Do Rwandy za lékařskými zkušenostmi i na výpravu, která se nikdy nestala

Student medicíny na Masarykově univerzitě Michal Slach se rozhodl letos v létě absolvovat měsíční stáž na jihu Rwandy. Pracoval v univerzitní nemocnici ve městě Huye, známém také jako Butare, kde se seznámil s tamním zdravotnictvím a léčil těžce nemocné pacienty. Ve Rwandě strávil šest týdnů, z nichž dva měl v plánu cestovat. Místo toho se ale sám stal pacientem.

Vidím, že máte několik tetování, což na první pohled potvrzuje vaši dobrodružnou povahu. Které je pro vás nejdůležitější?

Tak to bude tohle (Michal si ukázal na malého čertíka na paži). Je to z písničky Small Red Boy od kapely AJJ. Zpěvák v ní popisuje, jak v sobě najde malého červeného kluka, vyřízne si ho a vychovává ho podle sebe, tak jak on chce. Tímto způsobem se sám osvobozuje. Je to zpráva ode mě pro mě, že všechno bude dobré, pokud na tom budu v životě pracovat. Zpětně výběr toho tetování vnímám jako důležitou součást mého dospívání.

 

Předpokládám, že zhruba ve stejné době jste udělal další důležitá rozhodnutí. Proč zrovna medicína?

Bylo to trochu spontánní. Nejdřív jsem chtěl být právník, protože jsem se rád hádal. Zároveň jsem ale chtěl pracovat s lidmi. Hodně mě ovlivnil také Ranhojič od Noaha Gordona, ta knížka mi ukázala lékaře jako osobu s respektem, které jsem si i já sám vážil. Navíc maminka je zdravotní sestra, takže i ona měla na toto rozhodnutí vliv. Šel jsem do toho ale naslepo. Opravdu nadšený do medicíny jsem začal být až na vysoké škole.

 

Rwanda – země kontrastu

Proč jste se rozhodl vyrazit do Rwandy?

Chtěl jsem vyjet na zahraniční stáž buď to na střední východ nebo do Afriky, proto jsem si našel program, který mi to umožnil. Každý zájemce si musí sestavit seznam zemí, kam chce jet a seřadit si je podle priority. Rwanda pro mě nebyla první volba, nejvíce jsem chtěl do Keni. Tam jsem se ale nedostal. O Rwandě jsem vůbec nic nevěděl, dokud jsem tam nepřijel.

 

Když se řekne Rwanda nebo jiná země subsaharské Afriky, lidem se vybaví plechové střechy, děti na řídítkách a prašné cesty. Jak byste ten obrázek po vaší zkušenosti upravil?

Nevím, jestli je potřeba jej nějak upravovat. Hodně záleží, jestli se člověk nachází ve městě, kde rostou mrakodrapy, nebo alespoň u hlavní cesty. To je úplně jiný život než na vesnicích, které jsou vidět jen v dálce z kopců a nedá se k nim ani pořádně dostat. Tam ten obrázek takový bude – děti na řídítkách, prašné cesty a spíše než plechové, tak slaměné střechy.

 

Co se vám honilo hlavou, když jste poprvé vkročil do univerzitní nemocnice v Butare?

Napadlo mě, že to nevypadá jako na fotkách. Na webových stránkách nemocnice mají fotky krásné budovy s urgentním příjmem a myslel jsem si, že takhle bude vypadat celý areál. Nevypadal. V ostatních částech nemocnice jsem si připadal spíš jako ve skladišti. Stejně jako jsou velké rozdíly mezi městy a vesnicemi, tak je to znát i ve zdravotnickém systému. Mají tam třeba magnetickou rezonanci, což je velmi drahé zařízení, které bylo myšleno jako líbivý dárek od někoho zvenčí. Na druhou stranu jim chybí běžné přístroje, například EKG, které doktoři potřebují na denní bázi. Na druhou stranu musím říct, že se to vyvíjí a že jsou tam vzdělaní lidé, kteří na tom pracují.

 

Hrdí studenti a těžké případy

Jak na vás působili kolegové?

Já jsem pracoval pod dohledem doktora, který byl, řekněme, minimalistický, co se pracovního výkonu týče. Moc se nám nevěnoval, nekontroloval nás. Byli tam i lékaři se znalostmi studenta ve druhém ročníku, což občas dokonce ohrožovalo pacienty. Ale opět byly patrné velké rozdíly. Setkal jsem se samozřejmě také s velmi aktivními doktory, kteří nám vše rádi vysvětlili. A všechno to měli pod palcem takzvaní senior doctors, kteří byli mimořádně vzdělaní, měli přesah do nejrůznějších vědních oborů a radili se ohledně složitějších případů.

 

Jakým způsobem se ve Rwandě vzdělávají budoucí lékaři?

