Tvorbou se snažím lidi motivovat, říká fotograf František Konopa

Karlovy Vary - Františku Konopovi je pouhých dvacet sedm let. Přesto je už známým fotografem. Na svém Instagramu má přes třicet devět tisíc sledujících. Zároveň je učitelem fotografie na Střední uměleckoprůmyslové škole v Karlových Varech. Ve své tvorbě hledá reálné příběhy a problémy ze společnosti.

O co jste se primárně snažil, když jste začínal s focením?

Dřív jsem se soustředil jen na vizuální formu, fotil jsem fotky proto, aby se lidem líbily a měly úspěch na sociálních sítích. Když jsem začínal s portréty, bylo mi asi čtrnáct nebo patnáct a fotil jsem hlavně holky na profilovky. V dnešní době taky hodně fotografů tvoří jen s cílem, aby zaujali hezkým vizuálem. To je i základní stavební kámen sociálních sítí. Této jednoduché formy jsem se držel asi dva nebo tři roky. Diváka taková tvorba sice upoutá, ale autora pak zase rychle opustí. Jde dál, kde ho zaujme zase jiný vizuál a takhle dokola prochází další a další fotky.

Co se u vás potom změnilo?

Tím, jak se vyvíjím, učím se stále něco nového, procházím různými sociálními bublinami a poznávám nové lidi, tak moje motivace do fotky se celkem rapidně mění. Začal jsem nad fotkou přemýšlet jinak. Už jsem nechtěl být ten typ fotografa, u kterého divák zůstane vteřinu, pokochá se a jde dál. Chtěl bych u sebe lidi upoutat, aby u mě zůstali minuty a klidně i hodiny. Ať jim ta moje práce něco řekne, ať se zamyslí a ať klidně najdou i odpovědi na otázky, nad kterými by běžně ani nepřemýšleli.

Jakým tématům se v současnosti věnujete?

Vyzdvihávám ve fotografických sériích témata celospolečenských problémů, o kterých se třeba někdy ani tolik nemluví, ale jsou tady s námi. Jsou to tradiční i netradiční témata, která nás trápí, o kterých lidi ani často nechtějí mluvit. Ať už se to týká smrti, rasových, psychických nebo mezilidských problémů. Strašně mě na tom baví, že si v tom současném zrychleném světě od lidí vezmu jejich čas. Že se zastaví a začnou v komentářích pod fotkami debatovat o problému, který já vyzdvihnu.

František Konopa (*1996)

• Narodil se v Karlových Varech. Zde absolvoval střední uměleckoprůmyslovou školu.
• Aktuálně na této škole působí jako učitel fotografie.
• Svá díla vystavoval v plzeňském DEPO2015, karlovarském hotelu Thermal či na F-festivalu v Rajhradě.

Kde získáváte náměty pro své série?

Moje tvorba má reflektovat situace z reálného života. Hodně čerpám ze sebe, z vlastního života, zkušeností a pocitů. V poslední době mi ale často píšou taky cizí lidé. Ať už kvůli tomu, že se vidí v tématech sérií, které už jsem nafotil, nebo se mi svěřují s úplně novými příběhy a problémy. Z toho se snažím aktuálně čerpat. Nedávno mě třeba zaujal příběh jedné holky, která mi napsala, že byla pětkrát hospitalizovaná v Bohnicích, v jeden čas brala obrovské množství prášků najednou a má různé poruchy osobnosti a další psychické poruchy. Ten příběh mě opravdu zaujal a mám v plánu se mu věnovat. Píše mi takhle hodně lidí a občas mě až překvapuje, že v naší společnosti je tolik lidí, kteří mají nějaké potíže, ale nemluví se o tom.

Jaký příběh vás nejvíc zasáhl a byl nejsilnější?

