Jeskyňářem tělem i duší. S mladým speleologem o hloubkách, které běžný člověk neuvidí

Brno - Petr Šimon Janíček je teprve jednadvacetiletý student, ale pod zemí zažil víc než mnozí za celý život. Ve volném čase fotografuje, dokumentuje a objevuje netušené kouty jeskyní doma i v zahraničí. V rozhovoru vypráví o své cestě ke speleologii, fascinaci podzemním světem, krizových momentech i silném kolektivu, bez kterého by se v jeskyni neobešel.

Jak ses vůbec dostal ke speleologii? A kdy k tomu přibylo i potápění v jeskyních?

Od mala nás se sestrou rodiče brali do jeskyní a pamatuju si, že mě fascinovaly hlavně dvě věci. Jednou z nich bylo vyprávění průvodce o pro turisty nepřístupných částech jeskynní, mám matný dojem, že to byla Amatérská jeskyně. Ta druhá byla, když jsem viděl jeskynní potápěče z lodičky v Punkevních jeskynních. Pak se spoustu let nic nedělo až mi na včelařském táboře kamarád Martin Ondrouch, který v té době už s rodiči jeskyňařil vyprávěl o svých zážitcích. Za další dlouhou dobu jsem se s ním jako jeskyňář podíval do pro turisty nepřístupné jeskyně. Naprosto mne to fascinovalo a hned jsem si s sebou vzal i focení.

Paradoxně potápět jsem se začal ještě dřív. První potápěčský kurz si můžeš udělat od 12 let a tak se taky stalo. Fascinovaly mě dokumenty o moři a jednou přišel táta, jestli si uděláme kurz. V jeskyních se zatím nepotápím, ale rád bych si v budoucnu udělal kurz i pro ně.

Pamatuješ si na svůj úplně první vstup do jeskyně? Co v tobě zanechal?

První ne, ale první jako adept na jeskyňáře ano. Byl to Nový Sloupský koridor, krásná část systému Amatérské jeskyně. Je tam několik desítek metrů dlouhý žebřík a pak velké schody, stejně jako trocha lezení a menších prostor. Byl jsem nadšený, měli jsme na všechno čas a Martin s rodiči byli hrozně ochotní, trpěliví a nápomocní při focení. Pak mě vzali ještě do spousty dalších jeskyní Moravského krasu, začal jsem jezdit i na pracovní akce a expedice a stal jsem se tak oficiálně členem České speleologické společnosti.

Česká speleologická společnost

Česká speleologická společnost je spolek jehož posláním je objevování, zkoumání, dokumentace, studium a ochrana jeskyní jakož i ostatních krasových nebo pseudokrasových jevů a podzemních prostor vzniklých lidskou činností.

Co tě na tomhle světě pod zemí nejvíc fascinuje?

Jak moc jiný je od toho každodenního, chodím si tam odpočinout. Úžasné nejsou jen některé prostory, kde jsi třeba jako jeden z prvních na světě, ale i lidi, se kterými tam trávíš čas. Sám v podzemí nezvládneš nic, navzájem si musíte pomáhat. Věcí na lezení, focení, potápění, nebo bivakování je vždycky hodně a jeden člověk to neodnese. Taková aktivita lidi spojí. Navíc, když i bezpečnost závisí na všech členech týmu.

Jak vypadá běžný průběh jedné speleologické výpravy – a jak moc se to liší, když je ve hře i potápění?

Záleží, kam jdeš a co budeš dělat. Jestli jdeme bádat třeba doma v Moravském krasu, tak tam jsi třeba v jeskyni jen dopoledne. Těžíš sediment, jdeš na pozdní oběd a máš hotovo. Pak můžeš na expedici v zahraničí strávit v podzemí kontinuálně klidně týden. Za úkol můžeš mít spoustu věcí. Od transportu materiálu, přes lezení komínů a objevování vyšších pater, mapování, focení až po potápění, nebo natáčení dokumentu. Potápění znamená hlavně dvě věci. Jednak více vaků, vybavení jednoho jeskynního potápěče zabere asi pět vaků po 15 kilech, a jednak zima při čekání na potápěče. Nutno dodat, že při tomto, klidně čtyřhodinovém čekání jsem zažil rozhovory, jako nikde jinde.

Co je na potápění v jeskyních nejnáročnější – fyzicky i psychicky?

To je otázka spíš na kluky, co se v jeskyních potápí. Honza Sirotek ale vždycky říká, že nejdůležitější je nepanikařit, protože panika v jeskynním potápění se rovná smrt.

