Lidé si myslí, že chceme vyhubit muže, říkají autorky Mlč, zlato

Česko - S přesunutím téměř veškerého života do online prostoru narostlo nebezpečí, které na uživatele na internetu číhá. Problematikou genderově podmíněného násilí se zabývá instagramová a facebooková stránka Mlč, zlato. Vznikla jako součást projektu Power zaměřeného obecně na kybernásilí, který spadá pod organizaci Konsent. O stránce se rozpovídaly její autorky, studentky Anna, Jana, Veronika a dvě Julie. Jejich podoba a příjmení kvůli povaze tématu zůstaly v anonymitě.

Co stojí za jménem vašeho profilu?

Anna: Chtěly jsme, aby odkazovalo na sexistické komentáře. Jedna z nás pak přišla s příslovím mlčeti zlato. A když se občas na hanlivé komentáře podíváte, zjistíte, že se v nich velmi často objevuje oslovení „zlato“. Tak jsme to spojily a vzniklo Mlč, zlato.

Kdo s nápadem na projekt přišel?

Veronika: Všechny jsme součástí organizace Konsent. Jednou jsme měly týdenní školení, na kterém jsme dostaly prostor pro vymyšlení vlastního projektu, ke kterému nám Konsent poskytl zázemí a mentoring. Původně jsme chtěly tisknout i různé letáčky a plakáty, které bychom rozdávaly, ale kvůli covidu to padlo. Sociální sítě teď určitě mají větší dosah. Časem bychom ale chtěly získat nějaký grant, abychom osvětu mohly šířit i mimo naši sociální bublinu.

Jaký je tedy jeho účel?

Veronika: Naším cílem je upozornit na nesmyslnost sexistických komentářů. Žijeme v našich feministických bublinách, kde všichni ví, že si žádná žena za znásilnění sama nemůže. Konfrontace s realitou ale bývá velmi tvrdá. Chceme tedy upozornit na to, že napsat, byť jediný takový komentář na Facebook není v pohodě. Lidé by se takto nikde, ani na internetu, neměli vyjadřovat.

Odkrývání sexistických komentářů

Kdo urážlivé komentáře píše častěji, muži, nebo ženy?

Julie H.: Nerady to takto zobecňujeme, nechceme lidi škatulkovat. Na fotkách, které přidáváme necháváme křestní jména, aby bylo vidět, jestli to napsala žena, nebo muž. Já si ale myslím, že je toho schopný úplně každý a páchají to všichni.

Co je aktuálním „trendem“ v nenávistných komentářích?

Veronika: Hodně se teď objevují komentáře pod články s političkami. Také jsme zaznamenaly transfobní (pozn. red.: nepřátelský k trangenderovým a transsexuálním lidem) komentáře v souvislosti se změnou názvu Mladého Pirátstva. Téměř klasikou už jsou homofobní komentáře týkající se legalizace manželství pro stejnopohlavní páry.

Narážíte na komentáře náhodou, nebo už víte v jakých zákoutích internetu hledat?

Veronika: Já už podle titulku článku dokážu odhadnout, jestli tam nenávistné komentáře budou, nebo ne. Seznam Zprávy a Novinky.cz nově u určitých článků neumožňují komentovat, ale pouze reagovat třeba srdíčkem, což mi přijde super. I když by mě mrzelo, kdyby už žádné takové diskuze nebyly, to bychom neměly co sdílet. (smích) Komentáře nám i posílají sami lidé, denně jich přijde třeba pět. Ale většinou napíše pět lidí a pošlou nám komentářů rovnou třeba dvacet. Zaručené místo, kde je vždycky najdete, jsou články o potratech a znásilnění, dál rozhovory s feministkami a feministickými političkami.

Anna: V podstatě u rozhovoru s jakoukoliv ženou, která má nějaký názor. Je jedno, co ta žena dokázala, ale když kritizuje patriarchát, tak tam komentáře vždycky najdeme.

Překvapí vás ještě někdy obsah komentářů?

Veronika: Mě občas ano. Nedávno jsem četla, že by se měly poslat všechny feministky do plynu. To mi přišlo hodně drsné. Celkově si ale myslím, že už mám práh snesitelnosti nastavený jinak.

Julie H.: Já se dokonce občas při projíždění Facebooku přistihnu, jak si o některých komentářích říkám, že jsou nudné, málo sexistické, zlé a že by jejich autoři měli trochu přidat. Možná už jsem se obrátila v monstrum a když najdu něco opravdu strašného, tak se trochu raduju. (smích)

Utkvěl vám nějaký komentář obzvlášť v paměti?

Veronika: Já musím opět uvést ten, který posílá všechny feministky do plynu. Viděla jsem něco podobného už několikrát. Pak tedy miluju komentáře u článků o ženách, co něco dokázaly a někdo pod to napíše, že jeho „stará“ zase umí svíčkovou.

Julie: Taky u článku na iDNES.cz, který o nás vyšel, byly vtipné komentáře. Lidé se dohadovali o tom, co jsme zač a psali, že musíme být zhrzené a že určité nemáme přítele. Zajímavé čtení.

Chodí vám i pozitivní ohlasy?

Julie H.: Těch je naštěstí víc než negativních. Když ztrácím motivaci a cítím se smutně, protože mi jeden člověk napíše, že jsem ošklivá feministka, co si nikdy nikoho nenajde, jdu si pročítat hezké zprávy, co nám od lidí chodí. Dodává mi to energii. Lidé jsou hodní, najdou si čas napsat nám, že jsou rádi za to, že děláme něco přínosného.