Přímo do výuky budoucích mediků jsem se nezapojoval. Z jejich povídání jsem ale pochopil, že je to mnohem praktičtější než u nás. Například při zkoušce z anatomie se jich ptají na souvislosti s klinickou praxí. V Česku pořád musíme memorovat definice z učebnic. V tomto směru mám pocit, že se snaží být mnohem modernější než některé evropské státy. Další velký rozdíl, kterého jsem si všiml, byl v přístupu mladých mediků. Trochu mi to připomínalo něco, co člověk vidí ve starých filmech nebo knížkách. Medicína pro ně byla takovým středobodem jejich osobnosti. Viděl jsem na nich, jak byli velmi zapálení a nadšení z toho, že tam jsou. Na rozdíl od nás ve Rwandě nemají bezplatné vysokoškolské vzdělání, takže si studia patřičně váží.

 

Vzpomenete si na příběhy některých pacientů?

Mám zaryté v paměti dva případy. Jeden relativně šťastný, to byla Denise. Zůstala v nemocnici po porodu s hlubokou žilní trombózou na obou nohách a propouštěla se až po sedmi týdnech, novorozené miminko měla přitom celou dobu u sebe. Smutnější případ byla Argentine. Ležela v nemocnici s vážným zánětem mozkových blan dlouho předtím, než jsem do Rwandy přijel. Nemluvila, příliš nevnímala, co se kolem ní děje, a na to se nabalovaly další komplikace. Nejhorší pro mě bylo jedno pondělní ráno, kdy jsem si povídal s její maminkou, která se najednou rozplakala, a já se dozvěděl, že dceru už tři dny nenakrmila, protože čekala, až rodině přijdou nějaké peníze. To jsem si pak taky šel na chodbu zaplakat. Když jsem z Rwandy odjížděl, Argentine pořád ležela v nemocnici. Léčená paralenem, protože nic jiného si její příbuzní nemohli dovolit.

Budoucí lékař pacientem

Jak jste trávil čas mimo nemocnici, abyste se odreagoval?

Stejně jako doma, vysedával jsem po kavárnách. Setkával jsem se tam s ostatními stážisty a stážistkami, kteří byli na jiných odděleních, takže jsme se moc nevídali. Já se moc rád bavím s lidmi, proto poznávat další studenty i místní pro mě bylo na celém pobytu to nejlepší. Chodil jsem taky na procházky do lesa spravovaného místní univerzitou. O víkendech se pak jezdilo na různé výlety, na safari, k jezeru. I to bylo cílem mého programu – poznat kus světa.

 

Jak byste popsal ten kus světa, který jste viděl?

O Rwandě se říká, že je to země tisíce kopců. Za mě je to úplná hloupost. Je jich tam minimálně desítky tisíc! Vše je prudké, ostré a vysoké. Každou chvíli se jede po silnici nad čtyřistametrovým srázem. Na severu jsou vulkány, které vypadají jako z Indiana Jonase. Krásné jsou i horské pralesy.

 

Snaha o cestování vás ale i něco stála. Povíte mi o své nehodě na motorce?

Rozhodl jsem se ve Rwandě zůstat i po konci své stáže, abych mohl ještě více cestovat. Těšil jsem se na jednu pěší túru v sopečných horách, kde bych se poprvé v životě dostal do výšky nad čtyři tisíce metrů nad mořem. Ráno jsem si stopnul mototaxi, abych se dostal na startovní místo výpravy. Řidič motorky mi odkýval, že přesně ví, kam chci jet. Jenomže to nevěděl. A asi ve třetině cesty mu došel benzín. Tak jsem si stopnul dalšího motorkáře. Ten byl asi tak nadšený, že veze Evropana, že si zapomněl zvednout stojánek. V zatáčce jsme se o něj opřeli, motorka letěla přes obrubník, řidič letěl přes motorku, já jsem letěl přes něj. Byl jsem celý podřený a narazil si koleno, které mě doteď zlobí. Měl jsem obrovské štěstí, že jsem neskončil hůř. V cestě jsem ale pokračovat nemohl.

 

Takže jste si ve Rwandě vyzkoušel i perspektivu pacienta?

Přesně tak. Nejdřív na klinice, kde pracují jen sestry. Než mě jedna z nich ošetřila, zeptala se mě, jestli bych jí nedal nějaké peníze. Ne za službu, ale ještě navíc. Byl jsem zvyklý, že se mě na to místní ptají, ale v té situaci, kdy jsem byl celý vyklepaný z nehody, mě to velmi rozčílilo. Nic jsem ji nedal. Pak jsem se nechal ještě ošetřit v nemocnici v Butare, kde jsem pracoval. Tam se mi taky pokusili naúčtovat za rentgen a ultrazvuk mnohonásobek opravdové ceny. Naštěstí si toho pokladní všimnul a dal to do pořádku. Díky bohu, protože tolik peněz bych ani neměl. Z tohoto hlediska to pro Evropany v Africe není vůbec lehké.

 

Jak jste se cítil, když jste se vrátil do Česka?

Cítil jsem úlevu. Už jsem byl ze všeho unavený. Přijel jsem domů a byl jsem rád, že můžu obejmout našeho psa, svalit se na postel a nic neřešit.

 

Jaké bude vaše další dobrodružství?

To nevím. Přemýšlím o výjezdu pod stejnou organizací do Iránu nebo Iráku. Učím se i arabsky, ale jsem teď zadaný, tak musím být opatrnější.

 

Článek vznikl jako produktová seminární práce v předmětu Publicistika.