Byl někdy moment, kdy ti fakt zatrnulo? Nějaká krizovka, kdy jsi musel improvizovat?

Pamatuju si, když Pavel Kubálek a Honza Enčen lezli v roce 2024 komín nad Kalvárií v Kačné jamě. Je to hodně nestabilní stěna, hodně bláta a padá tam kamení. Jeden takový balvan kolem mě proletěl a ucítil jsem spršku, jak dopadl na dno. Stejně tak se tam třelo lano o skálu a snažil jsem se tak nastavit do pozice, kdy to bude vadit nejmíň. Komín ale nakonec úspěšně dolezli až do výšky přes 100 m a nikomu se nic nestalo. Pořád je ale pravděpodobnější, že se zabiješ v autě cestou k jeskyni, než přímo v jeskyni.

Jak se na takové výpravy připravuješ? Je v tom víc techniky nebo mentálního nastavení?

Pro mě je vždycky nejhorší, jako fotograf, nebo filmař, nic nezapomenout. Na expedice vozím asi pět zavazadel a balení mě vůbec nebaví. Mentálně jsem se nikdy nepřipravoval, do podzemí se těším a na expedice obzvlášť.

Co tě to všechno naučilo o sobě, o lidech nebo třeba o strachu?

Že některé věci prostě musíš přijmout tak, jak jsou a neřešit. Naučil jsem se taky to, že naopak každá situace má řešení. Důležité je zachovat chladnou hlavu a zážitky nemusí být dobré, ale intenzivní. Bojíme se někdy všichni a je to normální.

Máš nějakou jeskyni, která ti doslova vzala dech? A čím byla výjimečná?

Vybaví se mi moje první expedice do Černé hory, kde jsme v jeskyni Gornji ponor narazili na dlouhé brčka, asi okolo metru, možná dvou. Nikdy předtím jsem nic takového neviděl. Moc krásná je v Černé hoře i Djaloviča pečina, nebo Kačna jama ve Slovinsku. To je ten typ jeskyně, která je tak rozlehlá a zdobená, že nemáš ani čas obdivovat každý její kout.

Brčka v jeskyni

Brčka jsou tenké, duté krápníky, které visí ze stropu jeskyně. Vypadají jako kamenná brčka – jsou dlouhá, úzká a křehká. Vznikají kapku po kapce, když voda s rozpuštěným vápníkem stéká ze stropu a zanechává po sobě malý kroužek. Ten se postupně prodlužuje směrem dolů. Brčka jsou často první fází vzniku velkých krápníků.

 

Co jsi nejzajímavějšího nebo nejpodivnějšího kdy v jeskyni našel nebo zažil?

Asi něco na způsob halucinací. Když jsme seděli nějakou tu hodinu po tmě u sifonu a mně se zdálo, že vidím zpoza rohu čelovku, že šel někdo na záchod. Ale nešel, všichni tam byli se mnou a druhý tým byl daleko. Mělo by to ale prý být normální. Ale těch zajímavých momentů je spousta. Třeba slaňování sto osmdesát metrů hluboké propasti v Kačně jamě, nebo Macochy u nás. Obecně mám lano rád.

Sifon v jeskyni

Sifon v jeskyni je místo, kde je chodba úplně zatopená vodou. Pokud chce člověk pokračovat dál, musí se potopit a proplavat pod vodou. Bez potápěčské výbavy se jimi nedá projít.

Jak tvoje okolí vnímá to, čemu se věnuješ? Neříká ti rodina, že máš radši zůstat doma?

Rodina na začátku reagovala trochu rozpačitě, ale hádám, že si už zvykli. Oni ví, co dělám, ukazuju jim fotky, táta mi i pomáhal psát komentář k dokumentu. Stejně tak jsem je vzal i do nějaké lehčí jeskyně. Lidi to obecně spíš zaujme, ale zároveň moc nechápou moji motivaci lézt pod zem.

Přemýšlel jsi někdy, jak dlouho se tomu chceš ještě věnovat? Nebo je to srdcovka napořád?

Popravdě nepřemýšlel, ale srdcovka to je a určitě to tak ještě nějakou dobu zůstane.

Nedávno jste promítali film o průplavu mezi Sloupem a Macochou. Myslíš, že ho jako tvůrce a odborník vnímáš jinak než laik? A plánujete další natáčení?

