Změnit život není pozdě v jakémkoliv věku, říká tvůrce Nové Šichty

Svou premiéru na filmovém festivalu Jeden svět měl v sobotu dokument Nová Šichta. Úspěšný celovečerní debut režiséra Jinřicha Andrše sleduje čtyři zlomové roky v životě Tomáše Hisema. Ostravského horníka, který se snaží prosadit v IT sektoru. „Někdy jsem prožíval schizofrenii v tom, co si přeju jako tvůrce filmu a v tom, co si přeju jako Tomášův kamarád,” říká režisér.

Proč vás zaujalo zrovna téma rekvalifikace horníků?

Protože jsem sám nevěřil, že je vůbec možné takovou změnou projít. Zároveň mě zajímalo, jak člověk, který je součástí úplně jiné pracovní kultury, dokáže uspět v kultuře současných firem, korporátů a příjimacích rozhovorů. Hlavním cílem bylo zjistit, jak horník, který je povahou přirozený, uspěje v mnoha ohledech daleko falešnějším světě.

Jaké jsou na film ohlasy?

Zatím jsem žádnou kinoprojekci s diváky v sále nezažil. To mě mrzí, protože právě tam může režisér sledovat, jak film na diváky působí. Vidí, kdy jsou napjatí, kdy se smějou. A podle toho pozná, jak film funguje. Mezi lidmi kolují různé emoce, a když je toho člověk součástí, tak projekci prožívá jinak. O to jsem byl bohužel ochuzen.

A kdy se první živé projekce dočkáte?

Úplně první proběhne v pátek v Ústí nad Labem, kde ale bohužel nebudu. Dorazím ale v sobotu do letního kina v Táboře, takže to bude první živá projekce, které se zúčastním.

Promítá se film i v zahraničí?

Ano, promítá se na různých filmových festivalech. Zrovna před hodinou jsem na Facebooku zjistil, že byla v neděli projekce v Bruselu na Millenium Festivalu. Součástí byla taky hodinová debata různých odborníků na téma úpadku těžkého průmyslu a rekvalifikace. To mi přišlo skvělé.

Dokument je jako jazz

Věděl jste, už když jste nastupoval na školu, že budete točit dokumenty?

Nejdříve jsem studoval filmovou vědu, na FAMU jsem se dostal až na potřetí. Dokument se mi líbil kvůli možnosti improvizace. Mám totiž rád jazz, hraju na saxofon. Vždycky dokument k této hudbě přirovnávám. Člověk musí při natáčení reagovat na to, co se zrovna děje. Oproti hranému filmu je to hodně organická záležitost. Teď například jeden film připravuju. Většina práce se vykoná pri psaní scénáře před samotným natáčením. To je pak jen naplněním nějakého předem daného plánu. Práce na dokumentu je radikálně odlišná.

V jedné debatě jste zmínil, že s filmem nebyli na vaší škole příliš spokojení. Přesto je na mezinárodních festivalech úspěšný. Dostalo se vám po čase už nějakého většího uznání ze strany profesorů?

Popravdě ani moc ne. Člověk to ale nemůže brát vážně. Strašně dlouho jsme vedli třeba debatu o délce filmu místo toho, abychom se bavili o nějakých konkrétních problémech, které ve filmu i já sám vidím. Nemyslím, že je snímek dokonalý. Přišlo mi ale, že ta debata na univerzitě se vedla dost absurdním stylem.

Co konkrétně filmu vyčítali?

Ta kritika směřovala hodně k tomu, že je film příliš apolitický. Že je kvalitně udělaný v rovině vyprávění příběhu, ale je v něm málo autorského sdělení. Alespoň tak jsem to pochopil.

Jaké problémy tam vidíte vy?

Mně vadí, že je ten film hrozně ukecaný. Většina děje stojí na tom, že lidi sedí u stolu a o něčem se baví. Dlouho jsem si nebyl jistý, jestli to bude vůbec někoho zajímat. Kinematografická řeč může být totiž daleko pestřejší. Má spoustu možnosti, které jsme ale my nemohli úplně využít. Jakmile Tomáš vkročí do jiného světa, tak se většina věcí odehrává v rovině povídání.

Ze 145 hodin materiálu jste vytvořili hodinu a půl dlouhý film. Jak složité bylo se rozhodnout, které části vynechat?

Velmi. Myslím si, že dokument je obecně hodně podceňovaný jako filmová disciplína v tom, že scénář se píše v podstatě až ve střižně. To jsem si uvědomil až teď zpětně, když připravuji krátký hraný film. Z takového množství materiálu je prakticky možné sestříhat několik naprosto odlišných filmů. Až při stříhání rozhodujete, o čem film bude. Existují různé možnosti, jak film odvyprávět. Při Nové šichtě jsme stříhali asi půl roku tempem osm hodin denně, pět dní v týdnu. Bylo to hodně vyčerpávající.

