Na koni jezdí Václav Toul i bez zraku

Téměř každé páteční odpoledne tráví sedmatřicetiletý Václav Toul na koňském hřbetu. Hodina začíná čištěním flekaté kobyly Sofie, uvázáním otěží a krátkou rozcvičkou. Pak už zbývá jen nasednout, vyrazit po boku své trenérky Jitky Bednářové Smíškové do terénu a vnímat houpavý pohyb zvířete pod sebou. Zní to jako poměrně běžná jezdecká hodina. Do určité míry to tak i je, ale přece jen je tu jedna podstatná věc, nad kterou se mnozí pozastaví. Václav je nevidomý. „Lidé jsou překvapení, když jim řeknu, že jezdím. Spousta z nich si to vůbec neumí představit,” popisuje reakce se kterými se setkává.

Poprvé jel na koni ještě před nástupem do první třídy na popud rodičů. V té době ještě viděl. „Chodil jsem spíše na vožení. Šlo o to seznámit se se zvířetem, s terénem mimo jízdárnu, komunikovat,” vysvětluje. Projel se párkrát do roka a pak nastala dlouhá pauza. V patnácti letech ztratil Václav Toul zrak důsledkem vzácného genetického onemocnění, které postihuje kromě zraku i sluch. Ten se mu také výrazně zhoršil.

Když začal chodit na gymnázium, po ježdění se mu zastesklo. Ke koním se tedy vrátil, tentokrát na Panskou Líchu do Brna. „Měli dva hiporehabilitační koně. Bylo to hodně pohodlné, kůň měl dečku a madla na držení, vedle šel další člověk, který mě jistil, a ještě někdo kdo vedl koně. Nemusel jsem o ničem přemýšlet,” vzpomíná na další jezdeckou etapu.

V současnosti využívá v každodenním životě vodicího psa Wolfieka, naslouchátka a bílou hůl. Získal magisterské vzdělání na právech na Masarykově univerzitě a pracuje v sociálně právní poradně v Brně. „Když jsem chodil na vysokou, všeho bylo hodně a moc času nezbývalo,” vysvětluje další několikaletou pauzu v ježdění. V roce 2015 si řekl, že chce do své rutiny zařadit venkovní aktivity. A tak si vzpomněl na prvotní zkušenost s koňmi. Místo, kam tehdy jezdil, bylo jen pár kilometrů od domova rodičů. „Podíval jsem se na stránky, našel číslo na majitelku a zavolal jí,” vzpomíná Václav. A tak se vrátil tam, kde to všechno začalo.

„Mít alespoň jednou za týden pohybovou aktivitu venku je fajn. Nemám čas přemýšlet nad tím, co se zrovna děje v práci, musím se soustředit na to co dělám, že jsem v přírodě a se zvířaty. Zahodím starosti, je to pro mě forma psychohygieny,” vyjmenovává Václav, co mu ježdění přináší.

Při práci s koněm se orientuje pouze pomocí hmatu a sluchu. „Podobně jako vidící člověk mám určité orientační body. Prostor areálu už mám naučený. V terénu je to horší,” vysvětluje. Vodícího psa ani bílou hůl s sebou nemívá. Celá hodina probíhá pod dohledem trenérky Jitky, která pro sebe, své koně a středisko získala akreditaci od České hiporehabilitační společnosti.

Václav jezdí úplně sám pouze v uzavřeném prostoru kruhovky. Zvládá základy jako rozejití, zastavení nebo změnu směru jízdy. Na vyjížďkách venku si řídí koně pomocí otěží a jako pojistku má k ohlávce připnuté vodítko navíc, které drží trenérka. Jezdí se krokem, občas kousek v klusu. „U rychlé jízdy je pro mě těžší udržet rovnováhu, protože mám skoliózu. Na změnu v tempu koně se musím připravit hlavně psychicky, pohyb je jiný než v kroku,” popisuje.

Občas pracuje s koněm i ze země, kdy za pomoci hlasového navádění trenérky projde třeba slalom, nebo nechá zvíře vystoupit předními kopyty na vyvýšený prostor. Po celou dobu si musí dávat pozor na správné navádění koně a taky na vlastní nohy. Přišlápnutí od půltunového zvířete není nic příjemného. A protože je Václav pro každou špatnost, jak o něm říká trenérka, několikrát se objevil i na vystoupeních ke Dni otevřených dveří střediska v Domašově, kde jezdí. Divákům předvedl, jak jako nevidomý pracuje s koněm. „Ani moji známí si to neumí představit. Když jim řeknu, že jezdím a je to fajn, ptají se, jak se to dělá a jak je to vůbec možné,” říká Václav s úsměvem.

A jak se mezi jezdci říká, kdo nepadá, nejezdí. „Jednou vyletěly z ničeho nic na vyjížďce divočáci a já spadl rovnou pod koně do bláta. Byl jsem celý špinavý, oblečení, helma, bláto až za ušima. Zrovna jsem měl mít schůzku s finančním poradcem,” vzpomíná dnes už s pobavením. Nejvážnějším zraněním pro něj byla zlomená ruka. Ani to ho však neodradilo, spíše naopak „Vůbec jsem pak neměl strach, strašně jsem se těšil až budu moct zase jezdit, chybělo mi to. Proč bych se měl vzdávat něčeho, co tak rád dělám,”.