Snažím se dávat zájem důležitým věcem, věznice je mým celoživotním tématem, říká předsedkyně spolku Memoria

Uherskohradišťská věznice je místem s pohnutým osudem. Za jejími zdmi byla za nacistické okupace vyšetřovací věznice gestapa. Nejtemnější období věznice zažila za dob komunistického režimu. V 50. letech prošly věznicí stovky nevinných lidí, kteří byli vystaveni brutálnímu mučení ze strany vyšetřovatelů StB. Někteří z vězněných byli na nádvoří věznice popraveni, jiní se vrátili domů s podlomeným zdravím. Jak využít prostory bývalé věznice byla v pozdějších letech otázka s nejasnou odpovědí. V roce 2029 se ale uherskohradišťská věznice konečně dočká přeměny na muzeum-památník, za kterou členové spolku Memoria bojují již od roku 2009. Výrazný podíl na tom má předsedkyně spolku a zároveň i producentka filmu Vězení dějin Anna Stránská, s níž přinášíme rozhovor.

Uherskohradišťská věznice se nachází vedle autobusového nádraží, denně kolem ní projdou stovky, možná i tisíce lidí. Proč jste se právě vy zastavila a rozhodla se se stavem věznice něco dělat?

Od narození jsem vyrůstala v Uherském Hradišti. Asi si nevzpomenu přesně na moment, kdy mě ta budova začala fascinovat. Ale rozhodně jsem ji vnímala jako něco mimořádného od dětství. A moje máma stále učí na sousedící UMPRUM, takže jsem měla možnost občas nahlížet skrze okna na hlavní nádvoří. Nějakým způsobem jsem k té budově měla blíž než třeba jenom ti, kteří kolem prochází. A tím, že mě věci zajímají a jsem člověk zvídavý, to tak nějak logicky přešlo i v ten hlubší zájem.

A co vaši zvídavost přetavilo do založení iniciativy Memoria za důstojné využití věznice?

Impulsem bylo, když hrozila veřejná dražba věznice. Tehdy jsem studovala na gymnáziu, které je hned naproti věznice. Ve formaci přátel a lidí, které to taky zajímalo, jsme dali dohromady petici, která požadovala, že by zde mělo vzniknout muzeum a že je to paměťově důležité místo, které není možné jen tak prodat na základě nejvyšší cenové nabídky.

Petice za důstojné využití Uherskohradišťské věznice vznikla v roce 2010. V té době vám bylo osmnáct let. Bylo těžké prosadit se jako osmnáctiletá studentka gymnázia?

Obecně je asi jedno, jestli je člověk devatenáctiletá holka nebo padesátiletý dospělý – když se začínají nějaké nové věci, tak to vždycky vyžaduje odvahu, zahodit ostych a třeba si říct o podporu, ať už slovem, nebo podpisem. Vybavuji si, že sbírání prvních podpisů bylo trošku náročnější, ale o to důležitější jsou pak lidé, kteří dokážou vyjádřit podporu. A vlastně to mám i tak nastavené, že jsem ochotná překonávat překážky. Kolikrát mě-možná to, když nějaké jsou, ještě víc nakopne, abych přes ně opravdu přešla.

Když jsme začínali s peticí, bylo všechno v rovině snění, idealizování. Myslím, že byly momenty, kdy jsem byla skeptická, že to tak vůbec nemusí být. Tak je to ale v životě se vším. A nám záleží na tom, jestli tu pozornost udržíme, jestli ty překážky překonáme. Mám radši věci, které začnou nějakými idejemi a pak se teprve zhmotňují. A tady ten vývoj trvá na jednu stranu dlouho, ale je to poctivý postup. Myslím si, že mnoho lidí je s tím už ztotožněno, že v té části ten památník, muzeum bude. Mají čas to vstřebat.

 

Místo nasáté mnoha příběhy

Říkala jste, že se stavba má proměnit v muzeum-památník. Jaké emoce má vyvolávat u návštěvníků?

Jak bude konkrétně vypadat muzeum-památník uvnitř, ještě řešíme. Bude vypsána soutěž na expozici. To místo je ale nasáté všemi příběhy, od kterých se dá odrazit k nějakému dalšímu bádání a zamýšlení. Ale myslím si, že když vstoupíte dovnitř – a to už teď, kdy se tam ještě občas dělají prohlídky –, atmosféra dolehne i na ty, kteří nemají nějak víc potřebu to promýšlet. Že to s nimi už teď něco dělá.

Na co se při tvorbě muzea-památníku budete snažit zaměřit?

