Pedagogické vzdělání ze mě udělalo lepší lektorku, říká tanečnice

Brno - Tančit může kdokoli. Na vysokou úroveň se ale vypracuje jen ten, kdo má skutečný talent. Nebo tomu tak není? Veronika Vlasáková o sobě tvrdí, že tanečně nadaná nikdy nebyla. Přesto je z ní dnes profesionálka, která svůj tým na soutěžích pravidelně vede k vítězství. „Hodně jsem se nadřela. Trpělivost je vlastnost, díky které člověk dosáhne čehokoli,“ říká lektorka.

Tanec si spousta lidí spojuje s kladnými emocemi. Jak to jde dohromady se soutěžením a rivalitou?

Není tanec jako tanec. Když ho vidíte v divadle, je uměním. Na soutěži se z něj stává sport, má známky rivality. Je potřeba tyto dvě oblasti oddělovat. Každý si může vybrat to, co mu více vyhovuje. V našem týmu jasně dominuje sportovní vnímání tance. Radost se ale nevytrácí.

Trénujete mnoho úspěšných mladých tanečnic, které se pravidelně umisťují na stupních vítězů. Jaké sdílené znaky u nich sledujete?

Mají velkou trpělivost. Je to vlastnost, díky které člověk dosáhne čehokoli. Objevuje se u nich také jakési sebezapření v tom, že cvičí i mimo naše tréninky. Nehledají výmluvy, snaží se s ohromnou pílí a vytrvalostí.

Jak jste se naučila tančit vy?

Ačkoli jsem odmala měla dobré rytmické vnímání, pohybově jsem nadaná nebyla. Tančit jsem ale chtěla, a tak jsem na sobě začala pracovat. Hodně jsem se nadřela. Pokaždé se pousměji nad tím, když mi někdo řekne, že mám talent. Vlastně mě fascinuje, že to tak vypadá.

Žít podle soutěží

Podle čeho si tanečníky do týmu vybíráte?

Hlásí se ke mně jen ti pokročilí. Musí projít konkurzem. Sleduji, jak rychle a přesně se naučí požadovanou choreografii. Chci vědět, jakou mají zásobu kroků, nebo jak slyší hudbu. Potřebuji se také ujistit, že děti opravdu chtějí tančit na vysoké úrovni a mají podporu svých rodičů. Soutěžíme často, bez podpory domova to nejde. Nejenže to stojí hodně peněz, ale rodina se musí přizpůsobit i časově. Žít podle soutěží.

Na úkor čeho se tedy z dítěte stává profesionální tanečník?

Mohu mluvit jen ze své zkušenosti. Nepoznala jsem klasický život teenagera. Na střední škole jsem nebyla na stužkování, ani na žádném zahraničním zájezdu. Bylo to ale moje rozhodnutí. Raději jsem šla na trénink, milovala jsem to. Bavilo mě jít do toho na sto dvacet procent.

Veronika Vlasáková (23)

Pochází z Kuřimi. Nedávno dokončila bakalářské studium Sociální pedagogiky a volného času na Masarykově univerzitě. Taneční lektorkou se stala před devíti lety. První tanečníky si vychovala v brněnských Jehnicích. Nyní spolupracuje se studiem Kontrast. Team K2, který vede už dva roky, se umisťuje v českých soutěžích pravidelně do třetího místa. Juniorky i dospělé tanečnice se v loňském roce kvalifikovaly na mistrovství Evropy a dokonce i na mistrovství světa. Motto Veroniky Vlasákové zní: „Nedělám, co mě nebaví.“ Jak ale říkává, naštěstí ji toho baví opravdu hodně.

Očekáváte stejný přístup i od svých studentů?

Vadí mi, když někdo na trénink nepřijde. Je to pro mě, jakožto pro lektorku, velmi omezující. Zakázat jim to ale nemohu. Většinou se děti snaží přizpůsobit si termíny školních akcí tak, aby nemusely ošidit tanec.

Tanci tedy musí dávat hodně energie, času i trpělivosti. Jakou mají motivaci?

Ohromně je to baví. Medaile je odměna, viditelný úspěch. Ale není to všechno. Důležitější je, že se jim povedlo dobře předvést choreografii, mají z výkonu dobrý pocit nebo získají uznání od ostatních skupin. Pro někoho může být motivací i to, že se tancem chce v budoucnu živit.

Od křiku k trpělivosti

Vystudovala jste sociální pedagogiku a volný čas. Jak vám v lektorování vysoká škola pomohla?

Nejspíš zachránila mě i děti. Začala jsem učit hodně mladá a byla to chyba. Bývala jsem autoritářský typ lektora. Vyžadovala jsem obrovskou disciplínu, hodně jsem křičela. Často jsem nerespektovala individuální potřeby dětí. Nedocházelo mi například, že není možné, aby se všichni naučili nějaký pohyb stejně rychle. Díky studiu jsem se dozvěděla mnoho užitečných znalostí, které teď využívám.

Co jste si uvědomila?

Zjistila jsem například, že nemusím řvát, aby mě děti poslouchaly. Mám větší trpělivost při vysvětlování. Už také dokážu pochopit, když někdo nejde na trénink, protože jede se třídou na adaptační kurz. Několik jsem jich totiž sama vedla. Díky tomu vím, jak moc důležité pro třídní kolektiv jsou. Uvědomuji si, že můj názor nemusí být jediný správný, a dokážu hledat kompromisy.

Na Instagram jste po získání bakalářského diplomu napsala, že máte oficiálně potvrzené, že umíte vést lidi. Co to znamená?

Umění vést spočívá v tom, že si uvědomuji, jaké postupy využívám a proč. Když učíte lidi, automaticky na ně máte nějaký vliv. I když někdo umí skvěle tančit, neznamená to, že z něj bude dobrý lektor. K tomu jsou potřeba pedagogické znalosti. Neznamená to, že profesionál chyby nedělá vůbec. Tolik ale ostatní svým chováním neposkvrňuje, nepřenáší na ně traumata.

Jak konkrétně se může projevit rozdíl mezi vystudovaným lektorem a tím bez formálního vzdělání?

Vystudovaný lektor například lépe chápe skupinovou dynamiku a umí s ní pracovat. Můžeme si to představit na situaci, kdy se skupina začne hádat. Lektor s menšími vědomostmi ji bude chtít rychle utnout. Hádka tím sice skončí, vyřešená ale nebude. Děti nepřestanou být naštvané. Lepší přístup je situaci mírně korigovat a nechat kolektiv projít i dalšími fázemi, aby se atmosféra pročistila.

Říkala jste, že fungujete jako sběrna pro tanečníky, kteří odešli z jiných skupin. Jaké zkušenosti s chováním předchozích lektorů s vámi sdílí? Zarazilo vás něco?

Překvapilo mě, že se setkali s lektorem, který se nechtěl učit jejich jména. Vždy mě zasáhne, když se něco podobného doslechnu. Jde o velmi neosobní přístup, kdy nemůže vzniknout žádný vzájemný vztah. Není v pořádku neoslovovat dítě jménem a místo toho volat „hej ty, pojď sem“ a podobně.

Jaký vztah máte vy ke svým žákům?

Na tréninku jsem pro ně autorita. Říkám jim, co mají dělat, učím je choreografii. Mimo trénink máme až kamarádské vztahy. Snažím se tady pro ně vždy být. Mohou se mi s čímkoli svěřit nebo mi kdykoli napsat.