Vytetovat si mapu Slovinska? Docela to chápu, studentka se ohlíží za Erasmem

Brno, Lublaň - Julie Ženožičková minulý rok odjela v podzimním semestru na studijní pobyt do Slovinska s programem Erasmus+. V rozhovoru se ohlíží zpátky na čas, který tam strávila, na věci, co se naučila, stejně jako na výzvy, kterým musela čelit. Na MUNI studuje speciální pedagogiku se zaměřením na logopedii a sluchové postižení.

Proč jsi jela právě do Slovinska? Byla to tvoje první volba?

Přišlo mi, že u nás na fakultě zas tak velký výběr nebyl. Vybavuji si, že jsem narazila na několik severských zemí a pak pár škol v Německu. U těch byl ale problém, že většinou požadovaly znalost jazyka a jazykové certifikáty, které jsem neměla. Nakonec mi z toho jednoduše vyšlo právě Slovinsko. Už předtím jsem ho chtěla navštívit. Měla jsem pocit, že je to podceňovaná země a já jsem chtěla být ta, kdo objeví její potenciál.

Líbilo se mi taky to, že Slovinsko je relativně malé. Myslela jsem si, že v malé zemi si nebudu připadat tak ztracená – jak bych si mohla připadat, kdybych jela například do Španělska. Ve Slovinsku se člověk dostane všude za dvě hodiny. Buď můžeš být za dvě hodiny u moře, nebo v horách. Je tam opravdu všechno a je to rozmanitá země. Lublaň je navíc velká podobně jako Brno, takže jsem si říkala, že ji během mého pobytu budu moct poznat úplně celou a neztvrdnu po celou dobu jen v jedné čtvrti.

Překvapilo tě na životu ve Slovinsku něco?

Překvapilo mě, že v neděli měli opravdu skoro všechny obchody zavřeno – včetně supermarketů. Takže pokud si člověk nenakoupil potraviny dopředu, v neděli se mu sháněly opravdu těžko.

Taky tam mnohem víc třídí odpad. Ve Slovinsku skoro nenajdeš samostatně stojící směsný odpadkový koš, ale skoro vždycky jsou u sebe aspoň tři: jeden směsný, jeden na plasty a jeden na papír. Každý dům má před sebou čtyři kontejnery a opravdu se tam na třídění odpadu dbá.

Zklamalo mě ale MHD. V Brně ho máme podstatně lepší. Tady člověk čeká na přestup průměrně tak pět minut. Tam jsem ale čekala na navazující spoj skoro čtvrt hodiny. Do školy jsem tak jezdila asi hodinu, i když jsem nebydlela zas tak daleko. Myslím, že v Brně by stejná cesta zabrala maximálně dvacet minut. Na druhou stranu je město ale mnohem uzpůsobenější jízdě na kole, což bylo fajn.

Taky tam mají mnohem levnější kafe než my tady, ale musíš vědět, kam zajít, jinak můžeš narazit na fakt hnusné.

S jakými očekáváními jsi tam jela? Splnila se?

Možná trošku naivně jsem čekala, že to bude jako z Instagramu. Na Erasmus jsem chtěla jet už velmi dlouho, a tak jsem si to celé hodně idealizovala. Když jsem se pak dozvěděla, že mě opravdu vybrali, byla jsem šíleně šťastná. Ve skutečnosti to ale bylo opravdu náročné.

Například i když se považuji za hodně sociálního člověka, bylo pro mě ze začátku těžké najít si tam kamarády. I když jsou lidi všude, není jednoduché najít někoho, kdo ti opravdu sedne a s kým by ses chtěla vídat skoro každý den. Ve výsledku jsem takové lidi našla, ale byl to proces na delší dobu. Vybudovat si důvěru prostě trvá. Těžké to bylo zejména ze začátku, kdy se člověk teprve rozkoukává, ale zrovna by tu podporu nejvíc potřeboval.

Jací byli kamarádi, které sis tam našla?

Nakonec se tam zformovala taková parta kamarádů, kde jsme byli dvě Češky, tři Francouzi a jeden Ital. Spolu jsme pak podnikali většinu věcí, hodně jsme vařili, hráli ping pong nebo jezdili na výlety. Bylo krásné si uvědomit, kolik věcí děláme třeba úplně stejně jako lidi z Francie. I naopak to, že něco, co nám připadá úplně normální, může dělat Ital zas úplně jinak. Tyto kulturní rozdíly můžou být hodně obohacující, když se na ně člověk zaměří.

Zůstali jste s přáteli, které sis tam udělala, v kontaktu?

Byla jsem ohledně toho hodně skeptická, a tak jsem vděčná za to, že můžu říct, že jsme v kontaktu opravdu zůstali. Letos o prázdninách jsme dokonce jeli za tím kamarádem z Itálie. Byli jsme spolu asi čtyři dny a přišlo mi, že jsme navázali přesně tam, kde jsme přestali před půlrokem.

