Násilí na ženách je součástí společnosti, říká socioložka

Socioložka Kateřina Nedbálková z Masarykovy univerzity se ve své výzkumné práci zabývá mimo jiné kriminalitou a lidskou sexualitou, v některých svých publikacích dokonce obojím dohromady. V rozhovoru na téma znásilnění mluvila třeba o tom, jak výši udělovaných trestů za znásilnění ovlivňuje fungování soudů nebo vnímání společnosti.

Podle zjištění organizace proFem z minulého roku má se znásilněním zkušenost každá pátá žena, přesto skoro polovina pachatelů odchází od soudu s podmínkou. Tresty se navíc pohybují většinou na spodní hranici trestní sazby. Čím si tuto mírnost trestů lze ze sociologického hlediska vysvětlit?

Je to širším kulturním, sociálním a politickým kontextem. Stále žijeme v patriarchální společnosti, která je nějak strukturovaná podle genderu. Je rozdíl mezi tím, jestli jste v této společnosti mužem nebo ženou, a to se promítá i do sféry sexuálních a partnerských vztahů, kdy máme tendenci asociovat mužství s násilím a ženy naopak s rolí podřízenosti a schopností vyjít vstříc. Násilí na ženách je součástí fungování společnosti obecně a v případě znásilnění se projevuje v extrémní formě. Určitě tomu nepomáhá to, že instituce, které to řeší, ať už policie nebo soudy, jsou známé zlehčováním tématu, což se potom promítá do mediální reprezentace, která zase ovlivňuje veřejné mínění.

Podle výzkumu Jakuba Drápala z Právnické fakulty Univerzity Karlovy je hned po vraždě za znásilnění uvězňováno nejvíce, nelze proto říci, že by bylo v porovnání s jinými trestnými činy trestáno mírně. Co si o takovém srovnání myslíte?

Nepřipadá mi to jako dobré srovnání. Vražda se do statistik dostane skoro vždycky, protože existuje oběť, jejíž tělo se časem najde, ale u znásilnění se spousta případů ztratí v procesu. Ženy totiž předjímají, a často správně, s jakou reakcí se mohou setkat, takže znásilnění nenahlásí. Podle mě to tedy není srovnatelné.

Jak jste právě zmínila, znásilnění patří mezi trestné činy s nejvyšší latencí, což znamená, že ačkoliv se dějí, policie se o nich většinou nedozví. Myslíte, že nízké tresty za znásilnění mají na počet ohlášených případů vliv?

Určitě hrají v uvažování žen s touto zkušeností zásadní roli spolu s tím, jak se o tomto tématu ve veřejném prostoru mluví a píše. Podle mě jazyk, který používají například média, souvisí s tím, jak moc jsou nebo nejsou ty případy nahlašovány. Měli bychom si také uvědomit, že přestože máme tendenci si představovat, že se činy jako znásilnění nebo sexuální obtěžování odehrávají někde v parku s neznámým pachatelem, většina těchto trestných činů se odehrává v kontextu známého vztahu, kdy oběť pachatele zná. Nahlásit to je pro ni tedy ještě těžší.

Na začátku tohoto roku se změnila definice znásilnění. Nově se za něj považují i případy, kdy oběť vyjádřila nesouhlas, není už třeba fyzického odporu. Mohlo by to podle vás motivovat oběti, aby znásilnění více nahlašovaly?

Těžko si dovedu představit, že se lidé budou chovat jinak čistě na základě nějaké změny trestního zákona. Lidé zákoník běžně neznají a nečtou, pokud se v tomto odvětví vyloženě nepohybují. Myslím, že nejdůležitější je, aby se o tomto tématu vedla společenská debata, a tak se ta změna dostala do povědomí lidí tímto způsobem.

Z analýzy rozsudků sexuálního a domácího násilí od organizace proFem z roku 2023 vyplývá, že se do nich stále i v dnešní době promítá bagatelizace a genderová nerovnost. Častým argumentem je například to, že chování pachatele nezanechalo na obětech následky. Co si o takové argumentaci myslíte?

Je potřeba si uvědomit, kdo to tvrdí. Většinou se rozhodnutí soudů v těchto případech opírají o znalecké posudky odborníků z oboru psychologie či psychiatrie. Já mám zkušenost s jejich fungováním z vlastních výzkumů a k jejich zhodnocením je často možné mít výhrady, někdy v nich najdete vyloženě chyby. Aby člověk mohl s univerzální platností vznést nějaký posudek o člověku, musí ho totiž podle mě pozorovat dlouhodobě, jeden test nestačí. Také bývají ty posudky hodně rozsáhlé a záleží také na tom, jak s nimi pracuje soudce. Já se aktuálně zabývám dvěma případy, kdy pachatelé dostali velice přísný trest, který z pohledu laické spravedlnosti neodpovídá tomu, co ti lidé udělali. Zdá se mi ale, že u soudu někdy o spravedlnost nutně na prvním místě nejde, jde o to, aplikovat zákon, čili spojit čin s nějakou skutkovou podstatou, která je v zákoně uvedena. Považuji také za zajímavé, že v rozsudcích týkajících se znásilnění se hledají spíš způsoby, jak člověka ze zodpovědnosti za takové chování vyvázat.

