Dětská nemocnice omezila péči. Zdravotníci jsou vyčerpaní, říká Blatný
Domácí
Brno - Omezení zdravotní péče kvůli epidemické situaci se nevyhnulo ani brněnské Dětské nemocnici. Od pondělí 8. listopadu kvůli rostoucímu počtu pacientů s koronavirem uzavřelo její vedení dva sály, chirurgický a ORL (Otorinolaryngologie – ušní, nosní, krční, pozn. red.). Situace se podle Fakultní nemocnice Brno, pod kterou Dětská nemocnice spadá, nedotkne vážně nemocných dětí.
„O pacienty s koronavirem se musí starat více zdravotníků, než o ostatní nemocné. Někteří naši lékaři tak museli přejít od nás do bohunické nemocnice, a jejich oddělení tak nemohou fungovat,“ vysvětluje uzavření několika oddělení zdravotní náměstek Dětské nemocnice Jan Blatný.
V tiskové zprávě, kterou před pár dny vydala Fakultní nemocnice Brno, jste uvedl, že „může dojít k odložení neakutních operačních výkonů". Nastávají již posuny termínů vyšetření či zákroků?
Nastávají, protože naše nemocnice je momentálně jednou z epidemicky nejzasaženějších v České republice. Více než sto lůžek obsazují pacienti s koronavirem. Operace, které tedy lze odložit, se budou muset odkládat. Nemocnice však stále běží na plné obrátky a během víkendu se zde na pohotovosti objeví klidně 350 či více dětí s onemocněním horních cest dýchacích či jinými virovými infekcemi. Takže jediná část nemocnice, kam jsme mohli sáhnout a poslat lékaře pomáhat do Bohunic, byla ta s chirurgickými obory.
Bude-li se situace nadále zhoršovat, může dojít k uzavření dalších sálů?
Možné to je, na což jsme upozornili i ministerstvo zdravotnictví. Na jaře vycházel vždy jakýsi příkaz či doporučení o elektivní péči, tedy odkladné, který jsem jako ministr sám podepisoval. Dokument má obvykle dva stupně. V tom prvním ministerstvo umožní svým organizacím tuto péči omezit, v další fázi ji případně přímo zakáže. V tuto chvíli je potřeba první stupeň. Nemocnice se pak díky němu mohou opřít o normu, která je pro ně závazná, aby byly schopny pacientům vysvětlit, proč se starost o některé z nich odkládá. Nejde o zlou vůli vedení nemocnice či lékařů. Situace může být horší než v minulém roce, kdy díky přísným opatřením běžní pacienti nebyli a naše infekční a pediatrická oddělení byla poloprázdná. V bohunické nemocnici bylo díky tomu tehdy na starost o hospitalizované s koronavirem až šedesát sester z Dětské nemocnice. Teď jich je v Bohunicích deset. Kdyby se počet vážně nemocných blížil minulému roku, situace by byla daleko hůře řešitelná. Věřím, že tento scénář nenastane.
Kolik je volných lůžek z těch, která jsou vymezená pro nakažené koronavirem?
Volná lůžka ještě jsou, ale situace se mění ze dne na den. Ve chvíli, kdy COVID pacienti obsadí celostátně zhruba deset procent všech lůžek jednotek intenzivní péče, se nemocnice začnou dostávat do problémů. K tomu už v současné době dochází, je tedy potřeba jednat preventivně a neřešit problémy, až když nastanou. Proto musíme trvat na tom, aby nemocnice měly možnost omezovat péči. Zásadní problém je ten, že pacienti jsou na lůžku déle než v předchozích vlnách. Jsou tam teď tři týdny, nebo i šest týdnů. Přestože jich je díky očkování signifikantně méně a většina z nich přežije, je to pro zátěž nemocnic špatná zpráva.
Navzdory vakcinaci tak může být situace horší, než loni.
Věřím, že nebude horší, ale může být srovnatelná. To, že se někdo dostane i přes naočkování do nemocnice, ale neznamená, že vakcíny nefungují. Kolega z Akademie věd ve svém příměru řekl, že když bude mít každá domácnost hromosvod a požární hlásič, tak všechny domy, které vyhoří, budou maximálně zabezpečeny požárním systémem. Nelze však říct, že nefunguje požární systém, protože domů, které vyhoří, bude díky tomu třeba tisíckrát méně. Stejně tak když se nechají naočkovat všichni lidé, tak každý, kdo skončí s koronavirem v nemocnici, bude po očkování. Nelze ale říct, že očkování nefunguje, protože bez něj by v nemocnicích bylo lidí mnohem více. Má to smysl, opravdu. Nemocných je výrazně méně, přežívají, ale bohužel zabírají lůžka a začíná to být znovu problém. Z mého pohledu je potřeba naplno obnovit funkci centrálního řídícího týmu, národního dispečinku lůžkové péče a podporu ze strany ministerstva zdravotnictví nemocnicím. Aby mohly v případě, že to bude nutné, tu ostatní péči omezovat. I s vědomím, že se jedná o časovanou bombu. Protože čím více té péče teď omezíme, tím více problémů bude odloženo v časovém horizontu.
Jaký je nyní v nemocnici poměr očkovaných a neočkovaných pacientů?
K minulému týdnu u nás bylo 30 až 35 procent nemocných naočkovaných. Zbytek, tedy převážná většina lidí hospitalizovaných s COVID, jsou lidé neočkovaní.