Ozval se vám někdo z autorů komentářů, co jste sdílely?

Julie H.: Jednou jsem označila v našich instagramových příbězích sexistický účet s komentářem, že je to hrozné. Nahlásila jsem ho, ale nemělo to žádný efekt. Účet se nám ozval zpátky s tím, že nahlásili oni nás. To úplně nebyla zpětná vazba, ve kterou jsme doufaly. (smích) Spíš taková dětinská pomsta. Také jsme zveřejnily zlý komentář z Twitteru. Člověk, co ho napsal, se pak veřejné omluvil a komentář smazal.

Proč myslíte, že lidé mají potřebu takové věci psát?

Veronika: Jsou to zažité stereotypy, které lidé mají. Když se pak objeví někdo, kdo do vyjetých kolejí nezapadá, mají potřebu ho shodit.

Julie H.: Přispívá k tomu i anonymita. Lidé by se takhle možná nechovali v reálném životě. Jak si ale nevidí navzájem do očí, tak mají pocit, že můžou, protože se schovávají za svým profilem.

Veronika: Říká se tomu disinhibiční efekt.

Vnímání feministek

Jaké v Česku převládají stereotypy o feministkách?

Veronika: Že nás žádný kluk nechce, že jsme všechny lesby, že jsme ošklivé, tlusté a že nemáme v životě co řešit.

Anna: Taky, že nemáme sex, protože kdybychom ho měly, tak bychom takové hovadiny neřešily. A že až ho budeme mít, přijdeme k rozumu.

Julie H.: Že nám jde o vyhubení mužů. O to, aby neexistovali, protože chceme matriarchát.

Jana: Co se týče našeho projektu konkrétně, tak nám lidé píšou, že si tím určitě vyděláváme a je to pro nás velký byznys.

Jaká je vaše definice feminismu?

Veronika: Pro mě je feminismus o tom, že jsou si všechny gendery rovné. Nic víc v podstatě nechci.

Julie H.: Jsou to všechno jednoduché věci, jako je podpora a respekt.

Kybernásilí a jeho řešení

Projekt Power spolupracuje s dalšími zeměmi, jako je Rakousko a Rumunsko. Jak si oproti nim v problematice kybernásilí Česko stojí?

Veronika: Kvůli covidu jsme se s ostatními zatím neměly možnost vidět. Co se týče zemí, jako je Anglie, Irsko nebo Francie, jsme pozadu. Mají už zákony, které se týkají kybernásilí a je v nich všechno upravené. V Česku takové zákony nemáme a podle mě je to velký problém. Nejde to obcházet jinými zákony.

Mluví se v ČR o této problematice dostatečně?

Veronika: Myslím, že se o kybernásilí mluví dost. Bohužel v jiném kontextu, než je podle nás potřeba. Všichni pořád opakují, ať si dáváme silná hesla, nikam nepíšeme svoji adresu. Ale nikdo neříká, ať to násilí sami nepácháme. Nikdo ve škole dětem neříká, aby nepřeposílaly nahé fotky, co jim druhý pošle. Člověku může připadat jasné, že to nemá dělat. Z praxe ale víme, že to tak zřejmé není. Je důležité, aby se vědělo, že tyto věci jsou trestné.

Julie H.: Kybernásilí je docela populární téma. Na rozdíl od sexuálního násilí o workshopy školy hodně stojí. Myslím, že i díky filmu V Síti všem došlo, jak moc hluboký problém to je. Není to tedy úplně ignorované téma.

Zlepšuje se situace v Česku ohledně kybernásilí?

Anna: Přijde mi, že ano. Tím, že se život v podstatě přesunul do online prostoru, tak i to pomohlo a začalo se o bezpečí na internetu více mluvit.

Veronika: Na druhou stranu při tom přesunu bohužel kybernásilí i narostlo.

Co je klíčem k tomu, aby se takové věci neděly?

Veronika: Jsme zastánkyně vzdělávání. Na všech úrovních, na základkách, středních i vysokých školách. Když to vezmu z právnického pohledu, přijde mi ujeté, že se při rozvodu u soudu musí dokazovat, že manželka doma uklízela a že nepořádek doma v obýváku opravdu nezapříčinil rozpad manželství. Mělo by se vzdělávat všude. Na školách by se měly děti učit, že nemají političkám na Facebook psát, že patří za plotnu, a ne do sněmovny. Také si myslím, že věci, které jsou trestné, by měly být právem trestány.

Julie H.: Cesta osvěty je ideální. Člověk aspoň může mít nějaké pozitivní vyhlídky. Lámat věci přes koleno nemá moc smysl a vzdělávat novou generaci, která bude respektovat všechny gendery a bude se chovat slušně, dává velký smysl. Zatímco vynucovat si něco teď a tady, je většinou krkolomné a dělá se to hůř.

Co plánujete dál?

Veronika: Chceme se víc věnovat problematice revenge porna (pozn. red.: sdílení fotografií či videí s intimním obsahem jiné osoby s cílem ji poškodit). Budeme se snažit zaměřit na to, kam se lidé s tímto problémem můžou obrátit a jak se to dá řešit. Já osobně bych byla ráda, kdybychom lobbovaly za přijetí zákona proti revenge pornu, ale to je zatím daleká budoucnost.