Básně, kterým rozumí všichni. Brno podpořilo Ukrajinu uměním

Brno - Většina lidí usazených v hledišti nerozumí ani slovu. To, co jim postavy v bílém říkají, je v jiném jazyce. Přesto nehnutě sedí. Se zatajeným dechem poslouchají srdceryvné přednesy ukrajinských básní. O lásce, o lidství, o válce.

 

Místnost se plní lidmi, skoro si není kam sednout. Vzduch těžkne a začíná být horko. Do prostorů brněnského centra Co.labs se stále hrnou další návštěvníci. Cítím se, jako ve včelím úlu, vše okolo mě je v pohybu. Ve frontě u baru okolo sebe slyším češtinu, ukrajinštinu, dokonce i angličtinu. Skoro ani nevím, jakým jazykem lidi oslovovat. Všichni se baví, popíjí a čekají na zahájení programu. U vstupu se ve skleněné dóze hromadí první bankovky, které poputují na Ukrajinu. Jen na chvíli se otočím a nádoba přetéká. „Každá stovka je hrozně zásadní,“ říká Alžběta Kofránková z iniciativy Slunce pro Ukrajinu. „Věřím, že se podaří vybrat pár desítek tisíc,“ pokračuje s nadějí v hlase. Mezitím se návštěvníci, kteří už přispěli, pomalu přesouvají od baru ke vstupu do sálu.

 

Rozumět si beze slov

Lidé netrpělivě čekají u dveří. „Ještě vás nemůžu pustit, až za pět minut,“ říká slečna uvaděčka. Už ale přichází čas a všichni se vydáváme dovnitř. Vcházíme do temné chodby a dáváme pozor, abychom jeden o druhého nezakopli. Jediné světlo vychází z mého mobilu, s nejistotou pokračuju dál. Na konci se vynořuje pódium a řady sedadel. Všichni se usadíme a čekáme, co se bude dít.

Světla zhasínají, vše se noří do tmy. Vybíhají postavy celé v bílém, spouští se hudba, blikají světla. V publiku se rozbrečí dítě, jeho rodiče schytávají zamračené pohledy od zbytku publika. Ale představení pokračuje. Postavy se jedna po druhé střídají u mikrofonu a recitují básně v ukrajinštině. Hlasy se nesou jinak tichým sálem, emoce proudí vzduchem. Slova se mi vrývají pod kůži, i přes to, že jim nerozumím. Po poslední básni se rozezní bouřlivý potlesk, umělecký kolektiv Inside se uklání a odchází pryč.

 

Od básní k basám

Po vystoupení se všichni znovu scházíme u baru. Atmosféra se pozměnila, zamlklí lidé přemýšlí. „Nebyla důležitá slova a překlad do češtiny, ale přenos emocí,“ popisuje mi Tamara, jedna z účinkujících. Zbytek kolektivu si obléká bundy a kabáty a z prostorů Co.labs mizí.

Program večera pokračuje v druhém sále. Tvoří kontrast k intimnímu přednesu básní. Je plný energie a taneční hudby. Někteří lidé postávají, nejistě kývají hlavou do rytmu. Ale čím blíž se dostávám k pódiu, tím víc mě atmosféra vtahuje. První řada se energicky vlní do rytmů hudebníka Kistenn. Světla blikají a nad našimi hlavami, v samém centru, visí ukrajinská vlajka. Aby se nezapomnělo, proč na této akci vlastně všichni jsme. Aby se nezapomnělo na Ukrajinu.