Jak přežít prostředí s rakovinou? Smát se za každé situace

Brno - Být praktický bratr je samo o sobě těžká práce, ovšem když se k tomu přidá onkologie, stres je zaručený. A neustále se měnící zákony, co smí a nesmí tito pracovníci ve zdravotnictví dělat, situaci nijak nepomáhá. V podobném zaměstnání je potřeba udržovat si pozitivní náladu. Vítek, vystudovaný praktický bratr, nastínil, jak situace na jeho oddělení vypadala.

Jelikož má pouze maturitu, nemůže být zdravotním bratrem, tudíž do nedávna nemohl brát pacientům krev ani vykonávat podobné úkony. Mohl měřit tlak, cukr, krmit pacienty a tak dále. „Mě to bavilo, nebyl na mě vyvíjen velký tlak a papírování bylo minimum. Takže jsem mohl být častěji s pacienty a nebyl jsem příliš zatížen čistotou oddělení. Zároveň zdravotní sestry byly spokojené, protože nemusely dělat naši práci.“

Rozdíl mezi zdravotní a praktickou sestrou není nijak drastický. Zdravotní sestra je v podstatě hlavní komunikátor s doktorem, může se stát hlavní sestrou a podávat rizikovější léky. Ve Vítkově případě například zdravotní sestry jako jediné mohly podávat chemoterapii. Jinak je náplň jejich práce obdobný.

Problém u praktických sester a bratrů je neustálé měnění zákonů, které vymezují jejich pravomoce. „Původně zdravotní sestry s maturitou (praktické sestry, pozn. redaktora) nemohly odebírat krev. Po změně zákona odebíraly krev pod dohledem sester zdravotních a po další změně teď mohou i bez jejich dohledu. Pořád však bez kontroly nemůžeme podávat třeba léky do žil,“ popisuje neustálé měnění pravidel na pracovišti Vítek.

Sám strávil sedm let na interně hematologické a onkologické kliniky Fakultní nemocnice. Pod jeho rukama prošlo spousty pacientů, ovšem ne všichni si nechali pomoct. „Často k nám chodili lidé kolem padesátky, kteří byli podnikatelé nebo manažeři. Nechtěli měnit svůj způsob života, který jim rakovinu přivodil, říkali si: 'Dostanu léky, chemoterapii a půjdu makat.'“ Pacienti mají právo rady lékařů i samotnou léčbu nepřijmout. Ti, kteří mají nevyléčitelnou rakovinu, mají možnost strávit zbytek života v hospicu pod opiáty, nebo doma s domácí péčí.

Mnoho pacientů si neuvědomuje, že rakovina je celoživotní úděl. Po úspěšném vyléčení stále musí docházet na kontrolu, ze začátku co pár měsíců, nakonec co rok. Rakovina je celkově velice specifická nemoc. „Všichni máme slepé střevo, které vyvolává při zánětu stejné bolesti. Rakovina je jiná, záleží na stupni, zhoubnosti, kdy se odhalila a reakcích pacienta. Může se stát, že rakovina se vyléčí, ale pacient zůstává ve stresovém stavu. Někdy může být rakovina i dědičná. Také záleží na životním stylu nemocného.“

Stres je v podobném prostředí na obou stranách, jak u pacientů, tak u zaměstnanců. Často u podobných povolání hraje důležitou roli psycholog, který pracovníky kontroluje či jim pomáhá. Ve Vítkově případě to bylo jinak. „Psychologický dohled nám nabízeli, ale nikdo se nepřihlásil. Vrchní sestra věděla, jak se negativním emocím na klinice vyhnout. Udržovali jsme dobrý kolektiv, často jsme se smáli a vyprávěli si historky. Když někdo přišel na sesternu během klidu, tak se tam směje, proto jsem se cítil dobře.“

Při rakovině je nejdůležitější prevence. Když se nádor včas zachytí, pacient má větší šanci na úspěšnou léčbu. Důležité je nevynechávat ani zdravý životní styl, stravu a mít dostatek pohybu. To může pomoci nejen v případě rakoviny, ale i u ostatních nemocí, ať už fyzických, tak psychických. „A pokud už máte něco zhoubného, brát vše s nadhledem. Smát se, přestat se dívat na politiku nebo válku, přestože se vás dotýká. Sledovat prostě zábavné seriály, bavit se, dělá velké divy", dodal praktický bratr.