Nejvíc jsem se ponořil do fotografické série s názvem V Kruhu, kterou jsem na sociální sítě vydal teď začátkem února. Napsala mi totiž dívka, kterou od malička sexuálně zneužíval její prastrýc. Celý příběh je popsaný u mě na Instagramu. Hodně mě to zasáhlo. Měl jsem s ní o tom tehdy několik telefonátů a viděli jsme se i osobně, protože jsem sérii fotil přímo s ní. Ukázala tím obrovskou sílu. Přijela za mnou do Karlových Varů až z Brna. Později se mi navíc svěřila, že byla znásilněná ještě dvakrát v dospělosti. To mě už úplně položilo. Došlo mi, že někteří lidé s takovými věcmi bojují opakovaně. Fotil jsem ale už například i pohřeb. To byla nejsilnější série z hlediska živých emocí, které jsem zachytil.

Jaké měla série o sexuálním zneužívám ohlasy?

Šokovalo mě to. Na základě vydání této série napsalo sedmdesát tři lidí včetně mužů, kterým se v dětství stalo něco podobného a byli také sexuálně obtěžovaní. Nečekal jsem, že je tento problém v naší společnosti tak obrovský. Jak si každý žijeme v té své sociální bublině, tak mě tohle donutilo z ní vystoupit a uvědomit si, že v naší společnosti jsou lidi, kteří trpí tak velkými problémy, že jsem si to předtím ani nedokázal uvědomit.

Nedávno jste vyšel ven prostřednictvím foto série také se svým vlastním příběhem, který se týkal závislosti na alkoholu. Bylo těžké se k tomu odhodlat?

Pro mě to problém nebyl. Protože čím déle svoji tvorbu dělám, tak tím více se otevírám z hlediska věcí, které se dějí mně i mému okolí. Já jsem navíc zrovna ten typ člověka, který nebere moc v potaz, co si o něm lidi kolem myslí. Takže jsem na to byl tak psychicky připravený, že mi to nedělalo absolutně žádný problém. A hlavně si uvědomuji, že problém s alkoholem je v naší zemi velký, a to mi ještě dodalo odvahu, abych s tím šel ven. Chtěl jsem lidem ukázat, že o těchto věcech musíme mluvit, aby to třeba i někoho motivovalo se svou závislostí něco dělat.

Jaké přišly reakce?

Reagovala na to spousta lidí. Utvrdilo mě to v tom, že tento problém, který jsem si u sebe vyřešil, bylo hodně důležité dostat ven. Alkohol ničí rodiny, životy a ty zprávy od lidí mě jen utvrdily v tom, že tahle cesta je prostě správná. Když jsem to dostal mezi lidi a oni mi psali své zkušenosti, tak z toho mám dobrý pocit. Že jsem tím lidem pomohl, někomu jsem otevřel oči a někoho jsem třeba nasměroval k odborné nebo psychické pomoci.

Jsou i témata, o kterých byste sérii nenafotil? Nebo jestli jste si někdy říkal, že už jste to přehnal?

O tom jsem zatím takhle nepřemýšlel. Ale zažil jsem hodně kritiky za sérii fotek z pohřbu. Byla to reálná situace, nebylo to nic zinscenovaného. Na některé už tohle téma bylo fakt moc a opřeli se do mě, jestli nejsem blázen a že tyhle věci už by lidi neměli na fotkách vidět. Ale já říkám, že pro mě je pohřeb na nafocení mnohem důležitější než svatba. Je to nejdůležitější událost našeho života, protože první nejdůležitější věc je, že se narodíš a druhá, že umřeš. Prostě za mě moment pohřbu je jedna z mála reportáží, kde emoce jsou opravdové.

V minulosti vás tvorba vyčerpala a musel jste si dát poměrně dlouhou pauzu. Co děláte pro to, aby se to nestalo znovu?

