Možností, jak začít chránit přírodu, je mnoho, říká ekolog Vlašín

Sedmašedesátiletý Mojmír Vlašín je ekologem, zoologem, aktivistou a politikem. Vydal také několik publikací a napsal množství divadelních her. V současné době je aktivním členem několika nevládních organizací, patří mezi členy redakční rady časopisu Sedmá generace a vyučuje na FSS Masarykovy univerzity. Za dlouhodobý přínos k ochraně přírody a životního prostředí získal environmentální cenu Josefa Vavrouška.

Co vy sám považujete za váš největší úspěch nebo přínos?

No tak to je těžko říct. Většinou ochranářské úspěchy jsou takové, že po čase se ukáže, že to vlastně není definitivní úspěch. Například zabráníte výstavbě nějaké nesmyslné dálnice a za čas se objeví jiný velmi podobný projekt.

Jediné dvě věci, co snad jsou už definitivní, je zaprvé vysílač na Pálavě, kde si myslím, že mám dost podstatné zásluhy. I když to samozřejmě není věc jednoho člověka. Ještě za socialismu se měl vybudovat nový vysílač a k tomu asfaltová silnice až na vrchol Děvína v rezervaci Děvín v CHKO Pálava. To se už v té době podařilo odvrátit. Pak ovšem přišly (to je zase ten případ) České radiokomunikace, což je už soukromá firma, s tím, že tam vybudují nějaký vysílač pro mobilní telefony. A těch žádostí o zničení vrcholu Děvína bylo asi pět, z nichž ta poslední se podařila odvrátit a myslím si, že to už je definitivní. Mezitím se totiž technologie změnila natolik, že vrchol Děvína není pro provozovatele mobilních sítí a televizních signálů zajímavý. Respektive je, ale ne natolik, aby se jim vyplatilo takové harakiri, jako budovat v rezervaci silnici a přivádět vodu, plyn a tak. To všechno se podařilo postupně odvrátit a myslím si, že to už je definitivní, protože tam dnes takový zájem není. Takže stačilo, když se to podařilo posunout a ten projekt už je pasé. Teď si představte, kdyby se ta stavba neposunula, tak tam pořád stojí. Už by sice neměla význam pro mobilní sítě, ale používala by se třeba k rekreaci nebo podobně a nikdo by to už nezboural. Mně se podařilo, že dokonce i vojenské budovy, které tam byly, se z toho vysílače zbouraly, takže je ve skutečnosti menší než předtím.

Druhý úspěch je, že někomu se zachtělo mít lyžařský svah uprostřed města ve Wilsonově lese. Ten byl pojmenován po prezidentu Wilsonovi a byl vybudován okrašlovacím spolkem. A měla se tam vybudovat tři a půl kilometru dlouhá sjezdovka s umělým zasněžováním. Ve třech stech metrech nad mořem. Hrozilo, že se to postaví a pak se zjistí, že to není k ničemu dobré, a to už bude pozdě. Podařilo se tomu zabránit tím, že úředníkovi, který mi odmítal vydat dokumentaci, jsem ji prostě sebral. Utekl jsem s ní a podařilo se mi to dostat do novin a díky tomu se s tím nesmyslem seznámila široká veřejnost a padlo to.

Ale ochrana přírody se skládá spíše ze samých takových podivných malých úspěchů. Žádný úplně veliký úspěch se nedostavil.

Možná bych ještě mohl zmínit úspěch ze svého působení jako zastupitel. V minulém volebním období jsem byl předseda komise životního prostředí tady v zastupitelstvu města Brna a hned na prvním zasedání jsem otevřel otázku použití glyfosátu. To je účinná složka prostředku na hubení a je to podezřelý karcinogen a obecně látka nebezpečná životnímu prostředí a lidskému zdraví. No a na posledním zasedání se podařilo přijmout usnesení, že Brno bude bezglyfosátové město. To znamená, že všechny organizace řízené městem nesmí používat glyfosát. Dodnes nařízení platí a Brno je tak prvním bezglyfosátovým městem v republice. Tímto úspěchem bych chtěl jen upozornit na to, že na takovou, řekněme, samozřejmost jsem vydal čtyři roky. Schůze se konaly asi jen jednou za dva měsíce, ale vždy se našel někdo, kdo do toho hodil vidle a museli jsme shánět další posudky a podobně.

To jsou opravdu velké úspěchy. Máte nějaké další plány? Čemu se nejvíce věnujete v současné době?

V současné době učím studenty enviro, žurnalistiku ale i další. Pak dělám soudního znalce v oboru ochrana přírody se specializací zoologie. To mi zabírá celkem dost času. Dokonce musím i nějaké zakázky odmítat, protože to nestíhám v sezóně. No a pak se věnuji permakulturní zahrádce.

Viděla jsem ji tady venku přes plot, je moc krásná. A kromě toho, co plánujete do budoucna?

Tak ještě jsem předseda Českého ramsarského výboru, který vznikl na základě mezinárodní úmluvy o ochraně mokřadů podepsané v Ramsaru. Tento výbor je v Česku poradním orgánem Ministerstva životního prostředí a zároveň dohlíží na dodržování této mezinárodní úmluvy. Já jsem byl členem asi dvacet let a před čtyřmi roky jsem byl zvolen předsedou a jako takový jsem si dal, nebo dostal, nějaké úkoly. Například prosadit do vodního zákona, aby rybníky měly i mimoprodukční funkci. To je třeba u lesa. Vlastník lesa musí dbát i na mimoprodukční funkci čili nemůže jenom těžit dřevo, ale má nějaké povinnosti. Musí umožnit lidem sbírat tam třeba houby, borůvky, musí sázet dřeviny, které zpevňují porost a celá řada dalších. Kdežto u rybníků tomu tak není. Majitel rybníka si ho může v extrémním případě i oplotit, můžou z toho vzniknout necky plné kaprů, které přikrmuje a dodává jim léčiva a stává se to něčím, co se nepodobá přírodě. Tohle je mezera v zákonech a my jsme k tomu paní ministryni napsali nějaké naše podněty a uvidíme, co z toho bude.

