Cítím, že si musím splnit svůj sen, říká k cestě do Austrálie turista Svaťa

Brno - Ve čtrnácti letech došel z Brna pěšky na Sněžku, s kamarádem stopem procestoval Francii. Do širšího povědomí se ale dvacetiletý student žurnalistiky Svatopluk Kreidl, známý spíše jako turista Svaťa, dostal až loňskou cestou na Kavkaz, kterou absolvoval v ojetém Seatu Ibiza. Momentálně míří ještě dál, stopem se chce dostat až k protinožcům do Austrálie. „Na cestu jsem si vyhradil jeden rok,“ říká z Turecka v rozhovoru na dálku brněnský cestovatel.

Jak jste se k cestování dostal?

S taťkou jsme jezdili odmalička. Nejprve jsme objeli Slovensko, potom Bulharsko a čím jsem byl starší, tím delší trasy jsme obráželi. Hodně jsme cestovali vlakem. Od mých pěti do šestnácti let jsme zvládli procestovat tímto způsobem celou Evropu.

Vy se netajíte tím, že některé plány na vaše cesty vznikly u piva v hospodě. Byl to i případ té současné?

Myslím si, že v hospodě přijde člověk na spoustu skvělých nápadů. Takhle ale vznikaly hlavně ty dřívější plány, cesta do Austrálie se vyvíjela postupně, je to svým způsobem i promyšlený marketingový tah. Uvědomil jsem si, že nejsem úplně vhodný typ do školy a chci spíše něco budovat, což vzhledem k tomu, že mi je dvacet let a mám vychozený jenom gympl, není úplně jednoduché. Lákalo by mě podívat se do střední Asie, procestovat Turkmenistán, Tádžikistán a Uzbekistán a pak se vrátit zpět. Možná by si to své publikum našlo, ale myslím si, že to není úplně cesta, na které lze postavit kariéru cestovatele. Řekl jsem si, že pokud chci opustit školu, tak to musí být něco výjimečného, abych se dostal do povědomí.

Když už jste nakousl to povědomí. Vy jste se poprvé dostal do mediálního prostoru díky své cestě na Kavkaz, na kterou jste vyjel s ojetým Seatem Ibizou. Byla to vaše první zkušenost s cestováním na vlastní pěst?

Pozornosti se mi dostalo už při mojí dřívější cestě, kdy jsem se ve čtrnácti letech vydal sám z Brna na Sněžku. To mi zabralo osm dní a obletělo to internet. Spal jsem ve stanu, který ani nebyl nepromokavý, takže to bylo trochu náročnější. (směje se)

Neměli o vás rodiče starost?

Já jsem tehdy k Vánocům dostal knížku Nalehko od Petra Koska, kde jsem poprvé zjistil, že se dá chodit i bez zbytečného vybavení. Například, že člověk nemusí nosit pohorky a stačí mu běžecké boty, které jsou daleko univerzálnější. Ten nápad ale přišel v Rumunsku, kde jsem byl s taťkou. Neustále jsem mu říkal, že až se vrátíme, tak nemám co dělat, a že někam půjdu. Tím jsem ho zpracovával, a po návratu už s tím neměl problém. Mamka mi taky nikdy nic nezakazovala, mám štěstí, že oba rodiče ve mně mají důvěru. Stačilo se pravidelně ozývat, kde jsem, a všechno bylo v pohodě.

Pojďme se přesunout k vaší cestě na Kavkaz. Jak jste ji financoval?

Na Kavkaz jsem jel se svým kamarádem, a hned nám bylo jasné, že finančně to sami neutáhneme. Na nějaké předchozí společné cesty, například okolo Francie jsem si vydělal jako kurýr pro jednu rozvážkovou službu, nicméně to na Kavkaz nestačilo. V hospodě jsme tak dali hlavy dohromady, a rozhodli se uspořádat sbírku na Doniu. Nějaké příspěvky nám dala i rodina, například taťka nám zaplatil cestovní pojištění. Na Doniu se nakonec vybralo něco málo přes 135 tisíc korun, což náklady pokrylo.

Vy jste v té době rozjel poměrně intenzivní kampaň na TikToku a Instagramu. Měl jste s tím už nějaké zkušenosti?