Ano, musel jsem najít balanc. Snažím se teď pracovat tak, aby těch fotografických sérií nebylo tolik a zároveň abych je víc promýšlel. Už nemusí série vycházet každý týden, stačí jednou za měsíc. Ale snažím se, aby měla důraz a aby byla promyšlená. Balancuji mezi časem, který věnuji svému osobnímu životu a časem který trávím jako fotograf. Cítím na tom, že ta dvouletá pauza mi hodně pomohla. Přemýšlím teď víc dospěle. Nesnažím se to uhnat na kvantitu, ale spíš cílit na kvalitu. Snažím se to brát víc s rezervou a netlačit vše na sílu.

Co vnímáte ze zpráv lidí i jako učitel jako nejaktuálnější problémy mladé generace?

Jako nejpalčivější problém vidím závislost na sociálních sítích. To je za mě největší téma dnešní doby. Vzniká kvůli tomu i velké množství stereotypů a předsudků. Na druhou stranu sociální sítě mohou pomáhat problémy i řešit. Ale celospolečensky si myslím, že sociální sítě otevírají množství portálů do různých sociálních problémů. Přijde mi, že u lidí, kteří s nimi neumí pracovat pak problémy ještě násobí. Ať už je to nějaký bodyshaming nebo problém ohledně různých komunit a tak dále. Sociální sítě jsou docela toxické prostředí a je hodně důležité, aby si v tom ten mladý člověk našel nějaký balanc a aby ho to časově nepohltilo. Vnímám na některých, že jsou schopní na Tiktoku a Instagramu trávit třeba i osm hodin denně. Ale oproti mojí generaci je ta současná mnohem víc otevřená v řešení různých problémů a za mě je to správný směr.

Jak vidíte příchod AI a dalších přelomových technologií? Ulehčí to lidem život, nebo naopak zkomplikuje?

Za mě jak v čem. V některých věcech nám to velice pomůže. Ať už je to zefektivnění práce, zrychlení některých procesů, ale na druhou stranu zase budeme čím dál více líní přemýšlet sami. Za mě to chce zase najít ten správný balanc. A do budoucna je velká otázka, jak tyto technologie zahýbou pracovním trhem. Například pro mě jako fotografa by mohla být umělá inteligence problém, pokud bych patřil mezi regionální, poloprofesionální fotografy, kteří většinou nemají svůj styl a rukopis. Já tomu říkám masokombinát. Takoví ti průměrní fotografové, co fotí normální portréty. Protože lidi si radši vygenerují deset portrétů z jednoho selfíčka na záchodě, než aby se chodili fotit do ateliéru. A problém budou mít taky grafici a fotografové, kteří fotí pro reklamu. V dnešní době totiž přestane rozhodovat vizuál, protože ten umělá inteligence umí dokonale. Nově bude rozhodovat děj a myšlenka fotografií. Proto jsem i já už hodně odstoupil od čistě vizuálních sérií, ale zaměřuji se právě na příběh a děj.

Co je pro vás největší úspěch v kariéře?

Samozřejmě jsou tam body, na které jsem pyšný. Ale nechci to škatulkovat na nějaké mety, kterých jsem dosáhl. Jestli jsem měl výstavu, rozhovor tam nebo tam. Jsou tady fakt velké úspěchy, ale já za svůj největší dosavadní úspěch považuji to, že mám rád práci kterou dělám. Dělá mě to šťastným. A to je na tom nedůležitější. Samozřejmě jsou takoví, kteří se ženou za nějakým úspěchem, za nějakou kariérou, ale já takový typ nejsem. Mě většinou úspěchy potkají náhodou. Fotky třeba nepřihlašuji do soutěží, abych něco vyhrál. Spíše mě vždycky někdo osloví. Nesnažím se svou tvorbu nikam protlačit, ale dělám to, protože to mám rád a lidi to baví. Úspěchy přijdou samy.

Jaké máte ambice do budoucna?

Hlavně abych byl šťastný, aby mě focení motivovalo. Nemám žádný milník, kterého chci dosáhnout. Chtěl bych si udržet chuť do focení a radost, kterou mi přináší. Hlavně, aby témata, která otevírám mezi lidmi nějak rezonovala a nějak je motivovala. To je ta největší ambice, kterou můžu mít.