Nová kniha Píseň L., kde stojí L za les, lásku nebo něco jiného?

Veronika Opatřilová na konci února vydala svou třetí knihu. Autorka románu Počkej na moře, zařazeného do moderní queer literatury, se ale nezaměřuje pouze na queer komunitu. Nová kniha Píseň L. se odehrává ve středověké Anglii. Celý příběh je lemovaný listím a jehličím majestátního lesa. Autorka ve svých knihách často otevírá téma ekologie a zapojuje i vzpomínky na život ve Švédsku. Jen několik desítek minut před svou besedou v brněnském knihkupectví usedá Veronika Opatřilová ke stolu v nedaleké kavárně a odpovídá na otázky týkající se její nové knihy.

Už dříve jste zmínila, že vaše nejnovější dílo Píseň L. je hodně ovlivněné lesem. Děj se v něm často odehrává, a dokonce je i na obálce knihy. Čím přesně vás inspiroval?

Přesněji bych řekla, že jsem tam hledala náměty na příběh. Když jsem při psaní knihy nevěděla, kam dál by se měl příběh vydávat, pomáhaly mi procházky mezi stromy. Většina příběhu mě napadla přímo v lese. Promlouvá ke mně, a to mi přijde velmi inspirativní. Ale ani název knihy neznamená pouze Píseň Lesa. Pro mě zkratka L. znamená malou hrátku. Současně se jedná o píseň dvou hlavních postav – Laurence a Laily. Píseň všech třech a všechno se to tímto propojuje a prorůstá jako kořeny stromů v zemi.

Vyprávíte o lese jako byste ho viděla právě před sebou. Jde o konkrétní les?

Ano, vlastně jsou dva. Jeden z nich je namalovaný i na obálce Písně L. Jedná se o zámeckou oboru v Pardubickém kraji. Autora obrazu, Zdeňka Daňka, jsem potkala přímo v tomto lese, jak maluje. Poté jsem se šla podívat i na jeho výstavu, která byla inspirována stejnou oborou jako má kniha. Sama jsem při psaní často chodila na ta místa pro nové nápady. Přišlo mi kouzelné propojit obálku s příběhem, mám z toho radost.

Co se týče druhého lesa, ten leží v mém rodném Opavsku, kousek od hranic s Polskem. Tam, při mých procházkách, vznikl celý nápad Písně L. Ale nebyl to žádný dramatický hvozd, spíš jenom takový malinký remízek, pár stromů uprostřed polí. Tento les mě ale ovlivnil jako první.

Děj vaší předchozí knihy, Počkej na moře, se odehrává v šedesátých letech minulého století. Proč najednou píšete o středověku?

Když se mi v hlavě začal příběh vynořovat, už tehdy jsem si ho představovala v určité době. Nevěděla jsem přesně, jaká doba to bude. Tušila jsem, že půjde o středověk, ale neměla jsem jasně dané období. Věděla jsem, že se příběh bude odehrávat v Anglii, ale jestli v dobách vikingů nebo později, to ne. Později se příběh vyrýsoval a celé to do sebe zapadlo.

Opět se vracíme k vaší předchozí knize. Počkej na moře se také odehrává v Anglii. Máte k Britským ostrovům blízký vztah?

Několik měsíců jsem bydlela na ostrově Wight v jižní Anglii. Ten mi byl inspirací v předchozí knize. Jinak jsem v Británii byla jen asi na školní exkurzi v Londýně, takže ji vlastně moc neznám. Ale atmosféra všech Britských ostrovů mě láká, přitahuje. Každou návštěvu si lebedím, jak je to skvělá země. Zároveň Anglii neznám tak dobře jako třeba Švédsko, kde jsem žila několik let. Mé příběhy se mi prostě do Anglie nutí samy. Napadá mě, že s ní mám tajemné pouto, o kterém zatím nevím. Zkrátka mě oslovila. Když o ní přemýšlím, vidím zelenou divočinu severu. Působí na mě divoce a speciálně. I ke středověku mi dobře pasuje, ve vzduchu je cítit magie. Mým snem je navštívit Skotsko.

Jaká píseň se vám vybaví, když pomyslíte na Píseň L.?

Ke každé své knize mám celý playlist. Nedokázala bych z něj vybrat jednu konkrétní skladbu. Celý je komplexní a písně v něm patří k sobě, opět je to všechno propletené. Některé jsem poslouchala přímo při psaní a jiné zase dokreslují atmosféru příběhu. Ani já sama nemám jeden styl hudby, který poslouchám. Užívám si písně individuálně. V mé knihovně se dá najít jak klasika, tak i například nový rap.

Když se trochu odvrátíme od nové knihy k vaší tvorbě obecně – je podle vás těžší knihu napsat nebo přečíst?

Asi záleží jak kterou knihu. Některé knihy je hodně těžké přečíst. Časově náročnější, alespoň pro mě, je knihu napsat. Co se týče vynaloženého úsilí, tak je to stejný zážitek. A je to stejné potěšení jak psát, tak číst. Obecně si myslím, že je to velmi individuální. Znám lidi, kteří píšou úplně jiným způsobem než já. Víc si plánují celý proces, berou psaní jako práci, povinnost. Pro mě psaní znamená uvolnění. Vždycky se těším, až si budu moct sednou a psát.

Přemýšlíte hodně nad tím, co právě píšete, nebo je to spíš proud myšlenek?

Jak kdy. Stává se, že mám dobrou vlnu a daří se mi. V tu chvíli píšu bez velkých zádrhelů. Často se mi ale v takovém stavu stane, že následně hodně přepisuji, když zjistím, že výsledek nebyl zas tak skvělý, jako na začátku. Také jsou dny, kdy se těším, až budu psát, ale nemám čas. Takže to stále odkládám, a když už si k rozepsanému příběhu sednu, tak je těžší se do procesu dostat. Hodně při tom všem záleží o momentálním nastavení mysli. Když jsem ve stresu a mám hodně práce, tak mi psaní nejde. Jindy si pak vyhradím třeba týden jenom na psaní a po pár dnech už mi to jde svižněji. V mém případě nefunguje snaha o nucení se do práce. Musím se na to cítit.