, nebo si mohl dovolit v práci přesčas, který jeho partnerka nemohla.

Ne každá zkušenost je ale negativní. Dle Hlaváčkové některé respondentky vyjádřily nesouhlas s neférovostí rozdělení rolí. V některých rodinách, kde byli oba partneři architekti, naopak docházelo k lepšímu dělení práce a vyšší míře solidarity v rámci náročného oboru.

 

Žena, (ne)viditelná

Ženy byly z historie vymazávány často. „Já vyrůstala v 80. letech, kdy byl velice přítomný fenomén mlčení o genderu. Já si při studiích pořádně ani neuvědomovala, co je špatně, jen jsem měla takový zvláštní pocit, když jsem na přednáškách poslouchala o architektuře v historii, a vždy byla vyjmenovávána jen mužská jména,” popisuje Hlaváčková. Co je špatně jí došlo díky studiu francouzské literatury, kdy se poprvé setkala s feministickou literaturou a zjistila, že v našem prostředí byly ženy z kánonu vymazány, a nikoho nenapadlo je tam vepsat.

Hlaváčková si uvědomuje, že je důležité pracovat na změně a vepsat ženy do historie. „Je důležité mluvit o konkrétních jménech a konkrétních osobách, ale zároveň musíme přemýšlet i nad tím, jak je celý ten kánon napsaný. Jestli to vlastně není celé od základu špatně, jestli tam něco zásadního nechybí. Jestli není někdo, na koho jsme zapomněli," uzavírá.