Queer lidé teď potřebují cítit solidaritu, říká psycholožka

Brno - V bratislavském podniku Tepláreň byli nedávno zastřeleni dva queer lidé, Juraj Vankulič a Matúš Horváth. V reakci na tuto událost se v rozhovoru s Andreou Stašek zabýváme homofobií, mikroagresí a dalšími tématy. Stašek je doktorandka na katedře psychologie a výzkumnice na institutu výzkumu dětí, mládeže a rodiny. Na Masarykově univerzitě vyučuje mimo jiné předmět Psychologie sexuální a genderové diverzity.

Jaký dopad na LGBTQIA+ komunitu má událost z bratislavského klubu?

Pro spoustu lidí to byl obrovský šok. Okamžitě se začaly organizovat tryzny, minuty ticha a pietní setkání, aby lidé společně uctili památku Juraje a Matúše. Ta pospolitost, která ihned nastala je moc důležitá, protože když se stane zločin namířený takto proti nějaké skupině, tak se člověk cítí strašně sám a ta soudržnost hodně lidem pomohla.

A dopad to má ještě nyní. Queer lidé se pořád scházejí a apelují na to, že je potřeba změna ve společnosti, jako je například manželství pro všechny nebo adopce dětí pro stejnopohlavní páry. Před šestnácti lety se u nás schválilo registrované partnerství a od té doby nic.

Čím si teď prochází queer lidé na Slovensku a v Česku?

Je to určitě hodně individuální. Ale zejména si prochází emoční reakcí, která je plná šoku, vzteku, smutku, bezmoci a pocitu ohrožení. Ono je hrozně náročné a stresující, když se musíte skrývat a nemáte prostor žít autenticky. Chcete nosit oblečení jaké vám dává smysl, chcete se hýbat a mluvit tak, jak vám to dává smysl. A když to budete dělat na špatném místě, ve špatnou chvíli, tak vás někdo může zabít? Já sama jsem to vnitřně nepochopila.

Co se teď musí stát, aby se cítili queer lidé v naší společnosti bezpečně?

Stačí malá věc, stačí vyvěsit na nějakou instituci duhovou vlajku. Queer lidé potom chodí okolo a cítí solidaritu. Cítí to, že i ostatním na nich záleží. Jsou to malé věci, které můžou dělat běžní lidé a které dělají obrovský rozdíl.

Podstatné jsou potom státní složky. Bylo velmi důležité to, jak na situaci hned po útoku reagovali politici a bohužel ty reakce byly velmi různorodé. Místo toho, aby někteří politici odsoudili násilí páchané na LGBTQIA+ komunitě, tak odsoudili násilí na jakékoliv menšině.

Zásadní pro tu ochranu by ale bylo z legislativního hlediska zařadit mezi činy z nenávisti i činy, které jsou páchané na základě sexuální a genderové identity. Je to ta nejzákladnější možnost ochrany, která tu ale není. Nedávno policie ale reagovala na nenávistný komentář na queer lidi a druhý den už dotyčný seděl na výslechu. Tak by to mělo být, přesně tohle v nás zvyšuje pocit bezpečí.

Je podle vás už konečně slyšet hlas LGBTQIA+ komunity?

Queer lidé hlavně potřebují, aby byli slyšet, když budou utlačovaní. Ale teď určitě slyšet jdou. A to nejen queer lidé, ale každá skupina, která kdy byla utlačována. To co teď dělají, jak se ve velkém i malém množství setkávají, tím dávají najevo, že tu jsou. Výborným odrazem je i to, že všechna ta setkání probíhají poklidně a jde vidět jejich cíl. Myslím si, že tohle je skvělá reprezentace queer lidí, která když se zařadí do veřejného prostoru, tak se může znormalizovat.

Co je to homofobie?

Na začátek je potřeba říct, že máme nějaké fobie v diagnostických manuálech a znemožňují člověku normálně fungovat. Pak máme výrazy, které se tomu blíží, ale které rozhodně nejsou diagnóza nebo porucha. Homofobie vychází ze strachu a ten se může projevovat různě. To, co je označeno za homofobii je pocit ohrožení a strach o svoji existenci a identitu. Pojmenovává celkový postoj člověka, který se později chová agresivně.

Jaké znaky má homofobie u nás?

Když vezmeme Česko z hlediska práv a postojů společnosti, tak jsme světově někde uprostřed a docela to souvisí i s tím, jak se u nás homofobie nejčastěji projevuje. Jsou to především verbální urážky, různé nevhodné komentáře, a pak je to i upírání příležitostí, například v práci. Není to extrém, že by vůbec nebylo možné se obejmout s někým stejného pohlaví, ale zároveň nejsme ani jako západní část, kde už úplně není možné verbálně diskriminovat. Jejich společnost je prostě nastavená jinak a diskriminace tam má daleko menší místo.

S pojmem homofobie souvisí i internalizovaná homofobie, co to je?

Je docela překvapivě početná skupina lidí, kteří mají například pocity přitažlivosti vůči stejnému genderu. A to může být samo o sobě veliký stres pro člověka, protože žijeme ve společnosti, která to svým způsobem stigmatizuje. Jednou z možností, jak na to lidé reagují je agrese a nepřijetí pocitů. Tím pádem ta homofobie, která v tom člověku je, je vlastně jak navenek, tak uvnitř. Těmi nenávistnými výroky, které říká, neubližuje jen ostatním, ale i sobě. Je to taková oboustranná agrese.

Myslíte si, že se budou muset queer lidé vypořádat ještě s dalšími stigmaty? Co je podle vás stále tabu?

Ono je to těžké. Překonat nějaké stigma nebo menšinovost trvá strašně dlouho. I kdyby se všechno zrovnoprávnilo a přestalo to být téma, tak nějaká ta pachuť a potřeba se vymezit vůči nějaké skupině bude podle mě trvat ještě nějakou dobu.

U nás je velmi častá mikroagrese, můžete vysvětlit, co to znamená?

V podstatě je to termín, který označuje určitý typ agresivního chování. Když někdo řekne nevhodný vtip o gayích a je to myšleno jako zesměšnění, tak to už za mikroagresi považovat můžeme. Jde o nějaký mocenský útlak. Agrese je vlastně o upevňování moci a rozšiřování síly nad druhé. Mikroagrese vidíme běžně na sociálních sítích nebo i v práci, jsou to různé vtipy a urážlivé poznámky. Tyto malé věci se většinou bagatelizují, přece jde jen o jednoho blbce v práci, jenže když se tohle v člověku nahromadí, tak to v něm zanechá negativní pocit z celého pracoviště a i společnosti. V tom jsou mikroagrese nebezpečné.

Jak by se měli lidé chovat, aby se v jejich společnosti lidé z LGBTQIA+ komunity cítili bezpečně?

Tady jsou dvě zásady: mít zájem a nedělat z toho vědu. Všechno to začíná u zájmu. Když prostě nevíte, jak někoho oslovit, jaká zájmena užít při jeho oslovení, tak se prostě zeptám. A když někoho špatně oslovíte, tak úplně stačí se rychle omluvit, nedělat z toho vědu a rychle to přejít. Musí se k tomu přistupovat s nadhledem a jako k běžné věci. Spousta queer lidí vám řekne, že nejbezpečněji se budou cítit, až se nebude řešit s kým se vodí za ruku a s kým spí. Zkrátka až z toho nebude téma.