Jak jsi zvládala studium v cizím jazyce?

Všechny předměty ve Slovinsku jsem měla v angličtině. Jediný předmět ve slovinštině, který jsem si zapsala, byl školní sbor. Angličtina se mi poměrně rychle zautomatizovala a rychle jsem při mluvení získala sebevědomí. Hodně mě uklidnilo, že tam nikdo neměl úplně dokonalou angličtinu. Předtím jsem si říkala, že možná nevyslovuji úplně správně a že dělám chyby v gramatice, ale na tom opravdu nesejde. Dělá to každý. Důležité je se domluvit. Často jsem musela místo dokonalých dlouhých vět říkat naopak věci co nejjednodušeji, aby mi ostatní rozuměli. Když jsem se pak ze Slovinska vrátila, udělala jsem si certifikát na úrovni C1.

Studenti se před odjezdem často bojí papírování a byrokratické zátěže? Jak jsi to zvládala ty?

No, stres to byl. Byla jsem na to sama. Pořád jsem si jen dokola pročítala školní stránky a psala koordinátorce, že něco nechápu. Koordinátorku jsem vychytala na katedře ale opravdu dobrou a moc mi pomohla.

Docela mě taky užíralo, že jsem byla jediná ze skupiny čtyř kamarádek, kdo na Erasmus jel a tady ty organizační věci řešil. Když mi třeba uprostřed přednášky došel z ničeho nic mail a já věděla, že se zas něco pokazilo, neměla jsem nikoho, kdo by mi s tím pomohl.

Pamatuji si, jak jsem skoro celý jeden den jen pobíhala po fakultě s tím, že jsem potřebovala jedno razítko. Pak jsem to už nezvládla, složila jsem se na chodbě a připadala si jako idiot.

Co bys vzkázala studentům, kteří se teprve chystají vyjet?

Doporučila bych nebát se iniciovat setkání s ostatními a nebát se odmítnutí. Taky uvědomit si, že člověk tam je opravdu jen na čtyři měsíce a že už se ta příležitost možná nikdy nebude opakovat.

Taky si myslím, že odjet v druhém ročníku bylo ideální. Třetí a čtvrtý semestr jsou na to, podle mě, nejlepší.

Odnášíš si z toho i něco do života?

Předtím, než jsem vyjela, jsem asi měla dojem, že lidi z velkých měst, jako je třeba Paříž, budou určitě víc cool než já a že jim nějaká holka z Brna nebude sahat ani po kotníky. Pak ale zjistíš, že ten kluk z Paříže bydlí vedle tebe v pokoji, že není o nic speciálnější než ty a že stejně jako on inspiruje něčím tebe, ty zas inspiruješ něčím jeho.

Taky se mi v hlavě scvrkla moje představa o Evropě. Jakmile poznáš lidi z tolika různých zemí, začneš mít pocit, že jsi nějakým způsobem poznala i ty země. Já mám teď pocit, že třeba taková Francie a Itálie jsou mi hrozně blízké, a to jen proto, že tam mám kamarády. Podobné je to, když teď někde vidím třeba článek o Finsku. Ráda si ho přečtu, protože už tam někoho znám. Jakmile jsem si země mohla spojit s konkrétními lidmi, probudilo to ve mně o ně zájem. Celá Evropa mi teď připadá přístupnější.

Budeš se chtít do Slovinska vrátit?

Určitě ano. V mojí hlavě bude Slovinsko odteď už vždycky můj druhý domov. Za těch několik měsíců mi to tam opravdu přirostlo k srdci. Ke konci už jsem dokonce ani nemusela používat v centru mapy! Na to jsem byla opravdu pyšná.

Na jedné závěrečné party nám jedna holka dokonce ukazovala, že si nechala vytetovat mapu Slovinska. V tu chvíli jsem se tomu jen zasmála, ale upřímně ji docela chápu.

Utkvěl ti v hlavě nějaký konkrétní moment?

Celý poslední týden byl úplně skvělý, vlastně celý poslední měsíc. Všichni už totiž byli docela unavení, ale řekli si, že ještě musí stihnout všechno, co do té doby nestihli. Takže to byl opravdu každý víkend nějaký výlet a každý druhý den nějaká party. Do toho všeho jsme dělali zkoušky, člověku už začala lézt krkem ta studentská meníčka a na jednoho toho bylo opravdu moc.

Tehdy se nám na jednom výletě dokonce rozbilo auto, jednu naši kamarádku odvezli do nemocnice a šíleně jsme zmokli, když jsme šli na turistiku v úplně nevhodném oblečení do deště. Jednou jsme i museli žádat o pomoc místního farmáře, co vůbec neuměl anglicky. Část auta nám tehdy sjela do škarpy a potřebovali jsme jeho traktor, aby nám pomohl ho vytáhnout. Všechno jsme ale zvládli, a když se teď dívám zpátky, neměnila bych.