Další věc, kterou přes Ramsarský výbor řeším, je použití olověného střeliva. Myslivci na drobnou zvěř používají brokové zbraně. Kromě toho, že je to z mého pohledu neetické, protože ta broková zbraň nezabíjí a jenom zvíře ochromí, je hlavním problémem to, že broky obsahují olověné profily, které se rozptylují do ekosystému. Zvířata je pak jedí, případně se jim zaseknou do svaloviny a zůstávají tam celý jejich život.

Takže zkráceně rád bych dosáhl toho, aby se zakotvila mimoprodukční funkce rybníků v zákoně a aby se zakázal lov olověnými broky.

Tak doufám, že se podaří. Máte pro vaše cíle v ochraně životního prostředí nějaké vzory? Inspiroval vás například sám Josef Vavroušek?

S Josefem Vavrouškem jsem se znal. Tykali jsme si, ale potkali jsme se asi jen pětkrát nebo šestkrát. Ale je pro mě vzorem, protože tématu rozuměl a zároveň byl organizačně schopný, což se většinou nepotkává. Jsou lidi, kteří tomu rozumí a mají vizi, ale jsou chaotičtí a nedokážou nic zorganizovat a pak jsou lidi, kteří jsou organizačně schopní, ale nerozumí podstatě. Velkým vzorem je pak můj kamarád Aleš Máchal, který je takovým otcem ekologické výchovy u nás. Mimo jiné založil v Brně Lipku.

Cena Josefa Vavrouška

Environmentální cenu Josefa Vavrouška uděluje každoročně Nadace Partnerství. Jejím smyslem je ocenit konkrétní činy pro zdravé životní prostředí a udržitelný rozvoj. Josef Vavroušek byl první federální ministr životního prostředí, který prosazoval koncept udržitelného života v Česku i v rámci evropské spolupráce a OSN, a univerzitní pedagog.

Může být cena motivací?

Samozřejmě cena potěší. Někdo si všiml, že něco děláte, ale samotná ta cena, alespoň pro mě, není motivací. Ale tak ta cena vznikla, aby se ukázalo, že není jen bankéř roku a businessman roku, ale je i možnost ocenění těch, kteří se zabývají životním prostředím. Z tohoto hlediska to určitě má přínos.

A překvapilo vás, že jste cenu získal?

Překvapilo, protože já jsem byl navržen celkem čtyřikrát a myslel jsem, že i ten poslední návrh dopadne stejně. Protože já jsem pravděpodobně pro některé lidi z poroty kontroverzní. Možná jsem se některých z nich dotkl, což dělám běžně, a z toho důvodu jsem nepředpokládal, že to někdy dostanu.

Napadá vás někdo, kdo ocenění Josefa Vavrouška ještě nedostal, koho byste nominoval?

Tak já jsem nominoval už několik lidí, například Aleše Máchala, ale z těch, co to nedostali… No určitě se někdo najde, ale musel bych se zamyslet. Kdybych měl zítra někoho nominovat, tak bych to asi nedokázal.

A z vašich studentů není někdo, kdo by měl potenciál stát se úspěšným jako Josef Vavroušek?

Takových je víc, ale je to velmi těžko odhadnutelné, protože někdy student, který vykazuje velké znalosti a schopnosti, tak ustrne na nějaké té teorii. A zase ze studenta, který to bere hákem a vůbec se neučí, se může vyklubat vynikající organizátor. Samozřejmě mám různé tipy, ale ta realita může být jiná.

Mám ještě poslední otázku. Co byste poradil lidem, kteří by se chtěli angažovat v ochraně životního prostředí, ale neví, jak začít?

Já si myslím, že není třeba váhat nad tím, čím začít. Těch možností je spoustu a můžou začít čímkoliv. Ale radil bych každému, aby si vzal nějaký úkol, který má ve své moci – například kosení louky v rezervaci – v čem jim nemůže nikdo zabránit, i kdyby na to nebyly například peníze. Pak mohou pozorovat účinek své činnosti. A zároveň vedle toho, aby si vzali nějaký úkol, který vůbec nemají ve své moci - jako například změnu zákona, zákaz nějakého jedovatého prostředku nebo zabránění nějaké nesmyslné stavbě - a věnovali se oběma věcem naráz.

Protože jsou lidé, kteří se věnují pouze těm drobným činnostem a u takových jsem se setkal s tím, že pak nechápou, proč blokovat kácení na Šumavě. Říkají, že se tím zostuzuje celá ochrana přírody, protože ochrana přírody je přeci, že se staráme o kousek naší rezervace. A to je špatně.

A pak jsou naopak lidé, kteří se věnují pouze těm velkým kauzám a když to nevyjde, tak jsou zklamaní, protože nemají nic o čem by mohli říct, že se jim povedlo. Když se věnují třeba zabránění stavby dálnice D3 a ona se pak začne stavět, tak zkolabují, protože tomu věnovali obrovské úsilí, které přišlo velmi snadno vniveč. Když někdo rozhodne, tak už tomu pak ani soudy, ani nic dalšího nedokáže zabránit.

Takže bych radil věnovat se globálním věcem - například i klimatické změně - ale zároveň si vzít něco, co může člověk dělat běžně doma.

Děkuji moc za rady a za všechny odpovědi. A přeji hodně dalších úspěchů do budoucna.