Z téže analýzy vyplývá, že soudní znalci i soudci často místo chování pachatele řeší chování oběti, přičemž se do rozsudků promítají stereotypy o tom, jak má vypadat „správná oběť“. Je to podle vás způsobeno tím, že stále žijeme ve značně patriarchální společnosti?

Určitě ano. I když se samozřejmě spousta našich představ o mužské a ženské roli ve společnosti postupem času mění. Ve svých hodinách například často zmiňuji, že do roku 1991 nebylo ve Velké Británii podle zákona vůbec možné znásilnění v manželství, protože sexuální styk v manželství byl vždy považován za konsensuální. Ačkoliv se tedy některé věci mění, tak představy o tom, jací jsou muži a jaké jsou ženy, případně jak mají či mohou zacházet se svým tělem, jsou stále výrazným způsobem genderované, což se do soudních síní pochopitelně promítá.

V rozsudcích také opakovaně v případech znásilnění v rodině zaznívá argument, že soud nemůže udělit vyšší trest, protože rodina je na muži finančně závislá…

Je zajímavé, že se k tomu soudy staví takhle. Já jsem nedávno poslouchala jeden německý audio dokument, kde zase řešili, že děti mají podle tamních soudů nárok na oba rodiče. I když se tedy muž dopouští násilí na matce, tak má stále právo na zachování vazby se svými dětmi. Muži potom často děti používají jako prostředek, jak se k té ženě dostat. Jedna z nich popisovala, že její manžel měl v rámci rodičovských návštěv dovoleno přespávat u ní doma a jak se vždycky, když tam byl, hrozně bála dalšího útoku. Snaha umožnit dětem vztah s oběma rodiči vychází z dobrého úmyslu, ale v realitě dochází v některých případech k tomu, že se muži snaží ženám skrz děti pomstít za to, že domácí násilí nahlásily a ženy o děti úplně přijdou.

Existuje mýtus o tom, že ženy často používají obvinění ze znásilnění jako prostředek osobní msty, přitom případů, kdy si žena obvinění vymyslela, je podle dat naprostý zlomek. Proč je podle vás tato představa ve společnosti tak zakořeněná?

Stále totiž žijeme ve společnosti, kde je názor mužů více slyšet a zdá se hodnotnější. Samozřejmě také hraje roli postavení toho konkrétního muže. V poslední době se ve veřejném prostoru hodně mluvilo například o kauze psychiatra Cimického, který roky sexuálně zneužíval své pacientky. Spousta jeho kolegů, třeba Radim Uzel, říkalo, že si to nedovedou představit a že to určitě není pravda. Máme prostě tendenci některé věci nevidět, pokud se jedná o člověka ve vlivném postavení a navíc s dobrou reputací.

Vnímáte rozdíl ve veřejném diskurzu ohledně znásilnění, co se různých generací týče?

Asi ano, zdá se mi, že mladší generace k tomu tématu přistupuje jinak a citlivěji, i když to samozřejmě nelze takto zobecnit. Určitě ale kromě genderu může právě věk hrát velkou roli v tom, jak tuto problematiku lidé vnímají.

Pomohlo by dle vašeho názoru, kdyby bylo v českém justičním systému více soudkyň u soudů vyšších stupňů?

Máme představu, že soudce je absolutně neutrální a podle toho také jednotlivé případy vyhodnocuje. Ale i soudci jsou lidé, kteří mají vlastní zkušenosti, hodnoty a přesvědčení, ačkoliv se samozřejmě musí držet v mantinelech zákona. Tím pádem je podle mě na místě úvaha, že ženy by mohly být v porovnání s muži vůči určitým tématům včetně tohoto citlivější.

Když se podíváme na jiné trestné činy, dokážeme někdy pochopit jejich motivaci. Zavraždit někoho můžete v afektu nebo abyste ho umlčel, krást můžete kvůli finanční tísni. Proč ale muži znásilňují? Ptám se na muže, protože z dat jasně vyplývá, že pachatelem znásilnění je ve většině případů muž.

Znásilnění může zahrnovat pestrou škálu různých situací – u některých může být motivací tomu druhému člověku ublížit, ponížit ho. U jiných si dovedu představit, že lidé mohou mít úplně jiný náhled na to, co je souhlas. Jedna strana to může vnímat jako hru a být naprosto necitlivá k tomu, že ta druhá to vnímá nějak jinak.

Myslíte, že je možné, aby znásilnění přestalo být tabuizovaným tématem nebo jím alespoň do určité míry bude vždycky?

Já bych o tom nepřemýšlela ve smyslu „je to tabu a někdy bude vymýceno“. Různá témata jsou prostě v různých kontextech citlivá a sexualita je jedním z nich. Ačkoliv se to samozřejmě časem vyvíjí a mění, do určité míry to tak dle mého názoru bude vždy. Někdo by jistě řekl, že to tak má být, protože je to velice osobní téma spojené s intimitou. Je ale podle mě důležité o znásilnění mluvit, poukazovat na mýty s ním spojené a vyvracet je.