Online rozhovor: Na všechny nápady bych potřebovala náhradní hlavu, říká spisovatelka Zuzana Pospíšilová

Ostrava - Psycholožka píšící knihy pro děti Zuzana Pospíšilová se zúčastnila online debaty se čtenáři Stisku. Ti jí mělo možnost zpovídat v pondělí 24. dubna mezi 15:00 a 16:00.

V době, kdy všude ve světě dochází k digitalizaci, lidé zapomínají číst. Rodiče dětem už od útlého věku často dávají místo knihy třeba tablet. Přitom pro rozvoj dětské fantazie je čtení velmi důležitým prvkem.

Psycholožka a spisovatelka převážně dětských knih Zuzana Pospíšilová se snaží v tomto ohledu rodiče vzdělávat a děti vést ke čtení zábavnou a přirozenou formou. Ve spolupráci se školami a knihovnami pořádá pro děti různé besedy a workshopy.

Ve svých knihách využívá znalosti, které získala při studiu psychologie na Masarykově univerzitě a v praxi jakožto dětská psycholožka. Knihami chce bavit, ale také vzdělávat a klást důraz na morální hodnoty. Za její téměř dvacetiletou spisovatelskou kariéru jí nápady stále nedochází, sama sebe popisuje jako chrlící sopku plnou fantazie.

Čtenářům v rozhovoru mimo jiné radila, co dělat, když chtějí vydat svou první knihu, nebo jak se vypořádat s kreativním blokem.

Jaké morální hodnoty ve svých knihách zdůrazňujete?

Mé původní povolání je dětská psycholožka. Moje maminka pracovala jako učitelka, tatínek byl divadelní režisér. Z toho důvodu se v mé tvorbě mísí aspekty všech těchto povolání. Kniha by měla děti zaujmout a zároveň nenásilným způsobem vzdělávat či vychovávat. Apeluji na pomoc druhým, na pravdomluvnost, úctu nejen k lidem, ale také k přírodě. Například v knize Popelářské pohádky se děti dozví, jak a proč třídit odpad, v sérii Nové příběhy se šťastným koncem, které vznikají ve spolupráci s Českým svazem ochránců přírody děti poznají práci záchranářů na záchranných stanicích. Napsala jsem také knihu Hravá škola hezkého chování, kde se explicitně zaměřuji na aspekty slušného chování. A v mnoha knihách se výchovné momenty vyskytují skrytě. Třeba v Pohádkách před spaním (uklízení hraček, čištění zoubků, mytí rukou apod.)

Jak často by podle Vás měli rodiče dětem číst?

Podle mého názoru by měli rodiče malým dětem číst pravidelně. Je jedno, jestli je to každý den nebo ob den, ale měl by se z toho stát rituál, který bude v konečném důsledku přínosný pro obě strany. Když se z dětí stanou čtenáři, je možné se při předčítání střídat, aby děti zdokonalovaly své čtenářské dovednosti.

Jak dlouho Vám trvalo napsat Vaši první knihu? Co na tom bylo nejsložitější?

Psaní první knihy byla nejúžasnější věc na světě. Když jsem v sobě probudila spící fantazii, nápady se hrnuly jeden za druhým. Tvůrčí nadšení bylo doslova hmatatelné. Překážkou bylo, to, že jsem se přes den musela starat o malé děti, tak jsem si nápady musela začít zapisovat v poznámkách a zpracovat je později. Bylo potřeba se naučit větší trpělivosti a disciplíně.

Prošla jste si někdy spisovatelským blokem? Máte nějakou radu, jak se mu vyvarovat?

Mám štěstí, že mi slova sama plynou od úst (v případě psaní od ruky). Někdy jsem si připadala jako sopka, která chrlí lávu. Ta musí ven stejně jako slova, nápady, příběhy. Nedá se zatlačit zpátky. Jedním blokem jsem si ale prošla. Bylo to po onemocnění kovidem. Déle než měsíc jsem nebyla schopná nic vymyslet, na nic se soustředit a bála jsem se, že to tak už zůstane navždy. Naštěstí tyto potíže odezněly. Jediná rada je nezoufat a věnovat se něčemu jinému. Já jsem za tu dobu například uháčkovala deku.

Nelákal Vás někdy i jiný žánr knih?

Jako čtenář mám ráda snad všechny typy literárních žánrů. Lákalo by mě napsat něco humorného pro dospělé nebo detektivku. Jeden nesmělý pokus jsem učinila v podobě knihy Podivná hra, která je určená dospělým a je hlavně o stalkingu. Potíž je v tom, že jsem se do povědomí zapsala jako autorka dětské literatury. Nyní jsem se dostala do situace, kdy se nakladatelům nabízet nemusím, protože mi dávají zakázky sami. Chtějí například další pokračování do série, podobné pohádky, něco pro kluky předškoláky, knihy hádanek a podobně.

Co vás vedlo k psaní knih zrovna pro děti?

Pro děti jsem začala psát, stejně jako mnoho mých kolegů, když se mi narodily vlastní dcery. Často jsem jim vyprávěla vymyšlené příběhy. Dívaly jsme se spolu na obrázky v knihách a já přitom vymýšlela příběhy krátké, poutavé a s použitím slov, kterým malé děti rozumí. Když to můj muž slyšel, tak řekl, že je to opravdu dobré, a že bych si to neměla nechávat jen pro sebe, že by se to mohlo líbit i jiným dětem. To byl prvotní impuls jít s kůží na trh a oslovit nakladatele.

Pomáhají na vývoj dětské fantazie i audioknihy?

Také audioknihy pomáhají rozvíjet dětskou fantazii. Dítě si při poslechu rozvíjí svou obrazotvornost. A je jedno, jestli mu čtou rodiče nebo pohádku slyší z rádia či v jiné elektronické podobě. Živé čtení má však další benefity v podobě upevnění vztahu s předčítajícím, možnost se ptát na nejasnosti a podobně.

Byly Vám někdy výtvory Vašich dětí inspirací?

Děti byly a jsou mou inspirací stále. Mé vlastní dcery už jsou dospělé, ale když byly malé, často řekly něco legračního nebo něco, co bylo pozoruhodné fantazijním přesahem. Někdy stačily jen maličkosti. Třeba baobaba místo baobab. Hned mě to inspirovalo napsání pohádky o Baobabě.   

Jaké knihy jste měla jako malá nejraději?

Jako malá jsem milovala všechny knížky. Ať už ty, které mi předčítali rodiče, tak i ty, které jsem později četla sama. Nejvíce mě inspirovala kniha Miloše Macourka nazvaná prostě Pohádky. Milovala jsem pohádku o holčičce s náhradní hlavou. Přála jsem si taky takovou náhradní hlavu. A toto přání mám dodnes.

Podle čeho je podle Vás dobré vybírat nakladatelství pro svou první knihu?

 Před vydáním první knihy jsem se stejným rukopisem oslovila několik nakladatelství najednou. Zpočátku je velmi těžké se prosadit. Z některých nakladatelství mi přišla odpověď, že se jim rukopis sice líbí, ale vydávají jen renomované autory. Byla jsem velmi vděčná, že mi vydaly texty alespoň v časopise Sluníčko. Pak už byla cesta k nakladatelům snazší. Začínající autor si nakladatele vybírat moc nemůže.