Sedmnáctý listopad spojuje brněnské studenty, říká pořadatel festivalu

Brno - Student Janáčkovy akademie múzických umění (JAMU) Stanislav Čaban (28) organizuje a moderuje od roku 2017 jednodenní festival Brněnský sedmnáctý. Událost připomíná výročí pádu komunistického režimu. V minulosti pořádal menší kulturní akce v rodných Hořicích. „To, že bude festival v Brně běžet několik let, mě ani nenapadlo. Že to byla dobře investovaná energie nám ukázala samotná akce, přišlo na ni kolem dvou tisíc lidí a reakce Brňanů byly velice pozitivní, tak jsme si řekli, že uděláme i další ročník,“ vzpomíná.

Před stěhováním do Brna studoval Stanislav dva roky na vysoké škole v Hradci Králové politologii. V jihomoravské metropoli žije sedmým rokem, dříve studoval divadelní produkci. Momentálně působí třetím rokem na oboru činoherní herectví. Je členem akademického senátu divadelní fakulty i celé JAMU.

Kdy jste začal vnímat výročí Sametové revoluce?

Nevím, v kolika letech jsem ho začal vnímat. Z dětství si pamatuju, že jsem sledoval s dědou pořady o 17. listopadu či přenosy ze vzpomínkových akcí v Praze. Právě děda byl zřejmě prvním člověkem, který mi řekl, co se v roce 1989 stalo. Sice nikdy nebyl disidentem, byl však antikomunisticky naladěný. Můj zájem pak prohloubilo studium politologie. Tam jsem měl stejně starého spolužáka, který byl příznivcem a voličem komunistické strany, což nám se spolužáky přišlo naprosto nepochopitelné a často jsme s ním i o tomto svátku vedli diskuze.

Jak jste se dostal k pořádání festivalu?

V roce 2016, když jsem byl v Brně rok, jsem se zúčastnil připomínkové akce na Dominikánském náměstí. Trvala kolem dvou hodin, zúčastnilo se jí pouze pár stovek lidí a navíc byla provázána s jihomoravskou TOP 09. Došlo mi, že pořádná oslava tohoto dne v Brně chybí a že ti, kteří tento svátek prožívají, jej jezdí slavit do Prahy. Když tedy akce skončila, došel jsem za našim děkanem a řekl jsem mu, že příští rok se ujmu pořádání akce k 17. listopadu já za divadelní fakultu. Další rok jsem s ním tedy začal vše připravovat, došlo mi však, že tento typ akce by neměl být pouze pod záštitou divadelní fakulty. Kontaktoval jsem tedy akademické senáty a rektoráty ostatních brněnských vysokých škol a měsíc a půl před akcí jsme se definitivně spojili. Přípravy akce jsme dotáhli společně a vznikl organizační tým studentů napříč univerzitami.

Objevovaly se v začátcích nějaké problémy?

Před chystáním prvního ročníku jsme nevěděli, co nás čeká. Překvapilo nás, co všechno musíme mít podchyceno, koho všeho musíme kontaktovat, a teprve za pochodu jsme také zjišťovali, kolik peněz všechno stojí. Také jsme prošvihli některé termíny na odevzdání či podepsání různých papírů. První ročník byl tedy nepříjemný v tom, že jsme se v různých záležitostech sami tolik neorientovali, a výrazně nám pomohlo vedení fakulty i Masarykovy univerzity.

S kolika lidmi v pořadatelském týmu pracujete?

Každý rok je nás patnáct až dvacet. Nedaří se však vytvořit pevné jádro, pouze dva z nás stojí za dosud všemi ročníky, další dva jsou pak s námi na posledních třech.

Co vám pořádání festivalu přináší?

Jakožto zástupci studentů v senátu naší fakulty i celé univerzity mi dal možnost lépe se spojit s lidmi z ostatních senátů. Díky této akci jsme se lépe poznali, navázali osobní přátelství a také ten typ kamarádství, který je potřeba pro naši práci, tedy že se více informujeme o dění na našich fakultách a univerzitách. Osobně mi pak dal ten pocit, že jsem schopný s kamarády uspořádat akci pro osm tisíc lidí. Tolik jich přišlo v roce 2019, kdy bylo třicetileté výročí revoluce. Na ničem větším jsem nikdy nepracoval. Při studiích divadelní produkce jsem se také učil, jak se pořádá festival, a je super tyto znalosti uplatnit a předat kolegům z jiných oborů. Pracují s námi veterináři, strojaři, historici či studenti z jiných humanitních oborů a pro spoustu z nich je pořádání takové události zcela nová věc, kterou se jim s kolegy z JAMU snažíme předat. Na základě různých neformálních pohovorů s brněnskými politiky nebo představiteli zájmových sfér ve městě si také troufnu říct, že díky tomuto festivalu začali Brňané výročí Sametové revoluce více prožívat a navykli si na to, že se tu ten den děje něco velkého.