Čekal jste poté, co se naplno rozběhlo očkování, že by mohlo k takto drastické situaci ještě dojít?
Neřekl bych, že je situace drastická, avšak uvidíme, jak se bude vyvíjet. Ve chvíli, kdy na jaře a v létě prudce přibýval počet naočkovaných lidí, se chtělo věřit tomu, že už to špatné nebude. Osobně jsem čekal, že minimálně tento podzim ještě nějaký problém nastane, bylo však těžké odhadnout jeho rozsah.
Proč si myslíte, že v České republice odmítá tolik lidí vakcinaci? Podíváme-li se do Španělska, Portugalska či Dánska, ukazuje se, že se dá přesvědčit drtivá většina populace.
Statistiky ukazují, že tato nemoc znovu rozdělila Evropu na západní a východní blok. Nicméně u nás je to, podle mě, ne úplně pochopitelnou tolerancí k dezinformacím. Mám ze svého okolí příklady, kdy rodiče dětem očkování zakazují a zdůvodňují to tím, že nebudou mít děti a různé takové hlouposti. Což je lež jako věž. Za normálních okolností by se tomu člověk pousmál, protože to je taková hloupost, že tomu snad ani věřit nejde. Přesto se povedlo semínko pochybnosti a nevíry zasít velmi hluboko. Myslím si, že velikou roli hrají také média. Po každém rozhodnutí, které vyjde v televizi, na internetu či v tisku, následují desítky komentářů, které ho znevažují a přikládá se jim úplně stejná váha. Znevažování čehokoliv, co je vydáno, to je jakési švejkování, které je naší zvláštní vlastností.
Stál jste jako ministr zdravotnictví u začátku vakcinace a očkovací kampaně. Když se zpětně podíváte, udělal byste ve věci podpory očkování či komunikace k veřejnosti něco jinak?
Řadu věcí bych dělal jinak, ale nevím, jestli by se mi to povedlo. Když byl člověk neustále v jednom kole, tak neměl moc času sledovat své mediální výstupy. Zpětně jsem se ale na některé z nich díval. Denně jsem mluvil až hodinu do médií a měl jsem pocit, že jsem všechno důkladně vysvětlil. Běžný občan ale uvidí z té hodiny jen pět minut, následovaných dvaceti minutami nesouhlasných komentářů. Velmi negativní roli hrála i řada odborníků, kteří kvůli třiceti sekundám před kamerou byli schopni naprosto cokoliv popřít, což mě mrzelo. Neochota akceptovat nařízení byla pro část lidí také projevem nesouhlasu s vládou. Úplně tomu rozumím, ale nemohu se s tím ztotožnit. Když jsme ve velikém problému, tak by občané i politici měli od tohoto boje upustit. Ve volebním čase je to nesmírně těžké. Věřím tedy, že to teď bude o něco jednodušší. Když si vzpomenu na své působení, tak cokoli člověk udělal, bylo pro polovinu lidí neakceptovatelné. Půlka lidí si myslela, že je to málo, půlka, že je to moc. Často bylo složité najít kompromis. Nikomu nesouhlas nevyčítám, říkám znovu, i jako lékař i jako člověk tomu rozumím. Jediné, jak se tomu dá čelit, je korektním vystupováním se snahou o empatii vůči všem. Na druhou stranu ta rozhodnutí by měla být vždy podpořena odbornými argumenty, nikoli politickými. Odbornost by ale neměla být zneužívána k tomu, aby byla, často demagogicky, opatření napadána.
Zpátky k vaší současné práci. Odcházeli po předchozích vlnách epidemie z nemocnice její zaměstnanci?
Že by odešli z pracovního poměru, to ne. Je ale nesmírně patrné, a se všemi z nich velmi soucítím, že jsou už extrémně unavení. Představte si, že jste se rozhodl pracovat jako rehabilitační lékař či jako chirurg, a jste opakovaně nucen dělat něco, co jste nechtěl. Lékaři i sestry to udělají, protože v řadě z nich je obrovská vůle pomoci, ale už je toho moc a je to poněkolikáté. Zaměstnanci jsou tedy velmi nespokojení, rozumím jim, a přesto jim to přikázat musím, protože není jiná cesta. Je to tak i v řadě jiných evropských zemí. Pro vedení nemocnice je to nepříjemné, musíte přesvědčovat, a když se to nepodaří, tak přikázat, protože musíte zajistit péči pro ty pacienty, kteří jsou v ohrožení života, což pacienti s koronavirem jednoznačně jsou. Úplně ale rozumím nevoli. Do toho ještě řada sestřiček musí zůstávat doma kvůli nemocným dětem a podobně, což tu situaci zhoršuje.
Jaký vy osobně očekáváte další vývoj?
V příštích týdnech ještě můžeme očekávat, podle informací, které máme, nárůst. Nemyslím si, že se dostaneme do tak zlé situace, jako byla minulý rok, ani si nemyslím, že je potřeba plošné uzavírání a lockdown. Záleží to ale na nás na všech. Přimlouval bych se za ten rakouský model, aby se na místech, která jsou spojená s významným rizikem přenosu onemocnění, striktně vyžadovalo něco, co bude významně snižovat pravděpodobnost šíření nemoci. I když víme, že to nezabrání stoprocentně, výrazně to sníží pravděpodobnost. Ve chvíli, kdy budeme takto disciplinovaní, tak věřím, že to zvládneme. Ovšem za cenu omezení péče v nemocnicích, a to se projeví v celé zemi.
