Práce pro Mediky na ulici pomůže zbavit se předsudků, říká studentka medicíny

Brno - Můžete je potkat v ulicích Brna v zelených bundách a mikinách jak ošetřují lidi bez domova. Jde o studenty medicíny z Masarykovy univerzity, kteří svými znalostmi pomáhají potřebným. Medici na ulici jsou spolek, který sdružuje studenty osmi českých lékařských fakult a svou činností se snaží pomáhat lidem bez domova. "Přijde mi to jako smysluplná práce a vyzkouším si praktickou stránku medicíny", vysvětluje svou motivaci Kateřina Matulová, studentka Lékařské fakulty MU a jedna z dobrovolnic.

Jak jste se k medikům na ulici dostala?

Během zkouškového v prváku jsem na Instagramu viděla příspěvky z pražské pobočky. Pak jsem našla jejich stránky a zjistila jsem, že to funguje taky v Brně. Podmínkou je, že se můžeš přidat až po prváku, takže jsem jim v létě napsala a v září jsem se k nim přidala. (pozn. red. Kateřina nyní dokončuje třetí ročník)

Může se přidat i někdo, kdo nestuduje medicínu?

Máme tam teď studentku zdravotnického záchranáře, ale zapojit se můžou vlastně jenom zdravotní obory.

Takže já jakožto studentka žurnalistiky můžu pomoct pouze finančně…

Přesně tak.

Jak často se zapojujete?

U mě je to různé každý rok. Nejvíc záleží na rozvrhu, protože směny začínají kolem druhé odpoledne. Letos to vyšlo tak dvakrát třikrát za semestr, co jsem byla.

Ostatní chodí taky individuálně nebo mají pravidelný rozvrh?

Každý měsíc máme tabulku s přihlašováním na rozplánování směn, kdo má kdy čas. Většinou děcka chodí jednou měsíčně nebo i častěji, když mají čas a chuť. A pak jsou tam nejspíš tací jako já, kteří se tam objeví čas od času.

Co vaše práce obnáší?

Máme dva typy směn. Jedna se odehrává v buňce, co máme na Vlhké (pozn. red. Kontaktní centrum Vlhká, které zřizuje nezisková organizace Podané ruce) Tam chodí pacienti za námi. Pak je druhý typ. Tomu říkáme “terén”. Při něm bereme zdravotnický batoh se vším vybavením, máme vytyčené trasy, které procházíme a tam oslovujeme lidi. Ptáme se jich jestli nepotřebují zdravotnickou pomoc, konzultaci nebo něco podobného.

Kde berete materiál na ošetřování?

Ten kupujeme z finančních darů, které dostáváme. Máme transparentní účet, kde se dá podívat kolik kdo přispívá. Před tím se, myslím, bral ze sbírek ze starých lékárniček.

Bála jste se někdy takhle v terénu?

Nevzpomínám si, že bych se někdy bála. Nikdy tam nejsme sami, většinou jdeme ve dvojici nebo ve trojici. Některým lidem se staly nějkaké nepříjemné situace, ale mě se nikdy nestalo, že bych se cítila ohrožená.

Všichni jste pořád ještě studenti…

Teď už máme dva nebo tři lidi, kteří už absolvovali a mají titul MuDr.

Tak většinově jste studenti. Můžete řešit všechno nebo pacienty posíláte i jinam?

Určitě, v našich silách není vyřešit všechno. V podstatě poskytujeme ošetření většinou chronických ran. U akutních případů nebo těžkých stavů se stává, že musíme zavolat záchranku. Nebo se snažíme lidi odkázat na nemocnice, případně jejich praktiky. Stejně tak někdy mají infekci a potřebují antibiotika. To se potom snažíme zjistit jestli mají pojištění, jestli mají praktika a kdo by jim ty léky mohl předepsat.

Jak vás bezdomovci přijímají, když k nim přijdete s nabídkou pomoci?

Vesměs se setkáváme s pozitivními ohlasy. Pomoc vítají a váží si toho. Často nám za ni děkují. Mají špatné zkušenosti se zdravotními zařízeními, už jenom co se týče předsudků nebo mají problém se svým pojištěním, nemají ho, nemají doklady.

Máte nějaké stálé pacienty?

Určitě máme, v období kdy jsem chodila častěji, většinou jednou nebo dvakrát do měsíce, jsem poznávala spoustu pacientů. Chodí totiž třeba každé pondělí a pátek na převaz. A pak se občas objeví někdo nový. Dovede ho kamarád, protože potřebuje nějak pomoct.

Doporučila byste studentům medicíny, aby se zapojili?

To bych určitě doporučila, kdyby někdo měl pocit, že by ho to mohlo bavit. Jednak to může být zajímavý z osobního úhlu pohledu na bezdomovce, zbavení se předsudků. Za druhé si vybuduješ komunikační dovednosti, tím že mluvíš s pacienty, se kterými je komunikace obtížnější. Občas jsou pod vlivem nebo můžou nějakou psychickou poruchu, což může být někdy i ten důvod proč skončili na ulici. Plus teda praktické dovednosti jak ošetřovat různé typy ran, co na ně použiješ, jakým způsobem je zavážeš, nezavážeš a tak.

Občas taky člověk vidí zajímavé případy. Třeba máme pána, který k nám pravidelně chodí s bércovými vředy a kromě toho má ascites. To je volná tekutina v břiše, která tam normálně není. Obvykle při poruše jater, tedy to je alespoň nejčastější příčina zvlášť v naší alkoholické společnosti, se tam hromadí tekutina. V nemocnici jsem to viděla tak dvakrát. Tím, že o sebe tolik nedbají, nebo nenavštěvují zdravotnická zařízení mají onemocnění vygradované k různým komplikacím, které by se normálně neprojevily.

Chtěla byste se tomu věnovat i po studiu?

To bude hodně záviset na tom, kde budu pracovat. Vidím se tam minimálně do konce studia, těžko říct v jak intenzivním časovým zapojení. Ale baví mě to, přijde mi to jako smysluplná práce. Mě moc baví cokoli praktického, ať už je to šití ran nebo převazování. Něco dělat rukama a tohle je přesně je příležitost potkat se s takovými případy. Je to pro mě motivující, vidět praktickou stránku medicíny.