Památník má mít rozhodně rovinu edukační, faktografickou. Měl by sloužit k průběžnému bádání, protože to se nedá nikdy zastavit. Ale myslím, že by to místo mělo fungovat i jako nějaké memento s geniem loci a promlouvat k lidem.

Na webu spolku Memoria uvádíte, že hledáte různé historické artefakty. Pořád se vám kvůli tomu lidé ozývají?

Ano. A je to naprosto žádoucí, protože doteď mě překvapí, že je pořád co objevovat. Bádání se skládá ze spousty střípků, pokud chceme být co nejvíc exaktní, pak je vždycky potřeba prozkoumat více rovin.

Jsou nějaké z těchto artefaktů i hmotné, které by mohly být potenciálně využité potom v muzeu-památníku?

Co se mi vybaví a je pro mě vždycky velmi silné vidět, jsou výrobky vězněných. Například tatínek pro své holčičky vyrobil ze zbytků zubních past kabelky pro panenky, protože ve vězení neměl nic moc jiného, co jim poslat domů. Nebo třeba šachy z chleba. Zároveň kupříkladu v části budovy fungovala poté, co prostor přestal sloužit jako věznice, školní družina s jídelnou. A právě to rozličné využívání prostor by mělo být zohledněné i v muzejní části. Takže i taková naběračka ze školní jídelny nebo hra ze školní družiny.

Ve spolku Memoria byli i lidé, kteří byli ve věznici dříve vězněni. V čem byla důležitá spolupráce s nimi?

Bylo to zásadní v tom, že jsou to lidé, kteří věznicí prošli z politických důvodů a zejména kvůli kterým je potřeba to místo zachovat jako memento. Protože byli oběťmi, ale i hrdiny v kontextu totalitního režimu. Když spolek vznikal, ještě jsme zastihli ten moment, že řada z těch bývalých politických vězňů byla aktivní. Jejich spolupráce byla důležitá – už jenom ve zpřítomňování toho vědomí, že kvůli nim to musíme dotáhnout.

 

 Propustit dějiny na svobodu

Ve vaší produkci se na plátna kin v letošním roce dostal film Vězení dějin o uherskohradišťské věznici. Když jste jej viděla poprvé celý, cítila jste, že jste v něm zachytili všechno, co jste chtěli?

To vůbec nejde říct, protože my jsme toho zachytili ještě mnohem víc, než se do finálního střihu vešlo. Pamatuji si, že když jsem viděla finální verzi filmu, bylo to pro mě velmi emotivní. Což je běžné, když člověk na něčem dlouho pracuje, ví, co všechno za tím je a záleží mu na tom. Měla jsem pocit velké úlevy, že se našel střihový klíč, protože bylo natočené ohromné množství hodin. Vlastně nám to poslouží i jako materiál do budoucna. Třeba pro budoucí muzeum-památník. Myslím si, že ten film funguje tak, že mluví o všech důležitých aspektech. Snaží se dívat na to místo komplexně, na spletitost toho, co všechno se tam dělo. A že můžeme nad historickými tématy přemýšlet nejen faktograficky, ale i v emoční nebo širší sociální rovině.

A proč tedy film o věznici vznikl?

Popularizace tématu věznice patří k důležitým cílům a úkolům našeho spolku. A dá se říct, že film může být nástrojem, jak téma dostat do širšího povědomí. Ale kdybychom chtěli udělat film, který je točený za účelem zvýšení povědomí, jako spíš marketingový nástroj, tak natočíme úplně jiný film. Tento film je opravdu tvořen uměleckou a svobodnou tvůrčí cestou. A důležitým impulsem bylo, když jsme si uvědomili, že jakmile se za pár let to místo začne rekonstruovat a opravdu fyzicky přeměňovat, tak vlastně zmizí to, co je tam teď k zachycení, ať už zrakem nebo fotoaparátem a kamerou. Takže jsme to chtěli zachytit v pravý moment. Vlastně na poslední chvíli, kdy to takto bylo možné.

Jedním z hlavních poselství filmu je heslo „propustit dějiny na svobodu“. Myslíte, že se vám to se vznikem muzea-památníku povede?

Doufám, že to už film u řady diváků splnil. Otvírá tak trochu návody, jak se dívat na věci. Myslím si, že sama budova už teď bude k těm vnímavějším lidem promlouvat. A muzeu-památníku určitě pomůže, když dovnitř přijdou lidé a bude z něj místo, kam se nechodí jen výjimečně. V tom je taky ten paradox – dřív chtěli lidi ven, a teď v posledních letech se chceme dostat dovnitř. Velmi doufám, že muzeum-památník pomůže propouštět dějiny na svobodu. Když se o věcech začne mluvit, je to pro ně propouštění na svobodu, propouštění myšlenek na svobodu.