Z pohledu tvůrce jsme postupně zjistili, že jsme ho nevědomky natočili víc pro jeskyňáře, než laického diváka. To chceme u nadcházejících dvou dokumentů změnit. Protože Amatérská jeskyně je takové pomyslné ypsilon, plánujeme natočit i průstup druhou, východní částí a do Macochy se dostat z Holštejna. Dále plánujeme točit dokument ve Slovinsku, v jeskyni Kačna jama, kde se poprvé budou kluci potápět s rebreathery. Ty jim pod vodou umožňují recyklovat vydechovaný vzduch a zůstat tam tak dýl. Máme hypotézu o prostorech za zatopenými částmi, tak nám držte palce, s kamerou vás do těchto míst vezmeme!

Jak funguje spolupráce mezi speleology? Je to spíš týmová záležitost, nebo si každý razí vlastní cestu?

Je to silně týmová spolupráce. Vybavení je hodně, prostředí náročné. Potřebujeme se navzájem. Funguje zde dobře spolupráce jak doma, tak i mezinárodně. Běžně máme na expedicích dvě až tři národnosti, ale měli jsme klidně i pět.

Existují v Česku nebo ve světě lidé, které v tomhle oboru obdivuješ nebo od kterých ses hodně naučil?

Určitě. Třeba Robbie Shone a Rémi Flament jsou úžasní jeskynní fotografové a snažím se jim přiblížit. V Česku mě hodně naučili lidi od nás ze skupiny z Pustého žlebu. Nechci moc jmenovat, protože těch skvělých jmen máme hodně. Třeba ale Honza Sirotek, hodně dobrý všestranný jeskyňář, nebo Petr Chmel, který patří ke špičce rebreathrového jeskynního potápění u nás. Pak obdivuju všechny, kteří mají trpělivost strávit se mnou v jeskyni o mnoho hodin navíc při focení. Hodně se mnou takto chodí Bára Sirotková, Ema Otevřelová, Martin Ondrouch a Jakub Mertlík. Jak ale říkám, těch lidí je hodně, jen tito mě napadli první.

Jsi součástí nějakého speleologického klubu nebo týmu? Jaká je mezi vámi atmosféra?

Jsem součástí Pustého žlebu pod Českou speleologickou společností a atmosféra je kamarádská. Všichni to děláme ve volném čase a jsme rádi, že k tomu máme stejně zapálenou společnost skvělých lidí.

Jak se speleologové dívají na ochranu jeskyní a přírody obecně? Řeší se dopad lidské přítomnosti v podzemí?

Jako jeskyňáři to samozřejmě řešíme. Na těžení sedimentu u nás potřebuješ výjimku, většina jeskyní je pro turisty uzavřena a respektujeme taky zimoviště netopýrů. Na expedicích například chodíme za sebou, abychom jeskyni zbytečně nepošlapali, a nenecháváme po sobě odpadky, ty naopak mnohdy z jeskyní vynášíme i navíc.

Setkal ses někdy s ničením jeskyní nebo necitlivým chováním jiných návštěvníků? Jak se to řeší?

Setkal. V Černé hoře vlezli turisté docela hluboko do jeskyně a vyryli tam různé texty do krápníků. Nejen, že je poškodili, ale taky hádám, že docela ohrozili i sebe. Bez potřebné výbavy a zkušeností je totiž podzemí docela nebezpečné. Už si nevzpomínám, jak přesně to dopadlo, ale nějaké mediální pokrytí to mělo.

Jak moc se změnila technika a výbava od doby, kdy jsi začínal? Pomáhá ti dnes něco, co dřív vůbec neexistovalo?

Podzemí se věnuji asi tři roky, takže za tu dobu se nic extra nezměnilo. Lezecké pomůcky ale byly dřív problém. Lidi si sedáky šily doma a slaňovátka vyráběli po domácku.

Máš nějaký kousek výbavy, bez kterého bys do jeskyně nikdy nevlezl?

Helma, čelovka, záložní čelovka, overal, gumáky, rukavice a izotermická fólie. Je toho dost. Tím, jak se pohybuješ ve specifickém prostředí, taky tomu odpovídají i požadavky na vybavení.

Co bys řekl člověku, který o speleologii nikdy nepřemýšlel – proč by ho to mohlo nadchnout?

Dostane se na úžasná místa jako málokdo. Taky, že je speleologie jeden z mála způsobů, jak se dostat tam, kam ještě žádná lidská noha nevkročila. Kolem toho jsou navíc úžasní lidi, s kterými jezdíme i na expedice do zahraničí. A taky, že to není pro každého a je to tak v pořádku.