Ples Masarykovy univerzity se vrátil do Bobyhall. Parket byl plný celý večer

Brno - Ve čtvrtek 27. listopadu se v brněnské Bobyhall uskutečnil nový ročník MUNI plesu, který zaplnily stovky studentů Masarykovy univerzity. Večer nabídl dva sály s rozdílnou atmosférou, interaktivní taneční masterclass i doprovodný program, během něhož návštěvníci na parketu vydrželi až do časných ranních hodin.

Do Bobyhall přicházím až po osmé večer. Oficiální zahájení i první smyčcové vystoupení už nestíhám, ale hned u vchodu potkávám svou partu kamarádů. Vyměníme pár vtípků, někdo ještě rovná motýlka, holky si dají parfém a společně míříme dovnitř s jednoduchým plánem. Užít si večer naplno.

Před šatnou je pořád živo, i když největší nápor už opadl. Vzduch je nasáklý směsí parfémů, laku na vlasy a lehké nervozity. Když vejdeme do hlavního sálu, uhodí mě do očí světla reflektorů. Letošní ročník plesu se nese v duchu Regency éry, světa plesových sálů, dlouhých rób a společenské etikety, kterou znám spíš z románů a seriálů než z běžného života.

U vstupu potkávám Anit Cikánkovou, která se na plesu podílí organizačně. Mezi hosty a šatnou se prakticky nezastaví. „Byla jsem směna na vstupu, kdy jsme odbavovali návštěvníky a snažili se trochu koordinovat chaos na vstupu,“ říká, když má na chvilku volno. „Pak jsem se snažila být tak nějak k ruce, ale vlastně jsem půlku týmu celý večer neviděla, protože jsme někde pořád lítali,“ dodává po skončení plesu.

Kolem deváté se v hlavním sále ztlumí světla a moderátor vyzve k taneční masterclass. Spolu s kamarády se necháme strhnout a přesuneme se na parket. Z pódia zní hlas lektorů, kteří krok za krokem ukazují jednoduchou choreografii a během pár vteřin se prostor před pódiem úplně zaplní. Možná tři sta, možná čtyři sta lidí se snaží trefit do rytmu a zopakovat to, co vidí před sebou. Nikdo moc neřeší techniku. Důležité je, že jsme tam všichni spolu.

 

Po skončení lekce potkávám u stolku Martina Berku. Zrovna si dává pauzu a usrkává drink. „Zatím se mi moc líbilo interaktivní tančení, kdy na pódiu nám ukazovali, co máme dělat, a na parketu stály třeba čtyři stovky lidí. Všichni jsme to po nich opakovali. Bylo to přesně to, co chceš mít na plese,“ říká. Když se ptám, co je pro něj na takové akci nejdůležitější, odpověď má jasnou. „Ty lidi. Vždycky jde o ty lidi. Je jedno, kde jste a co děláte, ale není jedno, s kým jste.“ dodává.

V hlavním sále právě vrcholí interaktivní představení, do kterého se zapojují desítky lidí na parketu, a hned po něm kapela Frontmen rozjede další sérii písní, při kterých se taneční prostor znovu zaplní. Kdo chce na chvíli změnit tempo, zamíří do druhého sálu Café de Paris, kde zpěvačky, kabaretní čísla a později DJs vytvářejí spíš klubovou, komornější atmosféru. Během večera několikrát přecházíme z jednoho sálu do druhého. V hlavním sále se tančí na známé popové hity a potlesk se mísí se smíchem, zatímco v Café de Paris sedí menší skupinky u stolů, povídají si a u baru si objednávají drinky. Někteří zůstanou celý večer jen v jednom sále, většina ale pendluje tam a zpět podle toho, na co má zrovna náladu.

Na jednom z parketů potkávám dvojici, která si ples užívá hlavně spolu, Matěje Osičku a Zuzanu Schmidovou. Oba mají za sebou několik kol tance a na chvíli sedí u stolku s prázdnými skleničkami před sebou. „Líbil se mi velice dnešní ples. Byla to pecka, přátelé, kamarádi,“ hodnotí Matěj večer. A když se ptám, co se mu líbilo nejvíc, ani se nemusí rozmýšlet. „A nejvíc se mi líbila moje přítelkyně Zuzana,“ dodává.

Zuzka se směje a bere si slovo. „Velmi dobré, velmi pěkné to bylo,“ říká, a pak přidá historku, která trochu rozbije představu dokonale uhlazeného plesu. „Ale asi nejlepší zážitek byl, když jsem si sama koupila pivo, protože můj frajer mi ho nekoupil. Koupila jsem si ho sama, sama pro sebe.“ Smějí se oba a pak se zvedají, protože z hlavního sálu je slyšet další začínající blok kapely.

Na Anit během večera narážím ještě několikrát. Jednou na chodbě, podruhé u vstupu, potřetí jak rozdává plesovou tombolu. Je vidět, že za jedním večerem je dlouhá příprava. „Tenhle ročník byl můj první ever,“ říká. „Nemůžu ho posoudit ani z pohledu návštěvníka loni. Ale oproti našemu maturáku rozhodně propracovanější a profesionálnější. Taky to jsou dvě úplně odlišné akce.“ dodává.

Masarykova studentská unie MUNIE, která ples organizuje, sdružuje studenty všech deseti fakult Masarykovy univerzity. Z vyprávění Anit je cítit, že na každého postupně dopadla únava, ale v paměti zůstává hlavně pocit společné práce a to, že v tom nebyli sami.

Když z Bobyhall nakonec odcházíme, jsme s kamarády mezi posledními. Nohy bolí, hlas je trochu chraplavý, ale nikomu se nechce domů. Shodujeme se, že jsme si ples snad ještě nikdy neužili tak jako letos, od momentu, kdy jsme po osmé večer vešli do sálu, až po poslední písničky. Cestou domů s kamarády probíráme, jak se těšíme na další podobnou akci a jak na tuhle budeme ještě dlouho vzpomínat.