Nese s sebou tato práce i nějaká negativa?

Samotná organizace zřejmě ne. Obecně snad jen to, že se setkáváme s lidmi, kteří si myslí, že bylo za minulého režimu lépe, případně s těmi, kteří vnímají tento svátek jako oslavu politiků, které nemají rádi. Zažili jsme na náměstí Svobody také pokus o demonstraci proti našemu festivalu.

Co kritikům říkáte, když se s nimi střetnete?

Ze své pozice jsem během 17. listopadu nikdy neměl moc času si s oponenty dlouze povídat. Kromě koordinace celého týmu jsem také zatím všechny ročníky moderoval, takže mám během toho dne jen málo možností být osobně konfrontován s protinázorem. Jednou či dvakrát jsem však takto s lidmi, kteří stáli pod pódiem, mluvil. Když jde ale o někoho, kdo nám říká, že slavíme zločinný nový režim a že dříve bylo lépe, diskutuje se těžko, věcnost a fakta takoví lidé odmítají.

Jak reagují na vaše aktivity lidé v nejbližším okolí?

Jsem si vědom toho, že žiju ve své vlastní bublině, s negativními reakcemi se však nepotkávám. Nikdy mi nikdo neřekl, že to, co dělám, je zbytečné a nemá to smysl. Každoročně také zažívám to, že si nejen najdu nové kamarády v organizačním týmu, ale také do něj vtáhnu některého ze svých dlouholetých přátel. I díky tomu vnímám, jak v posledních letech vzrůstá zájem o kulturní a občansky angažované akce.

Loni se oslava výročí Sametové revoluce kvůli pandemii přesunula do online prostoru. Jaké to pro vás bylo?

Na základě pozitivních reakcí hodnotím loňský ročník dobře. Streamovali jsme čtyři hodiny z divadla na Orlí, kde jsme vytvořili na jevišti vysílací studio a kromě pár předtočených záběrů běžel celý přenos živě. Vše jsme připravili za jeden měsíc, přičemž nikdo z nás s tímto typem produkce neměl zkušenosti.

Jak to vypadá s blížícím se letošním ročníkem festivalu?

Vzhledem k horšící se epidemické situaci nejsme klidní. Nevíme, jestli všechno proběhne normálně, doufám však, že alespoň venkovní část proběhne bez omezení. Chystáme ale i různé debaty či besedy ve vnitřních prostorech, a ty by mohly být omezeny či přímo zakázány. I kdyby však restrikce nebyly, tak nepočítáme s tím, že přijde tolik lidí jako v roce 2019. Vycházím z toho, že v létě byla málokterá kulturní akce vyprodána, a to i přes omezenou kapacitu. Je otázkou, zda lidem tyto akce zkrátka nechybí, nebo se obávají o své zdraví.

Jaké jsou vaše dlouhodobé vyhlídky?

Našim cílem je uspořádat za tři roky velké, bezkonkurenční oslavy pětatřicátého výročí od revoluce, minimálně tam tedy naše současná strategie dohlédne, a chceme nastavit systém tak, aby se tým obnovoval, ale byl zároveň schopný udržet kvalitní lidi.

Myslíte si, že je v současné době organizace festivalu nastavena tak, že jednou poběží i bez vaší účasti v pořadatelském týmu?

Doufám, že kdybych měl z jakéhokoli důvodu ze dne na den odejít, tak je tu dost lidí, kteří by akci vedli dál. Jedním z důvodů, proč jsme se transformovali na spolek, je i fakt, že nám to pomáhá lépe nastavit předávání znalosti o všech procesech, o know-how této akce. Snad tu tedy festival zůstane. Určitě budeme jednoho dne muset znovu hodnotit jeho účel, ptát se, proč jej děláme, k čemu slouží, zda původní účel splnil, nebo se objevil nový a akce tedy má pokračovat. Průběžně si tyto otázky každý rok pokládáme. Sami řešíme, zda má festival jenom připomínat výročí, nebo aktivizovat společnost a probudit hlubší zájem v lidech samotných o opečovávání demokracie. To je nyní náš úkol.