Režírování dokumentů může být manipulativní práce

Zmínil jste v rozhovorech, že nastaly situace, kdy se kvůli jednotlivým scénám rozhádala Tomášova parta kamarádů. O jaké scény konkrétně šlo?

Chtěl jsem třeba točit na fotbalovém zápase. Baníkovci ale nemají lidi s kamerou a celkově média moc rádi, protože je zobrazují jen jako agresivní ničitele. Po jednom utkání jsme šli do hospody plné typických fanoušků. Tomášův kamarád Rosťa si v jednu chvíli sundal tričko a ukázal tak i port s bezdrátovým mikrofonem. Všichni se samozřejmě divili, co to má znamenat. Ptali se ho, jestli je nějaký estébák nebo co. My jsme vysvětlovali, že jsme si chtěli jen nahrát, jak zpívají chorály na zápase. Tomášovi někteří vynadali a Tomáš se na nás pak naštval. Tři měsíce se nám neozval. Naštěstí jsme se pak zase skamarádali.

Jaké byly vaše pocity v té době, kdy s vámi Tomáš nekomunikoval. Nebál jste se, že vaše práce vyjde vniveč?

Spíše jsem byl smutný, že musím kvůli natáčení dokumentu Tomáše vystavovat takovým situacím. A že jsem nebyl dostatečně předvídavý, abych si uvědomil, že se něco takového může stát. My jsme ho vlastně segregovali od jeho party kamarádů. Když byl Tomáše na vánočním večírku, nikdo se s ním moc nechtěl bavit. Všichni věděli, že má pod tričkem mikrofon a točí ho kamera. Přemýšlel jsem, jestli mu kamerou neznemožňujeme najít si i tu práci. Řešili jsme spoustu etických problémů a říkal jsem si, jestli mi to za to stojí.

Rozhodl jste se kvůli tomu být k Tomášovi více otevřený?

Částečně ano. Režírování dokumentů může být totiž velmi manipulativní práce. Nemůžete lidem říct, co je čeká, protože by na to byli připraveni a nereagovali by přirozeně. Zároveň je ale do té situace musíte nějak dostat, abyste ji mohli natočit.

Dalo by se tedy říct, že jste měl štěstí, že jste si vybral pro natáčení zrovna Tomáše?

Měl jsem obrovské štěstí. Myslím si, že Tomáš v sobě nemá vštěpenou příliš velkou potřebu sebeprezentace. Nepřetvařuje se. Podle mě je to způsobené i prostředím dolů, kde strávil tolik let. Je tam tma, všichni jsou černí. Vypadají stejně a je tam takový rachot, že musí řvát, když spolu chtějí komunikovat. Musí se tak vyjadřovat upřímně a stručně, není tam prostor na nějakou sebestylizaci. Horníci jsou podle mě v jádru strašně ryzí a srdeční lidé.

Nepřiznaná rekonstrukce je asi třetina filmu

Bylo náročné natáčení zorganizovat? Nemohli jste přeci vždy vědět, co se bude v Tomášově životě dít.

To si mnoho lidí neuvědomuje, ale ani při natáčení dokumentárního filmu si nemůžete dovolit jet na místo a nevědět předem, co se bude dít. Zvláště pokud točíte studentský film, kde máte omezený rozpočet. Alespoň částečný plán v hlavě tedy vždy připravený máte. Byly ale situace, které jsme nestihli natočit. Dodatečně jsme je rekonstruovali. Tvoří asi třetinu filmu.

Můžete uvést nějaký příklad?

Třeba scéna se stříhaním byla rekonstruce. Tomáš nás totiž jednoho dne zaskočil a nechal si sám od sebe o půl metru ostříhat vlasy. On se nám občas takhle vzepřel. Propadl jsem panice, když jsem ho viděl ostříhaného. Šlo o radikální proměnu naší hlavní postavy. Nalepily se mu umělé vlasy a pak jsme ho jen nechali scénu sehrát, jak kdyby šlo o klasickou návštěvu kadeřnice. Z mého pohledu právě díky těmto hraným scénám může film na diváka tak emocionálně působit. Dění tak není potřeba přerušovat retrospektivními promluvami postav přímo do kamery. Zároveň ale ve filmu není nic, co by se skutečně nestalo.

Co je pro vás nejdůležitějším posláním celého filmu?

Že není pozdě změnit život v jakémkoliv věku. Tomáš ho totiž změnil vlastně úplně od základu, ne jen profesně. Mimo to, že se stane programátorem, se taky přestěhuje, znovu se zamiluje a úplně změní svoji vizáž. V tom je ten příběh nadějeplný a doufám, že i inspirativní.