Ani ne, Instagram @turista_svata jsem měl dávno předtím, než jsem se stal rádoby slavným. Pojmenoval jsem se tak díky cestám s taťkou a přidával jsem tam různé fotky a videa z cest. V tom tedy nebyl žádný marketingový tahák. Postupně jsem z cest začal přidávat i různé kvízy typu „Jsem v Bělehradu, jakou měnou se tu platí?“, ale primárně to bylo pouze pro moje blízké, měl jsem přibližně sto sledujících. Ve výběrech to můžete pořád na profilu najít. Menší boom jsem zažil už po cestě do Francie, nicméně to stále bylo v řádu stovek lidí. Ten vývoj před Kavkazem byl úplně přirozený, já jsem vždycky rád dokumentoval zážitky z cest, byla v tom možnost nějaké přidané hodnoty pro sledující i pro mě, a sen živit se cestováním byl zase o kousíček blíž. Lidi začali naskakovat a nakonec i kontroverze okolo sbírky hodně pomohla k růstu sociálních sítí.

V čem ta kontroverze spočívala?

Já jsem to upřímně moc nepochopil, v cestovatelské komunitě jsou takové sbírky běžnou praxí. Vnímám to tak, že někdo mi pošle dvě stovky, já mu pošlu pohled a oba si z toho něco odneseme. Na Instagramu se to ale dostalo i k jiným sociálním bublinám, které viděly dva mladý kluky, kteří se snaží lidi obrat o peníze, aby mohli zadarmo cestovat. Asi tam byla i obava z toho, abych peníze nevybral, a na cestu se nakonec nevykašlal, jinak si to nedovedu vysvětlit.

Kolik sledujících ti během cesty na Kavkaz přibylo?

Když jsme vyjížděli, tak jich tam bylo něco okolo 900 a po návratu 35 tisíc. To sice není tolik, ale v cestovatelské komunitě jsem se dostal do té české špičky. Z těch známějších cestovatelů jsou přede mnou jen Ladislav Zibura a Vagabundi na Cestách.

Čemu přisuzujete takový úspěch?

Asi nějaké mé mladické energii, která lidi baví. Navíc si myslím, že dělám kontent pro všechny, nesnažím se nijak pobuřovat, sleduje mě například i moje babička. Ta ale trochu kritizuje sprostá slova, která se mi ve videích občas vyskytnou. (směje se)

Zpátky k vašemu současnému plánu...jak se cesta do Austrálie stopem dá vůbec naplánovat?

Cestování stopem nemám stanovené vysloveně jako pravidlo. Pokud se někde zdržím moc dlouho, případně mi stopování v dané lokalitě nebude dávat smysl, tak nemám problém zaplatit si vlak nebo autobus. Víceméně se ale orientuji pouze směrově, mám v hlavě nějaké body, které bych během cesty chtěl navštívit, ale je mi jedno, jak se tam dostanu. Pokud bych měl trasu nějak rozkouskovat, tak už jsem projel Balkán, teď jsem v Turecku a čeká mě Irák, Irán, Pákistán, Indie, jihovýchodní Asie, Thajsko, Malajsie, možná Papua Nová Guinea a pak už Austrálie. Na cestu jsem si vyhradil jeden rok, není kam spěchat.

Máte opět nějakou sbírku, která vám cestu financuje?

Zatím ne, říkal jsem si, že sbírku založím, jen kdybych potřeboval peníze třeba na výkupné. Jinak si chci všechno poctivě zaplatit sám, jedině kdyby někdo chtěl pohled, tak se dá určitě domluvit. Na cestu jsem si vydělal rozvážením jídla, od prosince do dubna jsem se prakticky nezastavil, rozvezl jsem přes 1500 objednávek. Uvidíme, jestli to bude stačit. Zatím jsem do cesty investoval řádově desítky tisíc, většina padla za očkování a dron. Do této cesty jdu all-in, nechám se vyhodit ze školy, nechci se ničím vázat, nic řešit, a hlavně nechci spěchat.

Nenechat se vázat zní skvěle, nicméně, co na to rodina a blízcí?

Za mě to nebyl úplně rozhodující faktor, věděl jsem, že do toho chci jít za každou cenu. Všichni mě naštěstí v cestě podporují. Cítím, že si musím splnit sen. Mám ideální podmínky to dokázat, a ne každý má takovou příležitost. Můj největší závazek je paradoxně legendární Seat Ibiza, který na mě snad počká.

Jak už jste nastínil, momentálně pobýváte v Turecku. Co vás čeká příští týden?

Dostanu se do iráckého Kurdistánu, který se chystám prozkoumat. Dál zatím neplánuju.